Zakažme potraty, aby bylo hodně dětí na prznění, snaží se nám sarkasticky sdělit pouliční slogan obepisující lascivně usměvavou tvář muže, jehož máme pokládat za kněze. Kdo jiný ještě taky dnes zakazuje potraty a zároveň „nechává maličkých přijíti k sobě“
Hesla typu něco NE, něco jiného ANO jsou odedávna populární v latinských zemích, možná už od starého Říma. Jedním z nejpopulárnějších se kdysi proslavil Fidel Castro, když v jednom dokumentárním snímku kázal: „Cubanos! Svět se nám posmívá, že pořád jenom tancujem a nic neděláme. Tak ode dneška rumba NO, trabajo SI!“
Davy naslouchajících Kubánců na chvíli rozpačitě zmlkly a pak vybuchly v nadšené „Viva Fidel!“ a daly se s rytmickým potleskem do tance: „Rumba no – trabajo si, rumba no – trabajo si….“
Jenže potrat není rumba, pedofilie není práce a zvrhlost velebníčků není legrace. V roce 2004 jen ve Spojených státech biskupská konference přiznala za předchozích 50 let 10.667 stížností na 4.392 kněze. Statisticky to představovalo 4 procenta všech katolických kněží v USA. Z více než 80 procent šlo o pedofilii homosexuální, v případech heterosexuálních byla przněna děvčátka až tříletá.
Žádný z pedofilních kněží nešel k soudu, a vůbec už ne do vězení, jak by se šupem stalo obyčejným smrtelníkům
Žádný z pedofilních kněží nešel k soudu, a vůbec už ne do vězení, jak by se šupem stalo obyčejným smrtelníkům. Církev si s nimi zahrála „škatulata, hejbejte se“ a přešoupla je jinam, kde trvalo dalších několik let, než na ně přišla další stížnost, po níž byli zase přešoupnuti jinam. Jejich oběti pak podaly téměř tři tisíce obecných žalob na různá biskupství, která jim musela vyplatit několikamiliardové odškodné – většinou výměnou za příslib utajení. Několik biskupství zbankrotovalo, jiná si proti podobnému bankrotu platila pojištění.
Po USA následovaly Kanada, Irsko, Belgie, Německo, Holandsko, Francie a dokonce i Filipíny. Sám Vatikán pak vyšetřoval tři tisíce kněží. Žaloby byly podány i proti samotnému Vatikánu a papeži Benediktovi XVI za utajování případů kněžské pedofilie.
U těch několika málo žalovaných případů v Africe se zjistilo, že šlo o kněze evropské. Takže ghanský kardinál Peter Turkson – v poslední papežské volbě vážný kandidát – mohl na Vatikán udělat dlouhý nos bezmála rasistickým prohlášením, že „pedofilní skandál je skandál výlučně bělošský a převážně homosexuální a Afriky se netýká“.
„Zmodernizovaní“ církevní hodnostáři přicházejí na to, že kněžský stav přitahuje homosexuální pedofily jako doména, kde mohou své úchylce holdovat
Teprve v roce 2010 Vatikán zavedl „zrychlené šetření“ pedofilních kněží a jejich odstraňování z pozic, kde by měli přístup k dětem. Konečně – řeklo by se rádo. Ani tím to však neskončilo. Katoličtí tradicionalisté z toho viní (jako z mnoha dalších dnešních vad církve) „liberalismus“ a „modernismus“ Druhého vatikánského koncilu. Jenže ten byl v roce 1965 a pedofilní skandály vypukly patnáct let předtím. Zhůvěřilosti všelijakých papežských Borgiů by spíš svědčily o starším původu. V šedesátých letech jejich počet prudce narostl tím, že víc obětí našlo odvahu se soudit.
Ti „zmodernizovaní“ církevní hodnostáři spíš přicházejí na to, že kněžský stav přitahuje homosexuální pedofily jako doména, kde mohou své úchylce holdovat – s minimálním rizikem trestu vězení, jemuž by neunikli, kdyby zůstali „v civilu“. Tímto zjištěním se alespoň církev může chlácholit, že není příčinou pedofilie (jak se domnívají jiné církve povolující svým duchovním dospělou heterosexualitu), nýbrž jejím terčem.
Církevní psychoterapeuti, kteří se snažili své pedofily vyléčit, dospěli už v 50. letech k závěru, že jsou nevyléčitelní a měli by být z kněžství vyloučeni a necháni na pospas civilním soudům. Jenže tím – podle propočtů církevních personalistů – by nastal nedostatek kněží. Ale dokud se tento závěr nestane církevním zákonem, církev se pedofilů nezbaví.
Člověk, pravda, nemusí být zrovna farářem, aby si mohl libovat v mazlitbách dětí. Být celebritou BBC je skoro lepší - i tam to trvá třicet let, než vás chytnou. Akorát že ti nebozí kněží mají zákaz pedofilie v popisu práce, přímo od svého Zakladatele. Zní takto: „Kdo przní děti, pověste mu na krk kámen a hoďte ho do moře“. A najdou to tam hned dvakrát: Matouš 18,10 a Lukáš 17,1-2.
