Neděle 28. dubna 2024, svátek má Vlastislav
130 let

Lidovky.cz

Co v mainstreamu není: Rebelové v Sýrii unesli dva pravoslavné metropolity

USA

  7:17

Terčem teroristů se tento týden stali vysocí představitelé křesťanských církví, připomíná Petr Markvart.

Od počátku syrské krize je stále jasnější, že jedním z hlavních cílů teroristů je pestrá mozaika syrských náboženských skupin, obcí a církví. Vražedné útoky na syrské náboženské představitele, mezi nimiž zaujala své smutné místo vražda šajcha Bútího v březnu 2013, mají destabilizovat syrskou společnost, zasít nedůvěru mezi jednotlivými skupinami a zbavit Sýrii jejích intelektuálních elit a duchovních vůdců. Tentokrát se terčem útoku rebelů stali dva vysocí představitelé křesťanských církví.

Co se vlastně stalo 22. dubna 2013 večer na cestě z tureckých hranic do Aleppa? Metropolita aleppský řecké pravoslavné církve antiochijské Pavel Yazigi odjel na humanitární cestu do Turecka v doprovodu metropolity aleppského syrské pravoslavné církve Řehoře Jana Ibrahima a mladého jáhna církve, který řídil jejich vůz. Pozdě večer cestou zpět do Aleppa, v oblasti, která není pod kontrolou syrské armády a je zamořena teroristy (v této oblasti je zvláště aktivní tzv. „Džajš al-muhádžrín wa ansar“, tvořená převážně Čečenci naverbovanými za saúdské peníze), byl jejich vůz zastaven neznámými ozbrojenci, řidič chladnokrevně zavražděn a oba metropolité uneseni na neznámé místo. Od té doby probíhá intenzivní vyjednávání o jejich propuštění. Vzhledem k citlivosti celé situace jsou všechny zúčastněné strany velmi opatrné ve sdělování jakýchkoli informací o procesu vyjednávání.

V období, kdy svět byl zděšen, projevoval solidaritu a odsuzoval pachatele hrůzného výbuchu v Bostonu připsaném dvěma chlapcům čečenského původu, zpráva o únosu obou syrských metropolitů (nehledě na další krvavé útoky a vraždění teroristů, které jsou v Sýrii na denním pořádku) v českých i světových médiích jaksi zapadla. Vždyť je to přece normální, v Sýrii válčí nějací povstalci proti režimu, ale ve Spojených státech je hluboký mír.

Zvykli jsme si rozlišovat násilí na to, které zdánlivě probíhá kdesi a daleko od nás a na to, které je to „naše“ nebo lépe „proti našim“

Zvykli jsme si rozlišovat násilí na to, které zdánlivě probíhá kdesi a daleko od nás a na to, které je to „naše“ nebo lépe „proti našim“. Cožpak Syřané nejsou naši? Cožpak syrští křesťané nejsou naši souvěrci, geograficky o tisíce kilometrů blíže než východní pobřeží USA?

A ještě jeden postřeh z období bostonské tryzny, přenášené v živém vysílání do celého světa. Když několik amerických nevzdělanců začalo volat po bombardování „Československa“ nebo „Čech“ v odvetu za bostonský útok, naše reakce (včetně reakce velvyslance Petra Gandaloviče) byla „to jsme nebyli my, Češi, Evropané, vaši věrní spojenci, Ameriko, to byli přece Čečenci, Kavkazané, muslimové, nepřátelé – ty bombardujte, ne nás“.

Nikdo se nepozastavil nad tím, jak mohou příslušníci civilizovaného národa volat po bombardování jiné země jenom proto, že z ní pocházejí rodiče údajných pachatelů teroristického činu. Přestalo snad platit mezinárodní právo veřejné? Jedna země nemá právo bránit svoje území před prokazatelně zahraničními teroristy a jiná země může intervenovat kdekoli a proti komukoli se jí zlíbí prostě jenom proto, že na něj ukáže prstem?

A tak se oba unesení metropolité, zavražděný šajch Bútí a desetitisíce jejich spoluobčanů, denně ubíjených, unášených a vyháněných tou nejodpornější soldateskou stávají pomalu, ale jistě „zapomenutým konfliktem kdesi daleko od nás“. Přivykli jsme tomu, že ze Sýrie chodí už jen špatné zprávy (pokud se k nám nějaké vůbec dostanou), apaticky hledíme na sankce zavedené nejmoudřejší matkou, Evropskou unií, proti zákonné vládě suverénního státu, aby se jí ještě hůře a obtížněji bránilo její území a obyvatelstvo.

Proto se kromě našich modliteb za brzké propuštění obou metropolitů zajímejme o to, co se SKUTEČNĚ děje v Sýrii, ptejme se svých politiků, co pro SKUTEČNÉ urovnání poměrů v Sýrii podnikají a chtějme od žurnalistů objektivní a pravdivé informace, nikoli klišé přebírané bez reflexe ze zahraničních zdrojů. Sýrii je nám blízko – blíž, než si myslíme.

Pavel Yazigi (1959) byl v roce 2000 zvolen synodem metropolitou aleppským řecké pravoslavné církve antiochijské. Po celý život se intenzivně věnuje mezicírkevnímu dialogu mezi pravoslavnými a katolickými církvemi. Jeho starší bratr Jan Yazigi je od prosince 2012 patriarchiou řecké pravoslavné církve antiochijské a všeho Východu a jako Jan X. se stal duchovním vůdcem zhruba jednoho milionu věřících v Sýrii, 400 tisíc v Libanonu, 250 tisíc v Turecku a dalších stovek tisíc ve východním Středomoří, Evropě a v obou Amerikách. Jejími odnožemi jsou arménská, kyperská, gruzínská a irmetsko-abchazká církev.

Řehoř Jan Ibrahim (1949) je od svého jmenování metropolitou aleppským a okolí v roce 1979 jedním z nejváženějších obyvatel města, který je nejenom duchovním pastýřem syrských pravoslavných, ale především apoštolem míru a stability mezi jednotlivými církvemi a náboženskými skupinami, rozhodcem sporů a otcem všech. Do posledních chvil před svým únosem neúnavně jezdil po celé zemi, vyjednával o propuštění rukojmí, žil a trpěl se svými souvěrci v těžce zkoušeném Aleppu a burcoval svoje spoluobčany k intenzivní celonárodní diskusi o budoucnosti země. Syrská pravoslavná církev užívající dodnes jazyk Ježíše Krista aramejštinu má přibližně 5 milionů věřících v Indii, 500 tisíc v Sýrii, 200 tisíc v Libanonu a silné obce v Německu, USA a dalších zemích. Její obce v Turecku a v Iráku se po pádu Saddáma Husajna staly terčem útoků extremistických muslimských skupin a mnohé byly nuceny v letech 2005–2010 uprchnout do Sýrie.

Autor: