Pravice v České republice vládne (nebo alespoň to, co je pravicí nazýváno), takže její vzestupy a pády jsou hlavním předmětem zájmu de facto všech médií. Když už se někdo zabývá levicí, pak o ní mluví jen v pasivu, někdy jako o potenciální hrozbě, pokud se pravice nevzpamatuje. V což z pravicově laděných občanů už doufá jen fantasta.
O sociální demokracii a její opoziční roli
Že se o opozici (nyní levici) mluví většinou okrajově a vlastně trochu s nechutí, není zvláštností posledních let. V České republice funguje následující mechanismus, jenž je považován za výraz demokracie: vláda vládne – vládne tragicky – nastává sebedestrukce a volební porážka – z opozice se stává vláda a z vlády opozice – vláda vládne – vládne tragicky… Háček je v tom, že v takovém procesu si opozice výhru nezasloužila alternativními a ideově podloženými návrhy dlouhodobých perspektivních řešení, nýbrž si jen počkala na sebedestrukci vlády.
Všimněme si například, jak Michal Hašek, místopředseda a čekatel na vládní funkci v dnes opoziční ČSSD, hovoří o vlastnosti opozice. Stereotyp načrtnutého koloběhu potvrzuje: „Myslím, že dnes bychom z fáze permanentní kritiky – což je logicky nástroj opozice – měli přijít s představami vlastních alternativ. Průběžně jsme to sice dělali, ale teď už bychom měli skutečně představit ucelený volební program pro sněmovní volby 2014…“ (MFD, 4. 3. 2013). Přestože kdo si dá práci, zjistil by, že v ČSSD se dlouhodobými koncepty pár lidí zabývá, z Haškova vyjádření lze usuzovat na výše nastíněné vnitřní rozpoložení opozice: Nereprezentuje po celé volební období alternativní přístupy k vládnutí.
Kdyby vláda (jakákoli) fungovala alespoň jakžtakž, pak by se za takových okolností opozice založená na permanentní kritice do vlády nikdy neměla šanci dostat. Jenže jak se zdá, ČSSD má v tomto směru cestu umetenou. Rizika přicházejí odjinud.
O řecké mytologii aplikované na sociální demokracii
Třeba fenomén „Zeman“. Návrat Miloše Zemana do vysoké politiky připomíná řeckou báji o Kronovi a jeho otci Uranovi. Kronos svého otce a světovládce Urana vykastroval a zapudil na věky věků. A vlády se ujal on sám. Báje je vlastně jednoduchým příběhem o vzpouře dospívajícího dítěte, které má potřebu se emancipovat, vůči vlastnímu otci, který nad ním z logiky věcí vládne tyranskou mocí. Jakmile dítě otce zapudí, ujme se moci a jednou provždy bude právě toto už dospělé dítě v pozici ochránce statusu quo před svými vlastními dětmi.
Sociálním demokratům se kastrace a zapuzení otce nepodařilo zcela, na rozdíl od hrdiny řecké báje. Nenašli sílu ho vykastrovat, takže mu poskytli příležitost vyléčit si rány a svým dětem se pomstít (a možná je i zapudit, to se ale ještě uvidí). Stalo se to ze dvou důvodů:
- Zemana nezanedbatelný počet straníků v ČSSD vnímá nikoli jako otce „tyrana“, ale jako otce „věčného ochranitele“ – je to stejné, jako když padesátileté dítě není schopno odejít z domu a stále bydlí s rodiči, protože to může být výhodné. Je to psychická nedospělost.
- Zeman se nakonec odmítl nechat rituálně vykastrovat stranou, kterou přivedl do Kramářovy vily. Sice Vladimíra Špidlu do předsednické funkce v sociální demokracii sám instaloval a začal hovořit o objímání vysočinských stromů (přestože se už tehdy poohlížel po prezidentském úřadě), nicméně brzy Špidlu začal bombardovat. V kritice zesílené po neúspěchu v prezidentské volbě zcela neustal nikdy a vrátil se víc než triumfálně.
Rozeberme varianty, jakými může ČSSD na vzniklou situaci reagovat.
O variantách sociální demokracie
Sociální demokracie se dostala do Kramářovy vily v minulosti dvěma způsoby:
- Rok 1998 – Miloš Zeman se nezdráhal použít vyhrocenou a populistickou rétoriku spálené země a akce čistých rukou. Dokázal tím získat krom voličů sociální demokracie i obecně protestní hlasy bývalých sládkovců a dost voličů KSČM (ta získala zhruba 650 tisíc hlasů). Nevyhraněného středového voliče však moc nepřivábil – nebylo to ani Zemanovým strategickým záměrem. Situace se do jisté míry podobala situaci dnešní: tehdejší „blbá nálada“, jak Václav Havel pojmenoval stav společnosti, ekonomická recese a rozhádaná politická scéna vyhraněné rétorice svědčila a úspěch slavila strategie stát se jednoznačným hegemonem na levici.
- Rok 2002 – Vladimír Špidla sociální demokracii v občanském smyslu liberalizoval, učinil ji atraktivní i pro část potenciálních voličů třeba Strany zelených a dalších středových uskupení, kteří ve Špidlovi spatřovali „opravdového“ a slušného sociálního demokrata. Zachoval ale přitom v ekonomické a sociální oblasti levicový program. Ponechal tím sice KSČM více volného prostoru (získala zhruba 880 tisíc hlasů), ale oslovením středových voličů oslabil podstatně pravici a pro sociální demokracii vydobyl po volbách velký manévrovací prostor. Sociální demokracie získala:
- blokační menšinu – spolu s komunisty měla více než 101 křesel v Poslanecké sněmovně,
- koaliční potenciál – svým umírněným programem přivábila KDU-ČSL a Unii svobody, zatímco mobilizační kampaň Václava Klause, ve stylu Zemanovy kampaně z roku 1998, utrpěla těžkou porážku.
Pozor, změna: Sociální demokracie už se o levici nedělí jen s komunisty
Dnešní sociální demokracie se musí pro jednu z těchto variant rozhodnout. Varianta „2002“ je pro levici en bloc geniální v tom, že by k ještě většímu oslabení pravice. S jedním velkým ALE: sociální demokracie už se o levici nedělí jen s komunisty. Levicově naladěné voliče dnes oslovuje také SPOZ a různé populistické proudy (nějaké nové Věci veřejné ještě patrně vzniknou). A to neznamená nic jiného, než že úkrok do středu by pro sociální demokracii znamenal riziko, že neudrží hegemonní postavení na levici. Nemá už prostě manévrovací prostor roku 2002. I to je důvod, proč momentálně těžko může v této straně uspět – krom toho, že nemá zrovna velkou podporu spolustraníků – Jiří Dienstbier, který by takový „špidlovský“ úkrok mohl provést. Hrozilo by navíc riziko odchodu mnoha Zemanovců k SPOZ, což si teď strana nemůže už vůbec dovolit. (Pro pragmatiky: kdyby Jiří Dienstbier udržel místopředsednický post, bylo by to z hlediska volebního zisku pro ČSSD nejnadějnější…)
Přestože žádný z hlavních proudů v ČSSD nezavírá předem dveře spolupráci se středovými subjekty, lze odhadnout, že úspěch může slavit spíše varianta „1998“. Tedy radikálnější (ba populističtější) sociální demokracie. A to proto, aby si sociální demokracie udržela na levici dominantní postavení. V opačném případě se vystaví riziku tolika kompromisů, že stranu mohou bezprostředně či do budoucna těžce pochroumat.
Bohuslav Sobotka se sice svým osobním stylem pro variantu „1998“ dvakrát nehodí, protože nemá charisma zemanovsko-ficovského střihu, zřejmě však bude muset tuto roli přijmout, ať už se mu bude líbit, nebo ne. Pravice je však natolik zničená, že i takový kompromis asi na vítězství bude stačit.
O pohádkách spojovaných se sociální demokracií
Kolem sociální demokracie vznikly dvě hlavní:
- Ta o KSČM coby ošklivé princezně s pěkným věnem. KSČM už totiž pro sociální demokracii je spíše pěkná princezna s nepěkným věnem. Ohrožuje dominanci strany na levici. Jde jen o to, jak tento přerod vysvětlit společnosti, protože vládní spolupráce s KSČM, to stále zní trochu chucpe. Jistá forma vstřícnosti vůči KSČM je pro sociální demokracii výhodná, pokud by spolu s komunisty získala nadpoloviční většinu v Poslanecké sněmovně. Pak by se mohla ČSSD stát pánem situace. (Kdyby ovšem předvolební signály svědčily pro takový výsledek, můžeme se dočkat nějakých forem protiakce od mnoha politických soupeřů, Miloše Zemana nevyjímaje.)
- Ta o mocném sousedovi (SPOZ), který chce dobýt levicovou baštu ČSSD. SPOZ má málo vyprofilované osobnosti na to, aby nějak radikálně ohrožovala postavení ČSSD, dokud by se sociální demokracie nezačala rozpadat. V daném kontextu může oscilovat kolem 10 procent. Nebezpečný by leda byl otevřený konflikt s Milošem Zemanem ještě před volbami, který by mohl způsobit vnitřní rozklad ve straně. Zda by takový konflikt mohl vzejít zevnitř ČSSD ve smyslu odporu vůči Zemanovi, zevnitř ČSSD na popud Miloše Zemana, je nakonec lhostejné.
Ale to lidé v ČSSD pravděpodobně vědí. Rozumí tomu, že pokud chtějí vládnout, musí si především pohlídat jediné: dosáhnout takového volebního vítězství, aby zůstala hegemonem na levici – aby byla pro levicově naladěné občany první volbou a po volbách se stala neohroženým subjektem, který nelze za žádné konstelace pominout.
A tak radikální kritika bude zase na vítězství za dané konstelace stačit. S programem si nikdo hlavu hlavu lámat nemusí.
