Země světa stále více obracejí pohled na Sýrii. Její válka je strašlivá. Lidé trpí, jsou vražděni, vyháněni ze svých domovů. Země je ničena. Tuto válku je třeba ukončit. Nelze jen přihlížet. Není možné hrát úlohu soudce mezi dobrem a zlem, pouze si klást akademické otázky, kdo je více a kdo méně vinen. Nevěřím zároveň na možnost dohody mezi znepřátelenými stranami. Sama skutečnost použití chemických zbraní – bez ohledu na to, kdo se jich chopil – je pobuřujícím důvodem k zásahu. Červená čára byla překročena, ať tou, či onou stranou.
Potíž při hledání řešení tkví v neschopnosti dohody stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Dokud budou Rusko a Čína hrozit použitím svého práva veta, nebude možno prokázat společnou vůli ani dosáhnout legality případné intervence z hlediska mezinárodního práva.
Válka v Sýrii nemá žádné krásné a ušlechtilé řešení. Na jejím konci rozhodně nečeká právní stát, „demokracie“, ani vítězství „svobody“ nad utlačitelem. Nedělejme si klamných nadějí. Jde jednoduše o ukončení krveprolití. Řešení musí zároveň alespoň nabídnout dlouhodobost. Chystané ostřelování není v tomto ohledu více než než alibismem nejhrubšího zrna vedoucím pravděpodobně pouze k prodloužení a prohloubení děsů. Oslabení Asáda na úkor povstalců povede jen k delším bojům.
Jediná cesta ke konci války
Klíčem k řešení je tedy dohoda s Ruskem. K té by se mělo dospět. Je to podle mého názoru jediná cesta, jak změnit vývoj k lepšímu.
Nezbytnou podmínkou ze strany Západu je změna postoje k prezidentovi Bašáru Asadovi. I když je zřejmé, že z jeho rozkazu bylo použito těžkých zbraní, a nejspíše i zbraní chemických, proti civilnímu obyvatelstvu. To je neomluvitelné. Přesto, naneštěstí, Asad představuje jedinou konsolidovanou sílu, se kterou je možné jednat; sílu, která, dohodne-li se s mezinárodním společenstvím, může dosáhnout zklidnění války a zahájení cesty k míru. Nezapomínejme na to, že má stále podporu mnoha obyvatel Sýrie.Západ ustoupí od své protiasadovské politiky a Rusko ustoupí ze své bezpodmínečné podpory Asadova zřízení
To povstalci nezvládnou. Jsou totiž rozděleni, skládají se z odpůrců Asadova režimu všeho druhu. Dnes je spojuje pouze společný nepřítel, jinak je nespojuje nic. Není žádná jedna „opozice“. Nikdo neví, co se stane, padne-li Asad. Je v zásadě vyloučeno, aby v dnešní opozici někdo měl tolik síly a takovou autoritu a legitimitu, aby nejen válku dovedl do konce, nýbrž aby zemi v době míru vedl ke zdárnosti, stálosti a otevřenosti.
Ze nejhorší postup každopádně považuji dodávat do Sýrie další zbraně kterékoliv z válčících stran – to se týká jak Turecka a Saúdů pro stranu povstalců, tak Ruska a Íránu pro stranu prezidenta Asada.
Jsem přesvědčen, že je nutné zahájit jednání s Ruskem s návrhem vstoupit společně do Sýrie: především humanitárně, avšak také vojensky. Tak je možné dosáhnout rezoluce Rady bezpečnosti OSN. To vše za tu cenu, že prezident Asad slíbí provést reformy, na kterých bude s Ruskem shoda. Podmínky společného postupu je třeba stanovit veřejně a Asad se k nim musí zavázat. Za to se mu dostane podpory a dohledu zároveň.
Západ ustoupí od své protiasadovské politiky a Rusko ustoupí ze své bezpodmínečné podpory Asadova zřízení. Jak Západ, tak Rusko zvolí prosyrskou politiku. Jen takové řešení má, soudím, naději na úspěch. Stane-li Asad vstříc společnému postoji Západu i Ruska a Číny, dostane se pod tlak nutící jej vyhovět vůli dohodnutých států. Na takový tlak musejí slyšet i vzbouřenci.
V tomto duchu by měla postupovat i česká zahraniční politika.
