Byzantští bratři Cyril a Metoděj nebyli dlouhou dobu pro římskokatolickou církev pozoruhodní. V roce 1349 sice zavedl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic svátek Cyrila a Metoděje, ale kanonizovala je až roku 1880 encyklika papeže Lva XIII. Grande munus. Šlo o katolickou reakci na české národní obrození, kdy se mnozí obávali, že by se Cyril a Metoděj mohli stát podnětem pro hnutí pravoslavné církve. Jako světce je totiž uznává také církev pravoslavná či starokatolická.
Kanonizace soluňských bratří posloužila latinské církvi odvést pozornost od narůstajícího zájmu o Jana Husa, a tím zastínit památku jeho upálení 6. července. Nikoli náhodou byl v roce 1880 přesunut svátek nových svatých z 9. března na 5. července. Toto datum totiž nemá žádnou souvislost s životem Cyrila a Metoděje, a proto ho pravoslavná církev odmítá.
Už T. G. Masaryk v České otázce upozorňoval na zneužívání cyrilometodějské ideje liberály a katolickou propagandou. Kromě toho viděl, že jde o probouzení přílišného historismu, který chce navazovat na minulost co možná nejvzdálenější. Současně mu cyrilometodějství zpochybňovalo naši tradiční západní politicko-kulturní orientaci. To, že se památka byzantinských bratří stala předmětem těchto „politických“ tahů, však nesnižuje význam díla, k němuž byli povoláni.
Rozvoj Byzance
Především komplikované vztahy s východofranskou říší vedly velkomoravského knížete Rastislava, aby vyslal roku 862 poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. (840–867) s prosbou o politický a kulturní pakt. Rastislav tím hodlal vymanit svou říši z franského politického a kulturního vlivu.
Zatímco Západořímskou říši jako státní útvar v důsledku vnitřní zkaženosti rozvrátily germánské kmeny, Byzanc se rozvíjela několik století a střežila křesťanství především před útoky arabských dobyvatelů |
Žádost přišla v době, kdy již měla Byzance za sebou obrazoborecké spory a obnovení kultu ikon, zakusila boje s Araby, Bulhary a jinými Slovany a s Chazary i církevní konflikty s římským patriarchou. Byzanci se v té době velmi hodilo získat vliv severně od svých problematických sousedů Bulharů.
Na Západě byla situace odlišná. Ještě zde doutnal pád Římské říše a císař Karel Veliký (742–814) teprve poměrně nedávno povolal z britských ostrovů vzdělaného Alkuina a další učence, aby šířili vzdělanost a přispěli nové říši tím, že pozvednou gramotnost úřednictva. I když se hovoří o karolínské renesanci, byzantská kultura té doby byla pro Západ nedostižná a Rastislav se obracel na nejmocnější říši středověku.
Vždyť zatímco Západořímskou říši jako státní útvar v důsledku vnitřní zkaženosti rozvrátily germánské kmeny, Byzanc se rozvíjela několik století a střežila křesťanství především před útoky arabských dobyvatelů.
Nárok na svébytnost
Byl to zřejmě na tehdejší dobu neobvykle vzdělaný patriarcha Fótius, představitel byzantského humanismu, který císaři Michaelu III. doporučil vyslat na Velkou Moravu Cyrila a Metoděje. Fótius vzdělával své žáky, čímž připomínal antické filozofy. Tímto kulturním obzorem byli formováni i Cyril a Metoděj, kteří byli především Byzantinci, tedy dědicové antické řecké vzdělanosti, a v duchu svého učitele hlásali Cyril a Metoděj ideu jednoty víry v kulturní pluralitě.
Na počátku cyrilometodějské misie stál střet mezi expanzivní politikou francké říše a nárokem Velké Moravy na svébytnost |
Na počátku cyrilometodějské misie stál střet mezi expanzivní politikou francké říše a nárokem Velké Moravy na svébytnost. I když již před příchodem konstantinopolských vzdělanců roku 863 byla Velká Morava pokřesťanštěna – především bavorskými misionáři –, s touto misií vstoupilo na její území křesťanství jako vyzrálý kulturní útvar zahrnující náboženskou i právní literaturu. S Cyrilem a Metodějem se neustavuje jen nová liturgie, ale začíná se i rozvíjet kultura vzdělanosti, literatura a předpoklady právního státu.
Křesťanství pronikalo mezi Slovany sice již před cyrilometodějskou misií, navzdory tomu lze považovat Cyrila a Metoděje za první skutečné evangelisty Slovanů. Je však třeba opustit romantickou představu dvou poutníků, kteří osamoceni přicházejí s křesťanskou zvěstí z daleké země na Velkou Moravu. Šlo o mohutnou diplomatickou výpravu z tehdejšího středu světového dění do severní periferie, o níž se mnoho nevědělo.
Zdatní a zkušení diplomaté
Misie byla na svou dobu neobvykle kulturně celistvá – nábožensky i politicky. Na Velkou Moravu totiž nepřicházejí jen nábožensky zaměření křesťanští misionáři, ale i velkolepí a pragmatičtí legáti byzantského císaře a přední učenci své doby i zdatní a zkušení diplomaté, úředníci a organizátoři. Na Velkou Moravu se tak dostali první výrazní „reformátoři“ společenského života.
Na Velkou Moravu nepřicházejí jen nábožensky zaměření křesťanští misionáři, ale i velkolepí a pragmatičtí legáti byzantského císaře a přední učenci své doby i zdatní a zkušení diplomaté, úředníci a organizátoři |
Cyril a Metoděj začali křesťanství překládat do nového jazyka, přičemž se seznámili s duchovním světem obyvatel Velké Moravy a nevnucovali jim převahu řeckého jazyka a byzantské kultury. Dokázali poodstoupit od své perspektivy a vzchopit se k novému pohledu. Naučili se novému jazyku a mentalitě jiného národa, nejprve porozuměli druhému a pak „zvěstovali“.
Tito hlasatelé evangelia zůstávali pro Slovany muži helénské kultury Byzance, zcela náležející východní tradici křesťanství, a přesto se smyslem pro univerzalitu. Na Moravě tak zastupovali ctihodné tradice vzdělanosti – nebáli se vykročit ze svého jazykového světa k liturgii ve slovanském jazyce.
Nepředvídatelnost lidských činů
Jakkoli kulturně převyšovali obzory kraje, do nějž byli vysláni, činili tak bez pocitu nadřazenosti či nadvlády. Jednali se zřetelem ke spravedlnosti. Zatímco tehdy platila Byzanc za centrum vzdělanosti, dnes převažuje k byzantinismu zejména u nás přezíravý postoj, který je v podstatě dědictvím osvícenství 18. století.
Na misii Cyrila a Metoděje se ukazuje nepředvídatelnost lidských činů a jejich důsledků – navzdory politickému neúspěchu započala slovanské písemnictví a kulturu |
Je paradoxem dějin, že Cyril a Metoděj jsou dnes představováni jako ti, kým být nezamýšleli. Poté, co byli jejich žáci vyhnáni z Velké Moravy, na niž znovu začal pronikat francký vliv, a usadili se v jiných slovanských územích, představovali zde kulturní kvas – prostřednictvím svých žáků se stali duchovními otci slovanské literatury.
Prvotním úkolem jejich cesty bylo upevnit politicko-náboženský vliv Byzantské říše na Velké Moravě. V tomto smyslu však jejich misie neuspěla a na jejím území opět poté, co byli cyrilometodějští žáci vyhnáni, převážil západní vliv. Na této misii se ukazuje nepředvídatelnost lidských činů a jejich důsledků – navzdory politickému neúspěchu započala slovanské písemnictví a kulturu. Současně je jedním z prvních projevů duchovně-politického zápasu o střední Evropu, který trvá dodnes.
Idea duchovní Evropy
Cyril a Metoděj jsou spolu se svatým Patrikem oslavováni jako patroni Evropy. Jakkoli měli porozumění pro národní jazyky, nepropadali se do partikulárních perspektiv. V tomto smyslu jejich význam přesahuje literárně-slovanskou i každou národní tematiku, respektive dodává jí univerzální charakter.
Svátky svatých připomínají, že svět nespočívá jen v tom, co máme bezprostředně při ruce, ale že jej něco přesahuje. Na této ideji stojí i duchovní Evropa. |
Svátky svatých připomínají, že svět nespočívá jen v tom, co máme bezprostředně při ruce, ale že jej něco přesahuje. Na této ideji stojí i duchovní Evropa. Jakkoli jsme poslední dobou přivykli, že se o ní uvažuje převážně v politicko-ekonomických souvislostech, jedním z jejích podstatných rozměrů je smysl pro svatost a dějiny.
Evropa vyrůstala v symbióze s duchovním impériem latinsko-katolického Říma. Za svaté je považované to, co je vyčleněno ze světského, co míří za konečnost věcí, přesahuje ji, a tím pro ni získává novou podobu. Svatost je předpokladem k návratu k „pozemskosti“.
Má-li však dnes někdo přízvisko svatý, jeho distanci k nám to takřka znásobuje, a zdá se dokonce, že svatost dnes vylučuje blízkost. Oč blíže působí na současného člověka Ježíš jako odsouzený politický zločinec než jako ten, kdo ve své svatosti vystoupil na nebesa. Oč bližší jsou „nesvaté“ postavy Sofoklových tragédií než mnozí svatí.
Nárok univerzalismu
A přece je pojem svatosti křesťanskou odpovědí na tragičnost lidského bytí. Svaté je totiž to, co je vztaženo k tomu, co přesahuje svět, ale tak, že se k němu vrací, neuniká z něj, čelí mu a vrací do něj, co lidská nenávist vypuzuje – laskavost. Je to dialektika dějin, že hodnoty institucionalizované tradicí se odcizují. Vzdělání pak spočívá v tom, že překonává toto odcizení hodnot a znovu vede člověka, aby v nich spatřoval střed svého života. Získáváme se tím, čemu jsme se odcizili.
Nadčasově tak svatý Cyril a Metoděj konfrontují (nejen střední) Evropu s nárokem univerzalismu, který je dnes v jitření nacionálních emocí a revolt proti obecným kategoriím možností, jak dostát odstupu od sebe samých |
Vzdělanost v židokřesťanské tradici spočívala v obnově božího obrazu v člověku, kterému se odcizoval, a k němuž se vracel. Tato takřka mystická dimenze vzdělanosti dnes téměř zmizela. Co si má dnešní člověk se svatostí počít? Přijmout ji jako úděl, který přiděluje věrnost malým věcem.
I zde je však třeba pečovat o vědomí širších dějinných i politických souvislostí, rozvíjet na jedné straně smysl pro podstatné a významné a na druhé pro nepodstatné a bezvýznamné. Svatost totiž usouvztažňuje k minulému, přítomnému i budoucímu na obzoru věků. Nadčasově tak svatý Cyril a Metoděj konfrontují (nejen střední) Evropu s nárokem univerzalismu, který je dnes v jitření nacionálních emocí a revolt proti obecným kategoriím možností, jak dostát odstupu od sebe samých.
Inflace svatých
Cyrilometodějská událost představuje jeden z mezníků evropských dějin. Velikost je dána především průnikem vyspělé kulturní tradice na naše území a snahou o její pěstování v podmínkách, které pro ni byly riskantní. Velké události dějin se často rozpoznávají až s odstupem doby; většinou se svým vykonavatelům i současníkům „velkými“ nejeví.
Cyril a Metoděj byli sice církví prohlášeni za svaté, ale i v této oblasti jako by působila inflace, s níž však svatost počítá, ale musí co do své svatosti působit skrytě, takřka neviditelně, a to především před sebou samou |
Nashromáždili jsme v „dějinných atlasech“ tolik velkých událostí, že je to jakoby umenšuje. I když je dnes historie nejrozšířenější humanitní obor, zdá se, že člověk nikdy nebyl stejně nedějinný. Smysl pro dějiny a pro absolutno se vytrácí natolik, že mnozí hovoří o konci dějin, či o dějinách každodennosti.
Cyril a Metoděj byli sice církví prohlášeni za svaté, ale i v této oblasti jako by působila inflace, s níž však svatost počítá, ale musí co do své svatosti působit skrytě, takřka neviditelně, a to především před sebou samou. Zdá se dokonce, že každý velký čin před soudem dějin nemůže ustát čistotu svého úmyslu a odpovědnost za nedozírné následky.
Svatost je tak nesena dějinami jako bytostný pocit nehodnosti, „nesvatosti“, selhávání, a v tomto smyslu je nejkrásnějším „květem hříchu“. Dobré úmysly jsou vždy nedostižné a lákavé, ale především zrádné. Jakmile se někdo prohlásí za svatého, stává se jakoby nadpozemsky vzdáleným a nedostižným.
Pozemšťané
Velké události však nakonec vycházejí z malých, všedních, nenápadných. Kdo je věrný v malých věcech, obstojí i ve velkých. Není velikosti bez malosti, ani malosti bez velikosti. Vědomí, že mohu jednat nízce, se může projevit jako velký čin.
Všichni svatí byli pozemšťané, a nejen to – mají nás uzemnit, tedy vrátit zemi, přijmout pozemskost s její konečností, učinit střízlivými, pokud jde o nároky, plány a touhy |
Svatost si podmaňuje svátečností původně všední dny, vytrhává je z plynutí času a stává se tím, čím být vždy chtěla – vzorem k následování. Toho však není schopna, pokud se stává pouhým předmětem antikvární úcty. Dokáže nás ještě vychýlit z každodennosti jen proto, abychom se do ní proměněni mohli vracet?
Často opouštíme to, co milujeme, abychom to dokázali znovu přijmout. Návraty k vlastní každodennosti díky svátečnosti jsou vedle měření času základní vlastností kalendáře. Mnohem více se dnes svatost pojímá jako metafora vzdálenosti, takřka nebeské výše. Proto v oficiálních světcích vidíme spíše vzdálené nebešťany než blízké pozemšťany.
A zde se ukazuje paradox. Všichni svatí byli pozemšťané, a nejen to – mají nás uzemnit, tedy vrátit zemi, přijmout pozemskost s její konečností, učinit střízlivými, pokud jde o nároky, plány a touhy.
Odkaz cyrilometodějství
Život svatých překvapuje jejich smyslem pro praxi – oddanost bližnímu a řádu. Jde o věrnost a službu vyššímu nároku, které se konkretizují jako láska. Jakkoli se zdá pojem svatosti nepraktický a v dnešních diskusích o uplatnitelnosti na trhu práce takřka nemístný, cítíme, že teprve v konfrontaci s tímto vykročením ze sebe k druhému nabývá náš život důvěryhodnosti a dějiny smysl.
Cyrilometodějství je odkazem ke starobylé a stále aktuální tradici řecko-křesťanské vzdělanosti, která dosud ukotvuje to, co činí Evropu zvláštním duchovním útvarem |
O velkých událostech a světcích se člověk už v dějepisu dozvídá, co jen obtížně může v mládí ocenit. Teprve má-li štěstí a píli, s odstupem let se vrací k tomu, co ho během školních let míjelo. Dějepis poutal zrak na svět velkých událostí, jejichž velkoleposti jsme však většinou nejen nedorostli, ale ani ji nepovažovali za něco, oč usilovat.
Pojímáme-li ale dějiny pouze kaleidoskopicky, míjíme to, co je v nich hodné následování. V souvislosti s tím je cyrilometodějství odkazem ke starobylé a stále aktuální tradici řecko-křesťanské vzdělanosti, která dosud ukotvuje to, co činí Evropu zvláštním duchovním útvarem.
