V nedávno zveřejněné výroční zprávě Bezpečnostní informační služby (BIS) za rok 2010 se o sobě nedočtou příliš lichotivé věci představitelé justice, zejména soudci a státní zástupci. Dle BIS se někteří z nich dopouštěli činností, „jež vykazovaly v mnoha případech znaky kriminálního jednání“. Včetně například řízených úniků informací ze soudů, korupce nebo manipulace s řízením.
Proti tomu se kromě soudce Jan Sváčka z Městského soudu v Praze ohradili i zástupci Soudcovské unie. Těm vadilo, že zpráva poškozuje soudcovský stav jako celek. Mezi právníky oslovenými v průzkumu ČESKÉ POZICE však převládl názor, že zpráva BIS v podstatě vystihla poměry v tuzemské justici.
Patřili k nim i tito tři respondenti:
„Jak se v nedávné době ukázalo, i v některých mediálně velmi sledovaných kauzách jsou soudy schopné rozhodovat podivně a neočekávaně – nejen v rozporu s veškerou dosavadní judikaturou, ale i v přímém rozporu s právními předpisy. To samozřejmě vzbuzuje silné pochybnosti, zda rozhodování v konkrétních případech nemohlo být ovlivněno.
Skutečnost, že tento dojem v odborné veřejnosti vzniká i v mediálně velmi sledovaných kauzách, je vskutku alarmující. Celkový trend není pozitivní. Naopak, situace začíná silně připomínat raná devadesátá léta.
Jen poznámka na okraj k názoru Soudcovské unie. Soudcovský stav poškozuje aktuální situace, nikoli ten, kdo na ni poukáže.“
„Soudcovský stav poškozují především jeho členové. Soudcovská unie by se možná měla vyjádřit například k tomu, co se děje například v insolvenčních věcech na jižní Moravě.“
„Insolvenční soudce Jan Kozák z Krajského soudu v Brně je toho důkazem.“
Kritika zprávy BIS zazněla v těchto třech záporných odpovědích:
„Pokud BIS něco závažného zjistila, měla s tím něco dělat – například podat trestní oznámení. Jinak vlastně očernila všechny soudce bez důkazu. Kolega Sváček má pravdu, že to je bulvární postup, jenž je podle mne od ,silových orgánů‘ zcela nepřijatelný. Jinou věcí je, že soudci nejsou andělé a někteří z nich snad mohou mít nějaké ,nekalé‘ vazby. To však lze říct o jakékoli skupině lidí ve veřejných funkcích. To je triviální!“
„Zpráva je nekonkrétní, a proto jen bulvárním kydnutím hnoje. Souhlasím se stanoviskem Soudcovské unie. Pokud by BIS zjistila taková jednání, bylo její povinností to okamžitě řešit. Nevím o tom, že by ministerstvo spravedlnosti nebo předsedové soudů nějaká taková negativní zjištění BIS vůči některému soudci museli řešit. Bez konkrétních údajů je to jen hrubý útok na justici jako celek.“
„Se závěry zprávy spíš nesouhlasím. S popisovanými jevy jsem se však nepřímo setkal v oblasti insolvenčních řízení, nebo alespoň existovaly určité indicie, jež o tom svědčily.“
Tito dva právníci nedokázali odpovědět kladně ani záporně:
„Ono to není tak úplně černé ani bílé. Nechtějme od soudců nebo jiných představitelů justice, aby byli čistější než zbytek populace. Jsem přesvědčen, že většina soudců a státních zástupců jsou bezúhonnými a čestnými lidmi. Je tam několik lidí, kteří se nebrání ničemu, například korupci, ovlivňování či kupčení, ale totéž platí pro policii, BIS, vojenskou policii nebo vojenskou kontrarozvědku.
Ať se BIS podívá na majetkové poměry některých svých lidí a porovná je s jejich oficiálními platy. Kde asi berou tito lidé peníze na luxusní domy, auta, dovolené? Ze svého platu asi ne. Všude jsou podobní lidé.
Celkově situace není tak zlá, jak vypadá. Už se to zlomilo. Jsme ve fázi doznívání. Mnohem horší je situace například u rozhodčích soudů. U nich bych byl velmi opatrný. Problémem úplatků v justici je, že na žádný případ není možné nahlížet černobíle. Vždy to je kombinace barev mezi nimi. Proto jsou zpravidla i ,zkorumpovaná‘ rozhodnutí po materiální stránce v pořádku, úvahy v nich se totiž opírají o logiku. Například občas zmizí nějaký důkaz či nepromluví svědek.
V rámci justiční soustavy jsou však některé instituce, ve kterých je skutečně více korupce než jinde. O problému se ví a jediné možné řešení je pravděpodobně ,rozprášit‘ některé články v justiční soustavě. Ryba smrdí od hlavy. Bohužel i někteří bývalí ministři spravedlnosti patřili spíše do skupiny kmotrů a jejich přisluhovačů nebo minimálně o nich lze mít velmi rozporuplné názory. To je pak těžké.
BIS má pravdu, ale jen částečně. Nekřivděme těm, kdo skutečně pracují s přesvědčením, neberou úplatky a věří ve spravedlnost. Kupodivu jich není zase tak málo.“
„Zpráva BIS, respektive to, co z ní bylo novinářsky vytrženo či překrouceno, je zvláštní. Buď někdo trestnou činnost páchá a má být stíhán, nebo nepáchá. Klišé, jako je ,vykazuje znaky‘, jsou termíny, které slouží k bezuzdnému a beztrestnému osočování kohokoli kýmkoli, pokud se to politicky či účelově hodí. Celou zprávu neznám, a proto nemohu s jejími závěry souhlasit, nebo nesouhlasit. Cílený unik z této zprávy je však pochybný.“
Další dva respondenti se závěry zprávy BIS v podstatě ztotožňují:
„Někteří z nich se považují za polobohy, kterým je vše dovoleno. A důsledky svého chování si ani nepřipouštějí. Nelze se proto divit jejich upadlé morálce. Mnozí z nich si nezávislost soudů vykládají jako svou nezávislost na čemkoli – na slušnosti, morálce a mnohdy na právu.
Jejich prohřešky posuzují kolegové, se kterými se znají ještě z Lidových milicí, ROH či SSM. Navíc jednotliví členové kárných senátů nikdy nevědí, kdy budou sami potřebovat shovívavého soudce.
Praxe soudcovské samosprávy se velmi podobá praxi kontrolních orgánů lékařské komory. O té je obecně známo, že žaloby na pochybení lékařů se neobejdou bez znaleckého posudku, který může vystavit pouze znalec, který je lékařem. Získat posudek od lékařova kolegy, že lékař skutečně pochybil, prakticky nelze. Nejlepším důkazem je nedávný proces s lékařem, který zapomněl a několik měsíců ponechal v břiše pacientky 30centimetrový lékařský nástroj. Závěr byl, že se to může stát a že se vlastně tolik nestalo.“
„Bohužel neznám neveřejné části zprávy. Zajímalo by mě, jestli se v ní závěry dokládají tradiční zpravodajskou prací, nebo jen vyhledáváním v otevřených zdrojích. Nepochybuji, že oba postupy by vedly ke stejnému výsledku. Obávám se však, že daná část zprávy vznikla jen z otevřených zdrojů, což nás nikam dál neposouvá.
Kritické reakci Soudcovské unie nerozumím. Zpráva neříká, že by justice byla podobným jednáním prorostlá, ale jen to, že se tam v určité míře vyskytuje. Jít s tím na veřejnost, může čistým soudcům pomoci, nikoli je kompromitovat. Třeba by se ukázalo, že skutečný rozsah je lepší, než si lidé obecně myslí. Možná paradoxně k tomu, co jsem právě uvedl, je to i můj názor a moje zkušenost, jakkoli mě ty opakující se ,výjimky‘ nepřestávají štvát.“
