Kordovi prchali v roce 1939 za moře před Hitlerem. V Československu ale museli zanechat i dva obrazy z rodinné sbírky. Jak si Česko po letech představuje nápravu majetkových křivd způsobených holokaustem? Majetek vrátíme, ale v podstatě znemožníme s ním nakládat.
Stát se tak staví do rozporu se závazky, k nimž se přihlásil. Ministerstvo kultury je ale přesvědčeno, že postupuje podle zákonů. ČESKÁ POZICE osud židovské rodiny Kordových, která se dodnes nedomohla svých práv, podrobně zmapovala.
Daň za emigraci
Krátce před vyhlášením protektorátu v březnu 1939 se Kordovi rozhodli emigrovat do USA. Ve svém vlastnictví měla rodina 25 obrazů, které si chtěla vzít s sebou. Jenže z rozhodnutí ředitelství Státní sbírky starého umění musely dva obrazy zůstat v Československu. Dílo od italského autora z první čtvrtiny 18. století, pravděpodobně Franceska Solimeny či někoho z jeho okolí, Odchod Lota a jeho rodiny ze Sodomy, a Apoštola od autora ze školy Petra Brandla tak do USA neodvezli.Ivette Stokvisová požádala v roce 2008 prostřednictvím newyorského střediska Holocaust Claims and Processing Office o vrácení obou obrazů
To, že obrazy nepřibalili k zavazadlům, ale nebylo jedinou daní, kterou museli Kordovi za povolení emigrace zaplatit. Byla jim zmrazena veškerá bankovní konta, arizována byla rozsáhlá továrna na cukr a čokoládu a zároveň přišli o nemovitosti.
Ivette Stokvisová, dcera manželů Kordových, požádala v roce 2008 prostřednictvím newyorského střediska Holocaust Claims and Processing Office o vrácení obou obrazů. Až do své smrti následujícího roku jednala bezvýsledně s Národní galerií v Praze, kde byla díla v depozitáři uložena.
Ve snaze získat zpět dva obrazy, nedobrovolně odevzdané před válkou, pokračovali po smrti Ivette Stokvisové její synové – Jack a Robert. „Ještě v roce 2011 jim Národní galerie doporučovala, aby se o obrazy soudili,“ říká Lucie Dolanská Bányaiová, partnerka advokátní kanceláře Bányaiová Vožehová, která Stokvisovy od roku 2011 zastupuje.
Nepřiměřená úplata
Nejde přitom jen o rodinu Kordových a její potomky, ale i o další podobně postižené. Téměř identickou kauzu řešil v roce 2012 Nejvyšší soud. Potomek původního majitele pan Bloch se domáhal na Národní galerii navrácení dvou obrazů, které museli jeho předci zanechat jako daň za povolení vyvést další umělecká díla do emigrace v roce 1939. Nejvyšší soud potvrdil verdikt soudů nižšího stupně a s konečnou platností konstatoval, že „vynucení převodu dvou obrazů nebylo darováním za přiměřenou úplatu, za takovou úplatu nelze považovat vydání vývozního povolení k ostatním uměleckým předmětům“.Status kulturní památky omezuje jejich majitele v nakládání a přemísťování takových děl
Národní galerie v Praze byla v návaznosti na tento verdikt nucena přehodnotit svůj postup. Když ji bratři Stokvisovi požádali v zastoupení advokátní kanceláře začátkem ledna 2012 o navrácení obrazů, a to na základě zákona z roku 2000 o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem, zaslala galerie návrh dohody o bezúplatném převodu požadovaných děl. Jenže krátce před podpisem dohody Stokvisovi zjistili, že byl jeden z obrazů, a to Odchod Lota a jeho rodiny ze Sodomy, na žádost Národní galerie prohlášen za kulturní památku (což se stalo již v roce 2010, jak popíšeme níže).
Status kulturní památky omezuje jejich majitele v nakládání a přemísťování takových děl. Omezení je pro bratry Stokvisovy o to větší, neboť trvale žijí v USA.
Nevystavíme ho, ale nedáme
Proces směřující k prohlášení obrazu kulturní památkou iniciovala Národní galerie koncem října 2009. K záležitosti se vyjádřil také Národní památkový úřad. Ve svém stanovisku mimo jiné konstatuje, že Francesco Solimena, předpokládaný autor obrazu, byl nejvýznamnějším představitelem neapolské školy konce 17. a první poloviny 18. století.
Ve sbírkách Národní galerie jsou prý pouze dva obrazy tohoto malíře, a to včetně Odchodu Lota. „Vzhledem ke kvalitám díla i nečetnému zastoupení Franceska Solimeny v českých sbírkách rozhodně doporučujeme prohlášení obrazu Odchod Lota a jeho rodiny ze Sodomy za kulturní památku,“ konstatoval památkový úřad.Ministerstvo kultury se vůbec nezaobíralo tím, jak se obraz do sbírek Národní galerie dostal
Podobně se k otázce vyjádřil odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu pražského magistrátu. Na základě těchto stanovisek rozhodlo v roce 2010 ministerstvo kultury o prohlášení obrazu za kulturní památku. Ministerstvo se vůbec nezaobíralo tím, jak se obraz do sbírek Národní galerie dostal.
Advokátní kancelář Bányaiová Vožehová se v červenci 2013 obrátila na tehdejší ministryni kultury Alenu Hanákovou s žádostí o zrušení verdiktu o prohlášení věci za kulturní památku. „Pokud by obrazu byl nadále ponechán status kulturní památky, byla by zásadním způsobem porušena práva našich klientů a tento stav by také byl v příkrém rozporu s mezinárodními závazky České republiky,“ konstatuje v žádosti advokátní kancelář.
O případu byl informován také tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, exministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, velvyslanec USA v České republice Norman Eisen a bývalý velvyslanec USA při Evropské unii Stuart Eizenstat.
Ohrožen restitucí
Ministerstvo kultury žádosti o zrušení prohlášení obrazu za kulturní památku nevyhovělo. K tomu, že obraz ležel dlouhá léta v depozitáři a teprve před čtyřmi lety byl označen za kulturní památku, resort v rozhodnutí uvádí: „Je standardním postupem, že v případě vydání díla restituentům Národní galerie zajistí pokračování náležité ochrany podáním návrhu na prohlášení hodnotných uměleckých děl za kulturní památku.“
Ministerstvo kultury namítá, že zákon o nápravě některých majetkových křivd způsobených holokaustem nemá přednost před zákonem o ochraně kulturního dědictví České republiky. V této věci, jak poukazuje ministerstvo, neexistuje judikatura Nejvyššího soudu.
V době, kdy Národní galerie iniciovala prohlášení obrazu za kulturní památku, již věděla, že původní majitelé usilují o jeho navráceníK tomu, že majitelé nemohou odvézt dílo do USA, ministerstvo poznamenává, že to by pravděpodobně nemohli ani v případě, kdyby obraz kulturní památkou nebyl. Malířské dílo s tržní cenou vyšší než 30 tisíc korun a starší padesáti let, pokud má být trvale vyvezeno do zahraničí, musí získat osvědčení od Národní galerie v Praze nebo Moravské galerie v Brně. Ty by prý vzhledem k vysoké památkové hodnotě osvědčení nevydaly. Ministerstvo kultury je přesvědčeno, že vlastnické právo k obrazu – kulturní památce – je omezeno ve veřejném zájmu.
„Konkrétně to znamená, že vlastník je povinen o věc náležitě pečovat, chránit ji před poškozením či zcizením. V případě jejího prodeje pak movitou věc přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi. Pokud do tří měsíců ministerstvo nabídku nevyužije, může vlastník kulturní památku prodat bez omezení, pouze má povinnost uvědomit nového vlastníka o tom, že jde o kulturní památku,“ dodává resort kultury.
Bratři Stokvisovi nyní čekají, jak ministerstvo kultury rozhodne o rozkladu, který podali po zamítnutí žádosti. Oba obrazy, o něž žádali, jim Národní galerie nakonec vydala. Odchod Lota ale nemůže být vyvezen, je deponovaný v Židovském muzeu. Shodou okolností je v muzeu ze stejného důvodu i jeden z obrazů pana Blocha.
Michaela Sidenberg, kurátorka Židovského muzea v Praze, potvrzuje, že takových případů, jako je ten rodiny Kordových-Stokvisových, existuje více. „Dokonce bych řekla, že tento přístup, tedy v podstatě preventivní prohlašování uměleckých děl a předmětů kulturní hodnoty, jejichž noví nabyvatelé žijí trvale mimo Českou republiku, kulturními památkami, se stal svého druhu rutinní praxí,“ říká Sidenberg.
Obstrukce při vydávání uměleckých děl
- Ministerstvo kultury připravilo ve spolupráci s Moravským zemským muzeem v Brně seznam uměleckých děl, která pocházejí nebo mohou pocházet z majetku obětí holokaustu.
- Seznam byl v roce 2000 zveřejněn na internetu a čítal více než 3600 položek.
- Pozůstalí původních majitelů mohli o tyto předměty žádat na základě zákona o zmírnění některých majetkových křivd obětem holokaustu z roku 2000.
- Jenže úřady se k vydávání děl příliš nemají. Často postupují tak, že dílo sice vydají, ale v podstatě majitelům znemožní s ním nakládat.
Státní konflikt zájmů
Kurátorka poukazuje na jednoznačný konflikt zájmu. „Stát na základě návrhu jím zřízené instituce využije nástroj, jenž by měl sloužit především k ochraně kulturní integrity země, jako donucovacího prostředku. Na jedné straně udělá výměnou za uznání na mezinárodní scéně vstřícné gesto, na straně druhé doma za zavřenými dveřmi donutí, aby lidé buď svůj nově nabytý majetek dlouhodobě a s náklady ke své tíži deponovali na území ČR a dále se pak soudně domáhali svých práv, nebo aby jej, taktéž na tomto území s velice specifickým a možno říci dosti omezeným uměleckým trhem bez možnosti získání povolení k vývozu, prodali, mnohdy vzhledem k popsaným okolnostem hluboko pod cenou,“ dodává Michaela Sidenberg.V Rakousku či Německu má oprávněný restituční nárok přednost před uplatňováním jakýchkoli jiných zájmů
Advokátka Lucie Dolanská Bányaiová tvrdí, že galerie vydala Stokvisovým obraz považovaný za kulturní památku bez požadavků na to, jak bude přepraven, kde bude uložen a jak o něj bude pečováno. Nic z toho galerii nezajímalo, podpisem dohod a předávacího dokumentu se o osud obrazu přestala zajímat. „Česká republika se staví proti závazku, ke kterému se přihlásila podpisem Terezínské deklarace,“ říká Jack Stokvis. A dodává: „Všechny státy, včetně sousedního Rakouska, vrátily díla ukradená v období holokaustu.“
Terezínskou deklaraci, která vyzývá signatářské státy, aby zajistily spravedlivá řešení u uměleckých děl zkonfiskovaných nacisty, přitom Česká republika podepsala na konferenci, již sama organizovala.
Kurátorka Židovského muzea Michaela Sidenberg potvrzuje, že například v Rakousku či Německu má oprávněný restituční nárok přednost před uplatňováním jakýchkoli jiných zájmů – například právě před ochranou integrity hmotného kulturního dědictví země. Česká republika uplatňuje odlišný přístup. Potomkům rodiny Kordových, podobně jako Blochovým a mnoha dalším, byl totiž vrácen pouze virtuální majetek.
Terezínská deklarace
- V roce 2009 byla na světové vládní konferenci zabývající se osudem majetku obětí holokaustu organizované Českou republikou v Terezíně podepsána tzv. Terezínská deklarace. Není sice právně závazná, ale má morálně apelovat na vlády zúčastněných států. K deklaraci se přihlásilo 46 zemí včetně České republiky.
- V jednom z bodů deklarace se konstatuje, že „zúčastněné státy důrazně vyzývají k tomu, aby bylo vyvinuto veškeré úsilí k nápravě důsledků protiprávního zabavení majetku, jako například konfiskací, nuceného prodeje a prodeje majetku pod nátlakem, které byly součástí perzekuce těchto nevinných lidí (jde o lidi, kteří přežili holokaust – pozn. red.) a skupin, z nichž převážná většina zemřela bez dědice“.
- V části deklarace, která se věnuje uměleckým předmětům, se mimo jiné píše, že státy vyzývají všechny zúčastněné strany, aby zajistily „spravedlivá a poctivá řešení ve věci uměleckých děl zkonfiskovaných a uloupených nacisty a aby nároky na zpětné získání těchto uměleckých děl byly řešeny rychle a na základě souvisejících faktů a skutkové podstaty nároků“.
- Ještě před podpisem Terezínské deklarace přijala Česká republika v roce 2000 restituční zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem.
