„Jmenuji se dr. King Schultz a toto je můj kůň Fritz,“ zní banální věta z Tarantinova filmu Nespoutaný Django. Její kouzlo spočívá v tom, s jakým gustem ji dokáže vyslovit snad jen představitel oné role – fantastický Christoph Waltz. Rakouský herec, jenž donedávna hrál v okrajových televizních inscenacích (na serveru ČSFD.cz mají často černé, hodně slabé hodnocení), si pro sebe „uzmul“ už druhý film Quentina Tarantina a po ztvárnění nacisty Hanse Landy v Hanebných parchantech (2009) získal druhého Oscara.
„Jsem vděčný dr. Kingu Schultzovi a tomu, kdo ho stvořil – Quentinu Tarantinovi,“ poděkoval ráno ve 2:50 středoevropského času Waltz scénáristovi i režisérovi, jenže postavu kongeniálně vytvořil on. Kritici se shodují, že film táhne Waltz a ve chvíli, kdy je zabit jeho střílející zubař (po lovci Židů už Waltzův druhý „lovec lidí“), snímek ztrácí grády.
Rakušan, jenž ještě před pár lety hrál v tak šílených opusech jako Hezké vdovy líbají lépe nebo Sága rodu Vandenbergů, šokoval Hollywood svým uměním – herectvím dotaženým až na těsnou hranu přehrávání. A v Tarantinových filmech dominuje natolik, že pro něj neexistuje kategorie „vedlejších rolí“, za něž už obdržel dvě zlaté sošky. Letos ostrouhali Alan Arkin, Robert de Niro, Philip Seymour Hoffman i Tommy Lee Jones.
Nebude to náhoda. Waltz podělil talent po hereckých prarodičích, studoval herectví ve Vídni i v New Yorku, hrál ve vídeňském Burgtheatru nebo v Curychu. Jeho oslňující úspěch klade jednak otázku, zda už je Amerika po Arnoldovi Schwarzeneggerovi připravena na druhého rakouského guvernéra státu Kalifornie, a také druhý dotaz – zda by se americké produkce neměly důsledněji poohlížet po neokoukaných hercích ze střední Evropy...
Waltz si v roce 2004 zahrál v detektivce Pražské padělky, kde se potkal s několika Čechy. Z protagonistů tohoto (slabého) snímku nejspíše Tarantino žádné jméno nevyloví, ale při pohledu na takového Ivana Trojana, který září v Dejvickém divadle jako sprostý Bůh v pokáleném pyžamu, by musel být Quentin nadšen. Herců, kteří dokážou památně podat charismatické magory, není tolik. Kdo by mohl zapomenout, jak neopakovatelně Waltzův esesák Landa v kavárně pojídá obyčejný štrůdl se svou obětí: „Počkejte si na šlehačku!“
