Teplo rodinného krbu… Bez tohoto atributu by se v minulosti neobešel žádný významnější román. Občas krb vyhasl a spanilomyslné čtenářky začaly slzet. Dnes slzí nejen ony, ale kde kdo – přinejmenším když mu přijde účet za teplo.
Velmi rád bych vlil aspoň trochu optimismu do časů budoucích, ale nějak mi to nejde. Spíš se mi zjevuje údajný nápis nad branami pekelnými: „Zbav se všech nadějí, kdož sem vstupuješ!“ To alespoň tvrdí klasici.
Světový unikát
České teplárenství vzniklo jako rázná bolševická odpověď na rostoucí nevoli permanentně přidušovaných obyvatel měst, v nichž především v sedmdesátých letech rostly panelové králíkárny jakou houby po dešti. Myšlenka byla prostá: vyžeňme zdroje tepa za humna, ať si tam vesele emitují v přírodě a nesmradí ve městě. Fakt, že se úroveň emisí nezměnila, jen přesunula o kousek dál v koncentrovanější podobě, nikoho neznepokojoval.
České uhelné teplárny technicky i morálně pozvolna dožívají a během následujících deseti let se ocitneme před nerudovskou otázkou co s nimi
Tepelná izolace potrubí vedoucího horkou vodu z teplárny k výměníkům u místních tepelných rozvodů nestála ani za tu příslovečnou fajfku tabáku. Obrovské tepelné ztráty však znamenaly, že bylo nutné vyrobit až třikrát víc tepla, než nakonec ke spotřebitelům dorazilo. Přitom termická účinnost teplárenských zařízení byla velmi nízká. I naprostému laikovi musí být zřejmé, jak obrovské množství uhlí bylo za ta léta bez užitku spáleno.
Je zajímavé, že teplárenství „made in CZ“ představuje světový unikát. Pouze ve Finsku je rozvoj centrální výroby tepla řádově srovnatelný, klimaticky ovšem lze obě země srovnávat jen těžko. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč tento vývoj nastal. A to v době, kdy již zahájil provoz tranzitní plynovod a bývalo by jednodušší a levnější řešit ekologické potíže spíš rozvojem spotřeby plynu.
Mystifikace
Nabízí se jednoduché vysvětlení: teplárenství bylo v té době součástí již tenkrát vlivné společnosti ČEZ. Ve spojení s hornickou orientací většiny pracovníků tehdejšího federálního ministerstva paliv a energetiky je jasné, že uhlí mělo přednost. Při dnešním zpětném pohledu připadají veškeré „podpásovky“, které ČEZ používal proti rozvíjejícímu se plynárenství, jako úsměvné škádlení.
Asi nejpovedenější mystifikací, která již tehdy doprovázela kampaň v ostře cenzurovaných médiích, byla teze o „škodlivosti plynu jako zdroje NOx“. Smyšlenka byla jednoduchá. My sice v elektrárnách produkujeme různé sirnaté fujtably, ale plyn má zase „noxy“, které jsou možná ještě horší. Ověřitelná skutečnost, že NOx je jediným negativním produktem při spalování plynu – v rozsahu, který je násobně nižší, než vzniká při spalování jakýchkoli jiných paliv, zejména uhlí – byl cudně pomlčen. Dodnes se však můžeme setkat s argumentem, že „plyn má ty noxy…“
Teplárenství tedy s podporou strany i vlády vesele bobtnalo. Spotřeba, tedy i těžba uhlí, byla utěšená. A téměř nic nestálo v cestě zářným zítřkům. Když se Bůh chce od srdce zasmát, čte si v lidských předpovědích budoucnosti. Přišel tedy i rok 1989, a s ním poněkud jiná ekonomika, než byla ta, za níž teplárenství utěšeně vzkvétalo.
Díky výjimkám
Teplárenství se ocitlo v nezáviděníhodném postavení. Cena uhlí trvale rostla a technický stav tepláren vyžadoval další investice. Současně však vznikal mnohem horší problém – sociální. Na dodávky tepla a teplé vody z centrálních zdrojů je odkázaná téměř čtvrtina populace, přičemž její podstatná část nenáleží k tuzemským příjmovým špičkám, spíš naopak.
Podmiňování zrušení územních limitů těžby uhlí kvůli teplárenství je licoměrnost vedená snahou profitovat z budoucích vývozů
Cena tepla již dosáhla hranice únosnosti rodinných rozpočtů, přičemž reálná potřeba investice do teplárenských zařízení by nutně vedla k jejímu dalšímu podstatnému růstu. Jenže odběratelé tepla patří do kategorie těch „zajatých“. Nemají reálnou alternativu k vytápění svých domovů.
Vláda proto musela „flikovat“, co se dá. Srovnejte si DPH na dodávku tepla s ostatními energiemi. Srovnejte si spotřební daně. Srovnejte si potřebu a distribuci emisních povolenek. Výsledek? Teplárenství stojí a padá s výjimkami.
Neutěšený obraz
Špatné zprávy chodí procesím. České uhelné teplárny technicky i morálně pozvolna dožívají a během následujících deseti let se ocitneme před nerudovskou otázkou co s nimi. Obnovit je? To těžko. Pravidla pro výstavbu nových zdrojů jsou natolik přísná, že by výsledné teplo stálo násobek ceny nynější. Navíc je zde další problém.
Porubní fronty jsou již na dohled čarám těžebních limitů, a proto by pro obnovené zdroje nebyl ani dostatek uhlí. Se značnou nevolí sleduji snahu zdůvodnit prolomení těžebních limitů potřebou uhlí pro teplárny. Vždyť v době, kdy by se první velkorypadlo zahryzlo do uhlí pod Jiřetínem, budou uhelné teplárny právě uzavírané. Nebylo by jednodušší omezit na pár let vývoz našeho uhlí a prodat je končícím teplárnám? Určitě by to stačilo.
Projekt zániku uhelného teplárenství musí obsahovat opatření, která umožní zachovat dodávky tepla všem odběratelům bez významnějšího nároku na růst ceny
Další ranou je změna DPH, která se teplárenství určitě dotkne. Odběratelům tepla je úplně jedno, zda zvýšená cena poteče do kapes teplárny nebo státu. Pro ně bude teplo luxusem, který si nebudou moci dovolit. Připočtěte k tomu povolenky, které budou jednou muset teplárny zaplatit. A nezapomeňte na poplatky za produkci CO2, které bezesporu vypuknou. A máte obraz, který je všechno jen ne utěšený.
Shrnutí
Možná, že touto větou řadu lidí namíchnu, ale nemohu si pomoci: Uhelné teplárenství zanikne. Proto si myslím, že by se měla vláda zabývat spíš evidentním vývojem než přáním lobbistických klanů. Nikoli proto, že by bylo účelné, aby stát zasahoval do podnikání, ale proto, že jde o čtvrtinu obyvatel tohoto národa, která byla bez výběru alternativy odsouzena k odběru centrálního tepla.
Čas k takovému koncepčnímu rozhodnutí již nastal a každé další otálení v budoucnu jen problém vyhrotí. Zatím mám dojen, že jde o metodu odkladu návštěvy zubaře s bolavým zubem. Navíc tohoto mezičasí využívají zastánci zrušení limitů těžby uhlí, aby se pohodlně dostali k zásobám, které v budoucnosti se ziskem vyvezou. K tomu jim nahrává i německá politika ústupu od jaderných elektráren. Proto si to shrňme:
- Uhelné teplárenství je dnes oborem bez perspektivy.
- Neúměrná závislost obyvatel na dodávkách tepla z centrálních zdrojů přináší již v současnosti problémy, které budou postupným odbouráváním výjimek pro teplárenství silně gradovat.
- Podmiňování zrušení územních limitů těžby uhlí kvůli teplárenství je licoměrnost vedená snahou profitovat z budoucích vývozů.
- Vláda se zdá buď bezradná, nebo podléhá vlivům lobbistických skupin.
- Pokud nebude v následujících pěti letech definováno a následně realizováno komplexní řešení vycházející z terminální pozice českého uhelného teplárenství vzrostou sociální problémy v této zemi nad únosnou mez.
- Projekt zániku uhelného teplárenství musí obsahovat opatření, která umožní zachovat dodávky tepla všem odběratelům bez významnějšího nároku na růst ceny. Nemusí nutně jít o obnovu centralizovaného zásobování.
Jak zachránit Jiřetín
Na závěr menší návrh řešení. Jde o kombinaci několika opatření, přičemž velmi důležité je co nejlepší zateplení panelových domů. To je ostatně cosi, s čím se již hojně setkáváme. Čtenáři prominou, že si zase trochu přihřeju svou polívčičku, ale nemohu jinak: vedle tepelných úspor je hlavním řešením využití zemního plynu.
Nejde přitom o to nahradit uhelné kotle tepláren plynovými. To by asi všichni splakali nad výdělkem. Jde o lokální plynové výtopny využívající kogenerační výroby tepla a elektřiny. Nejde o nic nového či technologicky převratného. To je jedna z mála jistých cest, jak zachovat ceny tepla na únosné výši a přitom zlepšit jeho dodávky. Ostatně, je to i jedna z cest, jak zachránit Jiřetín. A také Černice.
