Krásný nový svět globalizující se západní modernity od svých obyvatel očekává, že se poslušně začlení do gigantického systému tohoto modelu organizace existence. A jelikož podstatou tohoto systému je neustálé a zdánlivě bezmezné zvyšování množství materiálu vhodného k uspokojení fyzických požitků, respektive nanejvýš dosažení co nejvyššího zisku pro vlastníky kapitálu v rámci tohoto procesu, týká se poslušnost především této poslušné úslužnosti.
Konečné (nebo alespoň zdánlivě konečné) celosvětové vítězství liberální demokracie a globálního tržního kapitalismu na přelomu let 1989 až 1990 pro mnohé neznamená nic jiného, než že jsme tím také dospěli k samotnému konci dějin lidstva. Nejznámějším zastáncem tohoto názoru je americký strategický analytik japonského původu Francis Fukuyama, autor knihy Konec dějin.
Namísto řádu neuspořádanost
Mnozí se domnívali, že tím pro lidstvo nastává období věčného míru a blahobytu, nicméně dramatické změny v průběhu uplynulého čtvrt století tato optimistická očekávání jaksi nepotvrzují. Naopak se zdá, že svět spěje vstříc anarchii a chaosu a namísto řádu se po entropické křivce posouvá spíše k neuspořádanosti. Rozhodujícím toposem globálních i lokálních diskusí se tak opět stále více stává revoluce, požadavek radikální změny.
Zdá se, že svět spěje vstříc anarchii a chaosu a namísto řádu se po entropické křivce posouvá spíše k neuspořádanosti |
K tématu revoluce je však třeba přistupovat s náležitou opatrností, neboť jak se zdá při pohledu na několik uplynulých desetiletí lidské historie, revoluce je jednak většinou „inscenována“, jednak patrně nikoliv bez souvislosti s touto „zinscenovaností“ obvykle situaci těch, kteří se jinak právem, a nikoliv bezdůvodně vzbouřili, nijak nezlepšuje, ale spíš jen zhoršuje. Hlavní příčinou je, že mechanismus explozivních vzpour, jehož základem jsou vášně, obvykle cílí jen na svrchní vrstvy systému. Nevidí, jelikož často ani nechce vidět hlouběji skryté hybné páky procesů.
Dav se v podobných situacích většinou omezuje na vášnivý pokřik, ať už někdo přijde a něco udělá. Všimněme si, že za touto logikou se skrývá dramatická podstata, v jejímž duchu by se věci měly změnit způsobem a směrem, jenž je pro mě příhodný, ovšem tak, abych se já sám měnit nemusel, ba dokonce abych nemusel vůbec nic dělat.
Nejožehavější poznání
Přitom tím nejhlubším, a zároveň nejožehavějším poznáním, ke kterému může člověk dospět, právě je, že svět je ve skutečnosti vždy odrazem nás samotných. Je-li špatný, ničivý, zlý a odpudivý, pak je to proto, že přinejmenším dopustíme, aby takový byl, anebo což je ještě horší, my sami prostřednictvím svých cynických každodenních obchodů a ústupků přispíváme k tomu, aby byl právě takový.
Nejhlubším, a zároveň nejožehavějším poznáním, ke kterému může člověk dospět, právě je, že svět je ve skutečnosti vždy odrazem nás samotných. Je-li špatný, ničivý, zlý a odpudivý, pak je to proto, že přinejmenším dopustíme, aby takový byl. |
„Revoluce“ je tudíž vlastně v nás. Nepřenáší ji televize, a pokud ano, pak už se věci dávno ubírají špatným směrem. Protože to znamená, že někdo jedná za nás, naším jménem, pravděpodobně ovšem tak, že se na nás odvolává. A my uvěříme, že se tím pro nás skutečně něco zlepší. To je však jen nebezpečná iluze. Bez nás se svět nezmění, protože ani nemůže. Stará orientální moudrost to popisuje slovy: „Chceš-li změnu, buď jí ty sám.“
