S prací českých archeologických týmů se většinou setkáváme při průzkumech v Česku. Jen zřídka se stává, aby nějaký režim po politických změnách, jež se odehrály daleko za hranicemi našeho státu, umožnil systematickou práci českého výzkumného týmu v terénu mimo Evropu, který se historickému a archeologickému zkoumání teprve otvírá.
Irácký Kurdistán patří k archeologicky nejbohatším krajinám na světě. Povodí středního toku řeky Tigris je jednou z nejstarších trvale osídlených oblastí Země. Na území nacházejícím se dnes z velké části v Kurdské autonomní oblasti severního Iráku pracuje také výzkumný tým vedený docentem Karlem Nováčkem.
Šestičlenný česko-irácký tým v okolí iráckého Arbílu provádí archeologický průzkum v rámci projektu financovaného Grantovou agenturou České republiky a zaměřeného netypicky na historii středověkého („islámského“) osídlení. ČESKÁ POZICE o tomto průzkumu vedla rozhovor s docentem Karlem Nováčkem, archeologem ze Západočeské univerzity v Plzni, a s doktorem Miroslavem Melčákem, historikem středověkého Blízkého východu z Orientálního ústavu Akademie věd ČR v Praze.
ČESKÁ POZICE: Jaká je geneze projektu, který se zabývá výzkumem středověkých měst v severním Iráku a navazuje na několikaletý archeologický průzkum ve městě Arbíl, po jehož skončení jste se zaměřili na oblast iráckého Kurdistánu mezi Arbílem a Tigridem? Její historický vývoj mezi 5. a 17. stoletím je předmětem vašeho současného výzkumu.
NOVÁČEK: Výzkum v Arbílu jsem začal v roce 2006. Šťastně se tehdy prolnul můj dlouhodobý zájem o islámskou archeologii vyvolaný v roce 2000 studijním pobytem v Káhiře se zájmem kolegů z české restaurátorské firmy Gema Art Group. Vzhledem k tomu, že má česko-syrského ředitele Kamila Bahbúha, její aktivity směřují do oblasti Blízkého východu. Měli řadu projektů v Sýrii a v Iráku; v Iráku s projekty začínali ještě v dobách tuhé občanské války roku 2004.
Jak se postupně na místě etablovali, vzešel z kurdské strany požadavek na společný projekt archeologického průzkumu kurdské národní ikony, citadely v Arbílu. Ta stojí uprostřed živého velkoměsta na vrcholu asi 30 metrů vysokého telu – blízkovýchodní sídelní lokalita ve tvaru umělého sídlištního pahorku –, nikdy nikým archeologicky neprozkoumaného. Gema Art na tento požadavek přistoupila a dala dohromady tým, který na citadele provedl v roce 2006 základní archeologický výzkum. Já jsem u toho pak zůstal.
Nejprve u citadely a postupně jsem „sestoupil“ i do samotného města a navzdory různým peripetiím jsme se pak dostali až k projektu současnému, který má za cíl zkoumat středověké osídlení v oblasti, již starověké řecké prameny nazývaly Adiabene. Tu můžeme vymezit na západě tokem Tigridu, na severu řekou Velký Záb, na jihu Malým Zábem a na východě horami. Zajímá nás krajina, jejíž rozloha odpovídá zhruba Plzeňskému kraji.
ČESKÁ POZICE: Proč jste zvolili tak dlouhé časové vymezení přesahující tisíc let?
NOVÁČEK: Dostali jsme se tímto projektem do poměrně unikátní situace. O problematice islámského města dnes existují celé knihovny, ať už je téma pojato historicky, urbanisticky nebo archeologicky. Ale vždy se zkoumaly a srovnávaly vytržené příklady měst z celého islámského světa, které spolu geograficky ani historicky příliš nesouvisely.
„Našim cílem je popsat její vývoj v celém dlouhém trvání od staroperského, pozdně sásánovského období až přibližně do 17. století“Vlastně je možné říct, že jen ve výjimečných příkladech se dosud podařilo zkoumat středověký islámský urbanismus v ucelené regionální podobě. Takový výzkum byl prováděn v Palestině a v uplynulých letech také v oblasti svahilských pobřežních měst na pobřeží východní Afriky. My jdeme podobnou cestou. Identifikovali jsme na základě satelitních snímků v oblasti, která nás zajímá, zhruba 18 zaniklých měst z období, o kterém hovoříme, a můžeme je tedy zkoumat jako síť, jako městskou krajinu.
Našim cílem je popsat její vývoj v celém dlouhém trvání od staroperského, pozdně sásánovského období až přibližně do 17. století, kdy se severoirácká krajina vylidnila a tato města zanikla.
ČESKÁ POZICE: Nakolik k jejich postupnému zániku přispěl velký mongolský výboj na západ, který v polovině 13. století zpustošil obrovský díl Blízkého východu, zpřetrhal dálkové obchodní trasy a negativně ovlivnil společenské poměry tehdejší doby? Z vašich článků je zřejmé, že nejintenzivnější dobu městského života ve středověké severní Mezopotámii kladete do let 1150 až 1250. Byl mongolský Drang nach Westen tím velkým předělem?
MELČÁK: Pravdou je, že tak to lze vysledovat v psaných historických pramenech, ale to nevylučuje, že mezopotámské středověké město nefungovalo ve stejných rozměrech a kvalitě nadále. Mongolové prošli oblastí v padesátých letech 13. století, ale ještě kurdský historik Abú’l-Fidá’, který zemřel o 70 let později, popisoval Arbíl jako normálně fungující město, i když třeba s pobořenými hradbami.
„Námi sledovaná města přežívala, místní vládci v nich dále stavěli svá mauzolea. Skomírat pravděpodobně začala až v 15. či 16. století.“Mongolové v prvním sledu ničili a vyvolávali hrůzu, ale v zápětí do dobytého města dosadili svého správce, podpořili místní křesťany, měli zájem, aby celá oblast fungovala. To nebylo nic ve stylu po nás potopa. Mongolský vpád byl sice předělem politickým, ale z hlediska socioekonomického se nám tak nejeví.
Námi sledovaná města přežívala, místní vládci v nich dále stavěli svá mauzolea. Skomírat pravděpodobně začala až v 15. či 16. století. Nicméně, oblast, která nás zajímá, nehrála nijak zásadní roli z hlediska obchodního, takže i proto písemné prameny oblast našeho zájmu trochu ignorují. Obchodní stezky se držely vody, údolí Tigridu a Velkého Zábu, kterým mířily na sever do Ázerbájdžánu.
Nevíme takřka nic ani o tom, jak ve středověké době vypadala zemědělská krajina, přestože v období kolem 9. století pravděpodobně tvořila zemědělské zázemí Bagdádu a Sámarrá, dvou největších měst raně středověkého Iráku. Ostatně ještě v 19. století přežívala tradice nazývat tuto oblast obilnicí Bagdádu, ale jak říkám, zemědělská krajina je ještě méně prozkoumaná než ta málo prozkoumaná – městská.
ČESKÁ POZICE: Posuňme se do současnosti, k technickým aspektům vaší práce. Zmínili jste letecké snímkování, jehož výsledky využíváte pro své výzkumy. Využíváte fotografií pořízených Britským královským letectvem (RAF) od roku 1936 do počátku šedesátých let. Prozrazují snímky, které máte k dispozici, něco o proměnách Iráku v časech baathistické administrativy, o proměnách zemědělství, ale i měst samotných?
NOVÁČEK: Snímky pořízené RAF na jeho pravidelných misích zatím máme k dispozici jen pro město Arbíl. Těšíme se na eventuální překvapení, které by v průběhu tohoto roku mohly přinést návštěvy naší kolegyně Lenky Starkové v archivech ve skotském Edinburghu, kde by měly být archivovány další, dosud neznámé a čerstvě katalogizované fotografie.
„Snímky pořízené RAF na jeho pravidelných misích zatím máme k dispozici jen pro město Arbíl“Britští letci létali nad Tigridem pravidelně, podobný archiv je k dispozici pro město Sámarrá, a proto věříme, že se štěstí usměje i na nás. Vedle leteckých snímků ale používáme i snímky satelitní z nejstaršího amerického špionážního systému Corona – program strategického snímkování SSSR, Číny a dalších oblastí provozovaný v letech 1959 až 1972 CIA a armádním letectvem USA.
Snímky z konce šedesátých let už mají vynikající rozlišení okolo jednoho metru, navíc můžeme kombinovat záběry z různých ročních období. Kromě jednoznačných archeologických pozůstatků, jako jsou zaniklé stavby, cesty, kanály, říční ramena, je na nich také vidět stav krajiny na konci šedesátých let. Obrázek je celkem jednoznačný.
Oblast přiléhající k Tigridu byla a zůstala suchou stepí, oproti tomu vlastní Arbílsko se radikálně proměnilo. Krajina je kompletně zavlažovaná, zemědělsky obdělávaná a město Arbíl oproti stavu na konci šedesátých let neuvěřitelně vyrostlo – netroufám si z hlavy odhadnout, možná až desetinásobně. Tento vývoj je v uplynulých letech umocněn tím, že irácký Kurdistán je ostrovem stability, kam se stěhují Kurdové z Íránu, Turecka a samozřejmě Sýrie.
Zaniklé město Machmúr al-Qadíma, pahorek s pozůstatky zděné opevněné rezidence z raně islámského období.
ČESKÁ POZICE: Dle vás je střední a severní Mezopotámie nejbohatší archeologickou krajinou na světě. Před současnými archeologickými týmy ve „vaší“ oblasti naposledy působil britský archeolog Max Mallowan, manžel Agathy Christie, která společné putování zachytila v knize Pověz mi, jak žijete. Platilo už ve třicátých letech, že byla severní Mezopotámie výrazně méně archeologicky prozkoumaná než například Egypt, anebo se míra poznání začala výrazně lišit až v pozdějších desetiletích?
NOVÁČEK: Myslím si, že už v té době tam byl nepoměr. Egypt byl přece jen od počátku 19. století stabilní, centralizovanou zemí, a výzkum se tam proto mohl rozvíjet dlouhodobě a kontinuálně, zatímco Kurdistán byl vždy tak nějak nejistý. V polovině 19. století sice vykopávky zdárně začaly – vzpomeňme světoznámé výzkumy Ninive, Aššuru nebo Nimrudu –, ale kurdské národní hnutí na přelomu 19. a 20. století a pak Sevreská dohoda (mírová smlouva podepsaná mezi státy Dohody a Osmanskou říší, v jejímž důsledku bylo rozděleno území obývané etnickými Kurdy – pozn. red.) a její následky práci znemožňovaly.
„Je smutným historickým faktem, že archeologické týmy z celého světa zde svou přítomností nevědomky pomáhaly zakrývat povahu genocidy“Totéž se opakovalo od šedesátých let, kdy si to iráčtí baathisté, řeknu to lidově, s Kurdy rozházeli a přestali s nimi v iráckém státu počítat. Nic tam neprováděli vlastně ani iráčtí, tím méně zahraniční archeologové. Existovaly však výjimky. Když se budovala Mosulská, dříve Saddámova přehrada (největší irácká hydroelektrárna o výkonu 750 megawattů postavená v osmdesátých letech na Tigridu severně od Mosulu – pozn. red.), výstavbu doprovázel rozsáhlý archeologický průzkum.
Paradoxně tyto práce probíhaly přesně v době vrcholící vojenské kampaně Anfál (vojenské operace vedené v letech 1988 až 1989 baathistickým režimem proti nearabskému obyvatelstvu v severním Iráku – pozn. red.), a proto je bohužel smutným historickým faktem, že archeologické týmy z celého světa zde svou přítomností nevědomky pomáhaly zakrývat povahu genocidy.
ČESKÁ POZICE: Měli jste někdy pocit, že archeologický výzkum má v současné době i nějakou politickou konotaci, že je jedním z podpůrných nástrojů budování kurdské politické identity, potažmo kurdského autonomního státu?
NOVÁČEK: Určitě. Sleduji to od roku 2006, a jak jsem už naznačil, základní podnět našeho výzkumu nebyl striktně odborný. Šlo o snahu zviditelnit kurdský historický symbol, arbílskou citadelu a navázat spolupráci, která nešla přes Bagdád. Kurdové jednali separátně s námi.
ČESKÁ POZICE: Dnes ale sami jednáte s úřady v Bagdádu.
NOVÁČEK: Ano. Iráčtí Kurdové jsou opravdu státem ve státě: na jedné straně mají vysokou míru autonomie a jednoznačně směřují k úplně autonomii, ale na druhé jsou s Irákem provázáni řadou zákonů, které nikdo nezneplatnil. Jedním z nich je starý irácký památkový zákon, který pomohla zavést už v roce 1922 Gertrude Bellová (1868–1926; britská cestovatelka a archeoložka, spolutvůrkyně britské koloniální správy Iráku – pozn. red.).
„Irácký památkový zákon vymezuje byrokratické postupy při udělování povolení k výzkumu, ustanovuje, že všechny nálezy musejí zůstat v Iráku“Její počin byl novátorský v tom, že zákon přísně reguloval činnost zahraničních archeologických misí. Irák se v tomto ohledu výrazně lišil od Egypta a zemí severní Afriky, kde si zahraniční archeologové doslova dělali, co chtěli, a do evropských a amerických muzeí odvezli, co se jim zamanulo.
Irácký památkový zákon vymezuje jasně byrokratické postupy při udělování povolení k výzkumu, ustanovuje, že všechny nálezy musejí zůstat v Iráku atd. A tenhle zákon dodnes nikdo nezrušil a Bagdád jeho uplatňování, sice ve vlnách různé intenzity, vyžaduje. A Kurdové to, také s měnící se intenzitou, respektují.
ČESKÁ POZICE: Kolik zahraničních misí dnes v severním Iráku působí?
NOVÁČEK: Jsou to dnes už vyšší desítky, nevím zcela přesně. Zajímavé je, že obrovský nárůst zahraniční archeologie po roce 2010 má také své stinné stránky.
Rozevírá totiž nůžky mezi domácí archeologií, která zůstává na stejné úrovni jako za režimu Saddáma Husajna, bez peněz i vize, zakletá v nacionalistických mýtech, pod diktátem písemných pramenů, a těmi zahraničními misemi, jež přicházejí vybaveny moderními technologiemi i řadou zajímavých výzkumných otázek. Bohužel to občas vyvolává nelibost a vede ke zbytečným třecím plochám.
ČESKÁ POZICE: Za měsíc opět odjíždíte do severního Iráku. Co vás čeká v roce 2014?
MELČÁK: Já budu jako obvykle vytěžovat kurdské archivy a knihovny. Archeologický tým by měl po podpisu kontraktu začít s podrobnou dokumentací vytipovaných lokalit. Projekt má vlastně tři hlavní osy.
První je historická – ověřování terénních lokalit historickými písemnými prameny a naopak. Pak je to rozbor satelitních a leteckých snímků. Ten dělá kolegyně Lenka Starková, která na jejich základě zhotovuje plány lokalit s půlmetrovou přesností. Další člen týmu, profesor Karel Pavelka ze stavební fakulty ČVUT, specialista na fotogrametrii a 3D modelování, přiveze do Iráku malé UAV, z jehož snímků se pak vytvoří trojrozměrný model lokalit.
Třetí skupina činností se váže na vlastní archeologický průzkum v terénu a dokumentaci početných povrchových nálezů. Podstatné je, že už toho mála, co máme teď, tušíme, že ta města byla velmi rozmanitá z hlediska vnitřního uspořádání, velikosti i funkce. Našim úkolem je tu rozmanitost co nejpřesněji postihnout a vysvětlit. Pohybujeme se vlastně v kontextu jedné velké urbanizované oblasti, kde například Arbíl je z hlediska struktury starého města blízký syrskému Aleppu.
Celou tu námi zkoumanou oblast Arbílska jsme díky písemným pramenům schopní zasadit do ještě většího celku sahajícího třeba až na syrsko-turecké pomezí. Tam je mimochodem spousta pozůstatků dalších středověkých měst. Některé z nich, což je zajímavé, takřka na vlas přesně kopírují dnešní syrsko-tureckou hranici – Cizre, Nusajbín, Dara, Ra’su’l-’Ajn, Harrán.
ČESKÁ POZICE: Vrátil jsem se nedávno k historické knize, která na základě starých osmanských soudních záznamů popisuje každodenní život v Aleppu 18. století. Zarazilo mě, jak se její části věnované válečným praktikám, cenovým spekulacím, úpadku zemědělství nebo hladu podobají tomu, co se ve válkou devastovaném Aleppu dělo v letech 2012 až 2014. Váš projekt je stále na začátku, vidíte navzdory tomu v oblasti Mezopotámie nějakou niť, která spojuje současnost s dávnou minulostí?
NOVÁČEK: To je velmi těžká otázka. Neumím zatím poznatky, které dosud máme, vztáhnout k aktuální současnosti. Když už, pak hledám nějaké souvislosti s východním Středomořím, anebo dokonce Evropou 12. a 13. století. Tam si myslím, že je velký prostor rozkrývat společné kořeny některých jevů, které do souvislostí dávány nejsou. Třeba jen proto, že střední Evropou se zabývá jedna skupina specialistů a Blízkým východem odlišná.
Jako příklad této překvapivé shody bych třeba uvedl téma kolegy Melčáka waqfu, náboženské nadace, která v 11. a 12. století znamenala pro Blízký východ ohromně moc, byla základním nástrojem obnovy měst a nebývalého rozmachu architektury. A je nesmírně zajímavé, že v téže době se něco podobného odehrává i ve střední Evropě.
V 12. století jsme svědky velkého vzestupu soukromé zbožnosti, která našla svůj výraz v náboženských nadacích, díky nimž rostou kláštery a další sakrální stavby. Ta časová a strukturální podobnost je natolik nápadná, že by si člověk řekl, že to snad musí mít stejné kořeny.
MELČÁK: Je možné, že se vliv waqfu dá najít ve středověké Anglii, na příkladech některých univerzitních kolejí. Například, kdyby byly přeloženy stanovy Mertonovy koleje v Oxfordu z 13. století do arabštiny, svým obsahem by vydaly za plnohodnotnou nadační listinu, jak ji známe ze středověkého Blízkého východu. Víme, že téma vlivu křížových výprav na Evropu je natolik zprofanované, že si od něj mnozí seriózní odborníci drží odstup, navzdory tomu mi přijde podnětné se k tomu vracet v nových souvislostech.
ČESKÁ POZICE: Zmínili jsme zde Sýrii. Dělat nějaké vyhlídky do budoucnosti nemá příliš smysl, ale každá válka jednou skončí. Dokázali byste z hlediska archeologa pracujícího v oblasti historických památek zformulovat nějakou představu, jak inteligentně rekonstruovat syrská města? Ze kterého konce to vůbec uchopit?
NOVÁČEK: Česká republika, konkrétně právě společnost Gema Art Group, zahájila před válkou práce na dokumentaci některých významných památek v historických jádrech syrských měst, jako je Aleppo nebo Bosra. Ta dokumentace je natolik podrobná, že by se podle ní daly stavět kopie.
„Autentické středověké čtvrti s bohatstvím drobnějších, nesmírně rozmanitých staveb z 12. až 13. století. Ty už nahradit nepůjdou.“Zrovna třeba zničený minaret Velké mešity v Aleppu byl fotogrametricky zdokumentován zmíněným Karlem Pavelkou. Každý kámen je přesně zaznamenán, takže i z té hromady suti by se stavba dala znovu postavit. Po každém takovém ničení je ale vždycky nutné znovu řešit dilema, co a v jakém rozsahu rekonstruovat do původní podoby.
V poválečné Varšavě i v německých městech se stavěly kopie celých historických čtvrtí, ale jak to bude v Aleppu? To podle mého názoru v tuto chvíli přichází o nejcennější, co má. Nejsou to architektonické dominanty, jež by se za určitých podmínek podle dokumentace daly znovu vystavět, ale autentické středověké čtvrti s bohatstvím drobnějších, nesmírně rozmanitých staveb z 12. až 13. století. Ty už nahradit nepůjdou.
Karel Nováček
Působí na Katedře archeologie Západočeské univerzity v Plzni. Věnuje se archeologii středověku. Tematicky je zaměřen na archeologii středověkého osídlení a architektury Čech. Od roku 2006 se intenzivně věnuje islámské archeologii se zaměřením na oblast severního Iráku. V současné době zde vede český archeologický tým a na výzkumu se podílí rovněž jako člen francouzského archeologického týmu CNRS/Université de Lyon II a v rámci amerického projektu EPAS (Erbil Plain Archeological Survey).
Miroslav Melčák
Vědecký pracovník Oddělení Blízkého východu Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Vzděláním arabista a historik. Dlouhodobě se věnuje problematice středověkých sociálních a kulturních dějin Blízkého východu se zaměřením na sociální historii měst v Sýrii a severní Mezopotámii. Specializuje se na problematiku sociální a ekonomické role zbožných nadací (waqf) v životě islámských společností.
