Od 1. ledna oficiálně funguje České literární centrum. Nejvíc pozornosti zatím vyvolalo ještě předtím, než vůbec vzniklo. Z důvodů geografických (centrum sídlí v Praze) i obsahových se zpochybňovalo jeho začlenění pod brněnskou Moravskou zemskou knihovnu. Uvažovalo se o tom, proč ho ministerstvo kultury po dlouholetém váhání zničehonic zakládá tak chvatně. A probíraly se nejrůznější okolnosti jeho vzniku.
Založení centra nejostřeji kritizovala spisovatelka Petra Hůlová v Echu 24: označila ho za „naprostý průšvih“ a „nezřízený tunel hrstky konkrétních úředníků“, kteří si podle ní pokoutně přisvojili iniciativu „zástupců literární obce: největšího knižního veletrhu Svět knihy, nejprestižnější literární ceny Magnesia Litera, Institutu umění, Svazu knihkupců a nakladatelů a Asociace spisovatelů“.
Dohady a mlhy kolem centra
V českém literárním světě zná každý skoro každého; ve spleti osobních vazeb a animozit kolem centra je snadné se ztratit. Proto bylo důležité, kdo se stane jeho vedoucím. Vybrán byl Petr Janyška, což se jeví jako správný krok. Janyškovy bohaté zkušenosti – pracoval jako překladatel, novinář, velvyslanec ve Francii a při UNESCO či ředitel Českého centra ve Varšavě – ho pro funkci nepochybně kvalifikují, zároveň však není spojován se žádnou ze soupeřících literárních skupin.
Knihovna už od roku 2014 zajišťuje českou účast na prestižních zahraničních knižních veletrzích, ale web, kterým tuto zásadní aktivitu propaguje, věru není k chlubení. |
Jenže o dalších chystaných krocích se z webu Českého literárního centra mnoho nedozvíme. Najdeme na něm jen sdělení, že „v nejbližší době“ vznikne Rada ČLC, v níž „zasednou zástupci klíčových institucí literárního provozu“, stručný popis plánované činnosti centra a informace o třech výběrových řízeních na jeho pracovníky. Doufejme, že ještě před jejich nástupem Moravská zemská knihovna najde někoho, kdo dá web centra do pořádku. Zatím vypadá jako mizerně naformátovaný wordový dokument a skvějí se na něm formulace jako „došlo k zahájení činností, které by měly vést k ustanovení Českého literárního centra (ČLC), jež svoji práci zahájí ke dni 1. 1. 2017“.
Ale dost možná je to jen marná naděje. Knihovna totiž už od roku 2014 zajišťuje českou účast na prestižních zahraničních knižních veletrzích, ale web, kterým tuto zásadní aktivitu propaguje, věru není k chlubení. Knihovna pro něj dokonce ani nezaplatila internetovou doménu a raději využívá službu Google Sites (!). Dosavadní dojem je tedy smíšený a opravdu těžko odhadovat, jakým směrem se spěšně vzniklé, ušmudlaně začínající a funkční Radou ČLC zatím nezaštítěné centrum vyvine. Přitom o potřebnosti takovéto instituce se mluvilo velmi dlouho; vždyť třeba slovenské Literárne informačné centrum existuje už přes dvacet let.
Na svém webu České literární centrum ohlašuje, že bude rozvíjet spolupráci s celou řadou institucí i jednotlivců: s veřejnými knihovnami, literárními agenturami, českými univerzitními bohemistickými pracovišti a Českými centry či se zahraničními nakladateli, novináři, lektory, překladateli, literárními centry a domy.
Význam spolupráce s různými institucemi i jednotlivci zdůrazňuje také Petr Janyška v rozhovoru pro únorové Literární noviny. Není ale vůbec jasné, jak to všechno má účinně zvládnout jeden vedoucí, jeden produkční a jeden grafik na poloviční úvazek (poslední zaměstnanec má být ekonom/personalista).
Dostupných informací o Českém literárním centru je sice zatím poskrovnu, nicméně naznačují neveselou předběžnou bilanci. |
A to ještě zdaleka nejsme u konce; centrum slibuje, že kromě „propojování“ a „navazování kontaktů“ bude i samo organizovat snad všechny typy akcí, které v oblasti živé literatury vůbec organizovat lze. Tedy: českou účast na zahraničních knižních veletrzích, rezidenční pobyty českých autorů v zahraničí a zahraničních v Česku, autorská čtení, literární semináře, kolokvia, konference a výstavy, vzdělávací kurzy a provoz internetového portálu o českém literárním dění. A – patrně v pauzách mezi tím vším – bude kdosi, nejspíš „organizátor/ka národních aktivit/propagace“, muset navíc plnit i „roli informačního a kulturního centra pro odbornou a profesní veřejnost“.
Dostupných informací o Českém literárním centru je sice zatím poskrovnu, nicméně naznačují neveselou předběžnou bilanci: buď ministerstvo kultury v nejbližší době vypíše řadu dalších výběrových řízení (zaměstnanců centra má podle ministerstva už letos být „až osm“), nebo většina slibovaných aktivit zůstane nadlouho, ne-li navždy jen na papíře, respektive na nepěkném webu centra.
Literatura penězi a politiky nepokropená
Literatura není jen psaní a zveřejňování psaného, ale také setkávání autorů, nakladatelů, odborníků, překladatelů a čtenářů. Jenže zatímco každý chápe, že natočení filmu nebo provoz divadla stojí peníze, zjevně panuje přesvědčení, že něco napsat nebo veřejně přečíst si může každý zadarmo. Právě proto, že literatura je nejlevnější umění, se na ní často takřka automaticky šetří. Veřejná podpora živé literatury proto bývá nevelká, nesystematická a ovlivněná nejrůznějšími stereotypy.
Od žádného z vlastenčících politiků jsme se zatím přesvědčivé iniciativy ve prospěch české literatury nedočkali. |
Ilustrativní příklad poskytlo nedávné rozdělování pražských kulturních grantů. Michal Švec, předseda spolku Skandinávský dům, se v otevřeném dopise pozastavil nad tím, že na podporu živé literatury šel jen mizivý zlomek rozdělených prostředků (2 200 000 z více než 130 milionů korun), že většinu této částky spolkla jediná akce, Festival spisovatelů (přitom samotná grantová komise vyslovila pochybnosti o úrovni festivalu i transparentnosti jeho financování) a že vývody grantové komise ohledně toho, které literární akce jsou „komerční“ či „marketingové“ a měly by si na sebe vydělat samy, jsou značně nahodilé.
Kdekdo dnes v Česku dramaticky troubí k obraně národních hodnot. Jednou z jejich nositelek je bezpochyby literatura. Vždyť spisovatelky a spisovatelé zásadně přispěli ke zformování moderního českého národa, hráli podstatnou roli ve všech rozhodujících okamžicích novodobých českých dějin, na tisíc způsobů rozvíjejí výrazové možnosti češtiny a jejich díla mohou tvořit významnou součást kulturního exportu Česka. Ovšem od žádného z vlastenčících politiků jsme se zatím přesvědčivé iniciativy ve prospěch české literatury nedočkali.
Petr Janyška sní o „třípatrové budově v centru Prahy, jež by byla živým, moderním, pulzujícím místem literárního života“. Těžko říct, jestli se tahle vize někdy uskuteční. Ale kdo ví, třeba se jednou dostaneme tam, kde řada jiných zemí včetně Slovenska je už dávno – a podporu české literatury nebude mít na starosti jen malá sekce Institutu umění nebo Moravské zemské knihovny, ale samostatná, sebevědomá a dostatečně financovaná instituce.
