Vítala ji albánská vláda. Podle tehdejších zpráv na ni sázeli podnikatelé nejtajemnější balkánské země. Když největší česká energetická firma ČEZ v roce 2009 vstupovala na albánský trh, parafrází slov z pohádky Tři veteráni by se dalo říct, že ČEZký cizinec byl pro Albánce našinec.
Češi měli udělat pořádek v tamní distribuci elektřiny proslulé obrovskými nelegálními odběry, které však Albánci zjevně nepovažovali za nic špatného. Jenže vláda v Tiraně dobře věděla, že takhle to dál nepůjde. A ČEZ dle všeho cenu necelých tří miliard korun za většinový podíl v distribuční společnosti OSSH (dnes CEZ Shperndarje) považoval za značně výhodnou.
Z dnešního pohledu albánské dobrodružství ČEZ hraničí s šílenstvím. Cizinec už v Albánii není našinec, ale nenáviděný vetřelec, jehož zaměstnance zadržuje policie. Odpojování vodáren-neplatičů od proudu a spor s albánskými vládci, který směřuje k vynucenému odchodu ČEZ ze země – to je z byznysového hlediska katastrofa.
Jediným zájmem pražské centrály energetické skupiny je vcelku pochopitelně odříznout albánský byznys a nechat jej napospas budoucímu majiteli. Kdo by měl ale zájem o podobný „klenot“, který při způsobu albánské regulace cen elektřiny má výborné vyhlídky na další ztráty…
Bez výroby bos, natloukl si nos
Jaký smysl mělo vstupovat do Albánie, nota bene do distribuce, aniž by ČEZ vlastnil také výrobu elektřiny? Nešlo předvídat, že právě v Albánii dříve, nebo později regulátora přestanou náklady distributora na nákup elektřiny zajímat? Špatné zkušenosti s distribucí měl ostatně ČEZ i z méně problematických balkánských zemí, jako je Bulharsko.
Faktem však také je, že právě proto se ČEZ stával „balkánským odborníkem“, který dokázal problémům čelit. A proto o jeho zkušenosti projevovaly zájem tamní vlády i Světová banka, která pro Balkán hledala cestu rozvoje. Expanze na Balkán se dle všeho jevila jako nadějnější byznys než třeba výstavba dalších dvou jaderných bloků v Temelíně. (Mimochodem, dopadlo by dnes takové srovnání ve prospěch Temelína?)
Bylo chybou považovat Albánii za standardní zemi. ČEZ ale může namítnout, že právě proto sjednával garanci Světové banky
Jaký závěr z toho vyvodit? Obecně platí, že distribuce je ve standardní zemi regulovaným byznysem. To znamená, že v ní za normálních okolností neproděláte. Regulátor vám musí umožnit přenesení nákladů do ceny – v tomto případě ceny elektřiny. ČEZ není jediný, kdo si chce pro jistotu udržovat výrazný podíl aktivit právě v regulovaném byznysu. Samozřejmě nejen v zahraničí. Ale ČEZ si zapíše za uši, že jsou země, kde tato logika automaticky neplatí.
Od čeho je garance Světové banky
Bylo chybou považovat Albánii za standardní zemi, ve které lze počítat se stejnými podmínkami jako třeba v členských zemích Evropské unie. I tady by ovšem mohli strůjci tehdejší balkánské expanze ČEZ namítnout, že právě proto si sjednávali garanci Světové banky – pro případ nečekaných rozhodnutí ze strany albánského regulátora. A z hlediska posuzování poměrů v Albánii nemohlo nehrát roli, že v té době tato země „kráčela“ k větší stabilitě a vstupovala do natolik prestižní organizace, jako je NATO. Možná to vše bylo jen zdání, které klame.
Jasně, v tuto chvíli nemá žádný smysl dělat firmě ČEZ advokáta. Vstup na albánský trh zřejmě měl svou logiku. Otázkou ovšem také je, co vše ČEZ udělal, aby se v Albánii při znalosti tamních poměrů do potíží nedostal.
Také vůči ČEZ zaznívají z Albánie obvinění z pochybných praktik. Z některých vyjádření představitelů Světové banky se zdálo, že ani oni nejsou jednoznačně na straně české společnosti. Koneckonců se určitě nepohrnou do proplácení garancí za víc než miliardu korun. A Albánci také mají logický zájem svalit vinu na druhou stranu. Kdo jak je silný v kramflecích, se ovšem ukáže v konkrétních arbitrážních a soudních sporech.
