Hledání v zákonech je spíš práce pro detektiva. Pro skutečně komplexní pochopení nějakého jevu je pravidelně potřeba několik zákonů a k nim několik vyhlášek. Výjimkou není kruhová reference, kdy se zákon X místo definice odkazuje na zákon Y, přičemž zákon Y se prostřednictvím zákona Z odkazuje zpět na původní zákon X. Definici tak zvídavý čtenář sice nezíská, ale šance na odhalení je poměrně nízká, protože většina lidí se nedostane ani k prostřednímu zákonu Y. Občas se taky stane, že nějakému zákonu vyprší platnost a na něj navázané právní normy se tím pádem odkazují „do zdi“.
Není se zrovna moc čemu divit. V souvislosti s chystanými projekty e-sbírka a e-legislativa, které by měly k pořádku v českých zákonech přispět, se totiž objevil pozoruhodný graf, který ukazuje vývoj počtu platných a účinných ustanovení v různých zákonech a vyhláškách. Vizuálně lehce připomíná vývoj nezaměstnanosti v dobách velké deprese ve 30. letech.
Velká deprese ze zákonů
Tehdy byla nezaměstnanost také plus minus konstantní, ale jakmile se objevila velká deprese, nastal prudký nárůst. V Česku to s vývojem počtu ustanovení bylo podobné, přičemž zlomem byla takzvaná sametová revoluce. Kolem roku 1950 bylo v zákonech a vyhláškách okolo sto tisíc ustanovení. Toto číslo pozvolna rostlo až zhruba na 400 tisíc v roce 1989 – a v ten moment nastal boom, který dosud neskončil. Od listopadu 1989 do současnosti narost počet ustanovení na zhruba 1,6 milionu.
Lidé z oblasti práva by sice teoreticky měli jásat, že kromě nich se v tom už nikdo nevyzná, tudíž jim nehrozí konkurence, ale není to tak zdaleka vždy. Mezi kritiky trendu dlouhodobě patří třeba předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Ten před časem na Aktuálně.cz v jednom svém blogu napsal: „O první polovině 90. let se říkalo, že ekonomové tehdy z jistých důvodů utíkali před právníky, aby mohla být provedena zásadní společenská transformace. Jako by teď právo chtělo všechno dohnat (a předehnat). Mírou regulace všeho přirozeně lidského chování, a zejména pak jeho podrobnými popisy.“ Téma před časem v době svého působení v Hospodářských novinách podobně rozebral například známý novinář specializující se na právo Tomáš Němeček.
Kdo navrhne rušení zákonů?
Všichni se shodují zhruba na tom samém. Co všechno zákony a vyhlášky obsahují, dnes s jistotou nikdo neví, je to totiž zcela mimo možnosti jednotlivce. Právníci se obvykle zaměřují jen na jednu, velmi specifickou oblast práva, protože na víc prostě nemají kapacitu. Navíc řada ustanovení v zákoně je naprosto k ničemu. Když se kupříkladu v roce 2011 chystala daňová reforma, dalo se mezi rušenými výjimkami z daní najít ledacos. Třeba se navrhovalo zrušení osvobození příjmů Fondu dětí a mládeže od daně z příjmu. Důvod byl prostý – fond byl zákonem zrušen už v roce 2000.
Řada vyhlášek budí svojí absurditou něco mezi bujarým veselým a čirým zděšením z toho, jaké všechny produkty daňový poplatník sponzorujeJinými slovy, zákonů je moc, a co vlastně všechno regulují, už kloudně nikdo neví. Řada vyhlášek budí svojí absurditou něco mezi bujarým veselým a čirým zděšením z toho, jaké všechny produkty daňový poplatník sponzoruje. Jelikož se teď bezpochyby rozjede předvolební kampaň, je na místě otázka, zda by někdo nechtěl jako volební téma slib, že se zasadí o rušení zákonů. Mohlo by se toho chopit i víc stran. Nahrazení soutěže, kdo co zvládne přijmout, soutěží, kdo toho zvládne víc zrušit, by bylo poměrně osvěžující.
Jistě, je to nadsázka, ale na druhou stranu se dá jen stěží pochybovat, že kdyby byla sbírka zákonů o něco tenčí, doznal by někdo nějaké zásadní újmy. A navíc – projekt rušení zákonů by byl bezpochyby levnější a s jistou mírou pravděpodobnosti i efektivnější než budování dalšího informačního systému pro evidenci zákonů za odhadem půl miliardy korun.
