Americký Senát pohrozil politickými sankcemi ukrajinským úřadům za uvěznění Julije Tymošenkové. Dokument, jenž považuje soudní proces proti Tymošenkové za politicky motivovaný, vyzývá americké ministerstvo zahraničních věcí ke stažení velvyslance v Kyjevě. Prezidenta Viktora Janukovyče a další osoby zodpovědné za věznění expremiérky si přeje potrestat mimo jiné zákazem vstupu na území USA a vyzývá NATO, aby s Ukrajinou přerušilo kontakty. Přitvrzení vůči Ukrajině a jeho možné důsledky komentuje Gábor Stier.
Tak daleko jako USA zatím Evropská unie nezašla, ačkoli Kyjevu již pohrozila přerušením integračního procesu a na obranu „Plynové lady“ vystupuje rovněž bojovně.
O tom, jakým způsobem se Tymošenková dostala na vrchol moci a jak strmý propad znamenala její vláda, dnes již nikdo nemluví. Svět z ní na politickém základě udělal mučednici, k čemuž poskytla samozřejmě bezpočet podkladů i současná vláda. Je totiž bez debat, že z pohledu současných obvinění by měla být expremiérka osvobozena, přestože z právního hlediska by bylo rovněž na místě, kdyby byla za jiné, značně pochybné záležitosti odsouzena klidně až k dvojnásobku současného trestu v délce sedmi let.
A vzhledem k uvěznění Pavla Lazarenka považovaného za politického kmotra Tymošenkové v USA, zdaleka není hlavním kritériem demokracie, zda se nějaký bývalý premiér dostane před soud. To je však věc kyjevské vlády.
Proč EU odpuzuje Ukrajinu?
Z hlediska budoucnosti Evropy se zdá přednější, jaký může mít toto přitvrzení dopad. Je totiž v podstatě jasné, že navržení sankcí proti Ukrajině považované za nejdemokratičtější postsovětskou zemi a její uvržení na cestu Běloruska je rovněž fiaskem sousedské politiky. A půjdeme-li ještě dál, v souvislosti s tímto náhlým přitvrzením se naskýtá také otázka, co vlastně, pokud vůbec něco, si Evropa míní s Ukrajinou počít.
Nejde tu pouze o maskování jejích vnitřních problémů EU a oddalování dalšího rozšiřování? Postup, v jehož duchu od sebe unie Kyjev, jenž se přes všechna demokratická klopýtnutí snaží směřovat vstříc Bruselu, takhle okatě odpuzuje, je totiž velmi krátkozraký. Ukrajině následně v podstatě nezbude nic jiného než se i za účelem zmírnění dopadů krize logicky otevřít vůči východním integračním organizacím.
Cesta politických sankcí se zdá čím dál méně schůdná. Právě to dobře ukazuje příklad Běloruska.
Je snad právě tohle cílem EU? Pochybuji. V každém případě svou východní zahraniční politikou dělá vše pro to, aby to tak bylo. Tak proč se bruselští stratégové tolik děsí toho, že se bude integrovat také druhý pól euroasijské geopolitické oblasti? Ten by se pak totiž mohl otevřít samozřejmě v první řadě vůči Evropě. Nicméně zdá se, že na podobnou možnost pohlíží dnes unie spíše jako na nebezpečí. Silami, kterých jí neustále ubývá, tak plýtvá spíše na tresty a regulace.
Neschůdné sankce
Jenomže cesta politických sankcí se zdá čím dál méně schůdná. Právě to dobře ukazuje příklad Běloruska. Omezení namířená proti Lukašenkovi a jeho vládě, stejně jako financování opozice zvenčí, mají až dosud nulový vliv na vnitřní poměry. Lukašenkův režim se totiž obejde i bez cest na Západ, zatímco opozice díky podpoře, která je jí poskytována ve jménu demokracie, jen zpohodlňuje.
Správnost tohoto postupu navíc dále podkopávají i zprávy z Gruzie. V kavkazské zemi považované vedle Ukrajiny za vzor demokracie v postsovětském prostoru totiž nyní vyšlo najevo, jak neuvěřitelně brutálně se zde i několik let po takzvané růžové revoluci zachází s vězni v místních věznicích.
Řeknete si možná, když se to děje na Guantánamu, tak se kvůli tomu stejně nikdo neozve. Jenže to vše spolu s dalšími příklady nejenže posiluje obvinění, že se zde uplatňuje dvojí metr, ale hlavně přibližuje debakl západních metod, podle nichž se v postsovětském prostoru až dosud postupovalo.
