České vysoké školství mezi idejemi a každodenností

V roce 2012 zachvátil české vysoké školy Týden neklidu – celostátní protest studentů, akademických pracovníků i veřejnosti proti plánované reformě vysokého školství. Od polovičaté reformy se sice upustilo, ale problém s ní zůstává aktuální.

Jaké reformy potřebuje české vysokoškolské vzdělání a čemu má sloužit univerzita? Na tyto otázky hledají odpověď čtyři knihy zveřejněné v uplynulých letech a nabízejí prostor pro zamyšlení o úrovni českých vysokých škol.

Kritické myšlení a uměřenost

Především je dobře, že pozornosti českých nakladatelů neuniklo klasické dílo Idea univerzity z roku 1852 anglického katolického duchovního Johna Henryho Newmana (1801–1890), které tvoří přednášky při příležitosti založení Katolické univerzity v Dublinu. Newmanův projekt sice nebyl příliš úspěšný (univerzitu opustil), ale totéž nelze říct o jeho knize.

Ta na první pohled působí jako relikt viktoriánské Anglie. Podle Newmana je účelem univerzity takzvané svobodné vzdělání (liberal education) určené mladým mužům. Jeho cílem je „rozpoložení, které přetrvává po celý život, a jeho rysy jsou svoboda, vyrovnanost, pokoj, mírnost a moudrost“, přičemž Newman nazývá toto rozpoložení filozofickým.

Tradicionalistický dojem s nádechem ostrovního aristokratismu umocňuje Newmanův požadavek pěstovat pravdu pro ni samotnou – navíc poplatnou křesťanské věrouce. Jenže bůh je mrtev, a k čemu jsou zástupy filozofů na úřadu práce? Univerzita je v Newmanově pojetí především místem, které má vzdělávat a vychovávat budoucí občany, a měla by vést ke kritickému myšlení a uměřenosti.

Svobodné vzdělávání

Newman sice několikrát uvádí, že pravda je dobrá jen pro ni samotnou, ale v deváté rozpravě říká, že úkolem univerzity je připravit studenty na tento, nikoliv na onen svět. A je to právě filozofická disputace, která tříbí rozum a vkus.

Z Newmanových myšlenek nevyplývá, že by se svobodného vzdělávání nemohly účastnit i ženy nebo že by svobodná výchova nemohla být vedena prostřednictvím jiných děl než západního filozofického kánonu. Francouzská spisovatelka Simone de Beauvoirová (1908–1986) nebo americká feministka Judith Butlerová poslouží kultivaci intelektu stejně dobře jako četba Platóna nebo Immanuela Kanta (1724–1804).

Současní tvůrci vysokoškolské politiky by si měli zapamatovat i Newmanova slova: „Chybně se předpokládá, že koketování s tuctem oborů rozšiřuje obzory, což není pravda, a ne že vede k povrchnosti, což pravda je.“ Nafouknutá kurikula – rozšířený nešvar českých univerzit –, uvádějící studenty tu do antické filozofie, tu do feminismu i dalších oblastí lidského poznání, nedávají studentům příliš prostoru, aby se mohli smysluplně věnovat oborům, které na univerzity přišli studovat.

Vědec versus pedagog

Jakub Jirsa (ed.), Idea univerzity

Newmanově hluboké a inspirativní knize sekunduje sborník Idea univerzity sestavený Jakubem Jirsou, který nabízí několik konkurenčních názorů na univerzitní vzdělání. Zatímco u Newmana se setkáváme s názorem, že „bádat a učit jsou odlišné role; jsou to odlišné talenty, které se ne vždy spojují v jediné osobě“, totéž si nemyslí všichni autoři v Jirsově sborníku.

Především němečtí filozofové Wilhelm von Humboldt (1767–1835) a Karl Jaspers (1883–1969) zastávají pojetí, podle kterého je dobrý vědec zároveň nejpovolanějším pedagogem. Kdo jiný než badatel v oboru by měl předávat znalosti dalším generacím?

Jirsův sborník, který obsahuje celkem jedenáct příspěvků, ale pestrou škálu pohledů na univerzitu nenabízí. Byť je každý svým způsobem originální a mnohdy i zábavný, drtivá většina z nich chápe poslání univerzity podobně jako Newman. Ostatně i editor Jirsa připouští, že jím sestavený sborník „nezastírá zájem o tento konzervativní proud uvažování“.

Změna poměrů

Newmanova kniha i Jirsův sborník mají několik slabin. Jednou z nich je, že sice nabízejí inspiraci pro reformu společenských a humanitních oborů, ale o přírodních, profesních a dalších oborech říkají málo. Dalším slabým místem je, že poskytují málo vodítek pro pochopení dobových poměrů, ve kterých vznikaly.

Příspěvky pocházejí od německých, anglických a amerických autorů a dobově pokrývají 19. a 20. století, ale nelze si z nich udělat úplnější představu o dobové vědecké a univerzitní praxi. Dnes je například nepředstavitelné, že by vědecký výzkum neprobíhal v rámci specializovaných pracovišť. Ještě v 19. století však řadu objevů učinili nadšenci, kteří nebyli zaměstnanci vysokých škol. A takových rozdílů oproti dnešku je mnohem více.

Třetí slabinou obou knih je, že příliš setrvávají v dokonalém světě idejí, které zastiňují každodenní realitu vysokých škol, potažmo těch českých. Newmanova kniha i Jirsův sborník mohou sice zanechat velký dojem, ale samy ke změně poměrů nestačí.

Neblahý vliv

Obě knihy ale doplňují další dvě, které zveřejnilo Sociologické nakladatelství (SLON) – Ztracený Humboldtův ráj. Ideologie jednoty výzkumu a výuky ve vysokém školství od Petra Pabiana a Karla Šimy a Politika a každodennost na českých vysokých školách. Etnografické pohledy na vzdělávání a výzkum od kolektivu autorů, Jany Dvořáčkové, Petra Pabiana, Simona Smithe, Terezy Stöckelové, Karla Šimy a Terezy Virtové, které přivádějí na pevnou půdu vysokoškolské každodennosti.

Petr Pabian, Karel Šima, Ztracený Humboldtův ráj. Ideologie jednoty výzkumu a výuky ve vysokém školství

První kniha vyšla v roce 2013 a představuje dějiny českého vysokého školství od konce druhé světové války do polistopadových snah o konsolidaci vysokých škol. Nejzajímavějším argumentem je, že právě humboldtovská idea sepjetí výuky a výzkumu má na české vysoké školství neblahý vliv. Zatímco jsou jednotlivá pracoviště hodnocena na základě výzkumu, téměř nikdo nevěnuje pozornost kvalitě výuky.

Humboldtovská idea sepjetí výzkumu a výuky, navíc v kontextu masifikace vysokého školství v uplynulých 15 letech, není jen zbožným přáním. Pabian a Šima přesvědčivě ukazují, že je to ideologie, jejíž „nejnebezpečnější funkcí je zakrývání hluboce asymetrického vztahu mezi výzkumem a výukou a mezi vyučujícími a studujícími... Důsledkem udržování této ideologie je podřízená role studujících a často i nezájem vyučujících o ně, spolu s nezájmem o výuku obecně.“

Reprezentanti vyučujících, Šima a Pabian, odvádějí záslužnou práci, protože se nebojí cílit kritiku do vlastních řad. Jako by říkali: jsme vyučující a víme, že by výuka mohla být lepší. Bohužel knize ubírá na síle občas příliš suchopárný styl.

Nevhodnost stejného metru

Jakoby volným pokračováním této knihy je Politika a každodennost na českých vysokých školách. V závěru Ztraceného Humboldtova ráje Šima a Pabian tvrdí, že české vysokoškolské prostředí je jednak příliš rozmanité, jednak že v mnoha oborech neexistuje konkurence. Z toho důvodu nelze české vysoké školy měřit stejným metrem a snažit se je všechny vměstnat do jedné formy či reformy, což je jedna z ústředních myšlenek Politiky a každodennosti.

Kolektiv autorů, Jana Dvořáčková, Petr Pabian, Simon Smith, Tereza Stöckelová, Karel Šima, Tereza Virtová, Politika a každodennost na českých vysokých školách. Etnografické pohledy na vzdělávání a výzkum

Její autoři se snaží prostřednictvím etnografického výzkumu zachytit rozmanitost českého vysokého školství. Zastoupeno je celkem pět škol zahrnujících regionální i metropolitní, profesní i akademické, soukromé i veřejné. Autoři se sice snažili pokrýt rozmanitost, ale uvědomují si, že jejich výzkum nemůže být vzhledem k množství českých vysokoškolských pracovišť statisticky reprezentativní.

Navzdory tomu se domnívají, že lze jednotlivá pracoviště považovat za „místa“, na kterých se protínají různé stezky. „Pokud pozorně sledujeme ‚provoz‘ na těchto stezkách, dovídáme se řadu věcí, které svou relevancí katedry přesahují.“ Takový přístup jim pak nebrání vynášet obecné soudy o českém vysokém školství.

Právě jejich přístup zaměřující se na „ďábla spočívajícího v detailu“ pak zviditelňuje problémy, které statisticky často nevidí. Navíc je tento přístup v jistém smyslu vhodnější pro návrhy reformy, která by brala v úvahu rozdíly mezi obory i nuance mezi jednotlivými specializacemi. Jakákoliv vysokoškolská politika, která by všem měřila stejně, by byla odsouzena k nezdaru. Zatímco pro studenty filozofie je důležitý prostor pro debaty, pro studenty přírodovědy je k osvojení oborových návyků důležitá laboratoř.

Problém vysokoškolské výuky

Navíc autoři ukazují slabá místa českého vysokého školství. Sledují postupy současných akademiků, jaké postavení má během kariéry přeshraniční mobilita, hledají důvody k fenoménu létajících profesorů, zajímá je, jak jsou studenti zapojeni do výzkumu, problematizují pojem „impactu“ a hodnocení kvality vysokých škol.

Dle autorů se sice v řadě případů podařilo některým pracovištím přizpůsobit špatně nastavenému systému, aniž by to bylo na úkor kvality, navzdory tomu se nelze ubránit dojmu, že namísto fundované vědecké studie jde o satiru. Autoři však přistupují ke svému úkolu profesionálně, vyhýbají se zjednodušenému pohledu a zdržují ukvapených soudů.

Nejzajímavější je druhá kapitola, jež se zaměřuje na způsob výuky na vysokých školách a hodnocení studentů. Neetické studentské praktiky, nebo ty ne právě vhodné považují autoři za výsledek nesprávné výuky. Za nízkou úroveň vysokoškolské výuky je zodpovědná nejen masifikace školství nebo hloupí studenti, ale i pedagogická nekompetentnost vysokoškolských učitelů a jejich lpění na autoritativním předávání znalostí, kterým ženou studenty do tragické volby mezi opisováním a memorováním.

Společné sdělení

Všechny čtyři knihy nabízejí řadu originálních myšlenek o vysokém školství. Mají se na vysokých školách vychovávat úzce profilovaní experti, nebo by měly naplňovat ideu svobodného vzdělávání? Mají být badatelskými, nebo vzdělávacími institucemi? A jak do toho zahrnout různé obory, mezi kterými v Česku často nemůže existovat konkurence?

To vede k dalším otázkám: Jaká by měla být dělba výuky mezi středními a vysokými školami? Nakolik by se české vysoké školy měly zkosmopolitizovat? První dvě knihy pomáhají dát tomuto tázání směr, druhé dvě pochopit naši současnou situaci.

Všechny čtyři knihy pak mají jedno sdělení společné – základ vysoké školy tvoří dobře zvládnutá výuka. V tomto ohledu přesahují dědictví Týdne neklidu v roce 2012. Během něj totiž celá akademická obec, tedy studenti i vyučující, vystoupila proti reformě tehdejšího ministra školství Josefa Dobeše.

Tato aliance se sice zdála demonstrací akademické jednoty, ale ukrývala hluboce zakořeněné rozpory a nerovnosti. Jak mohli příslušníci obou oblastí homo academicus trávit noc ve stejných prostorách, ve kterých se mezi nimi každodenně projevuje nerovnost?

Týden neklidu v roce 2012 nebyl v polistopadovém školství první takovou událostí. Nemá-li být poslední, možná by bylo dobré začít vážně uvažovat o myšlenkách, ke kterým tyto čtyři knihy vybízejí. Možná se pak někdy v budoucnu na českých vysokých školách odehraje Týden klidu.