Předvolební záměry a sliby kandidujících stran je možné sledovat s jistým nadhledem a velkou skepsí. Po volbách se většina z nich stejně nenaplní. Existují totiž roviny, které dramaticky přesahují horizont volebního období, a přesto – nebo právě proto – se s nimi každá vládní garnitura musí popasovat. Jde zejména o závažné ekonomické problémy, mezi nimi například:
- o skutečnost, že za dva roky „oslavíme“ druhou dekádu neustálých rozpočtových deficitů;
- o neustále narůstající deficit průběžného penzijního systému;
- či o dosud nevyřešené státní garance na likvidaci ekologických škod a garance za předprivatizační úvěry.
V těchto případech nejde o krátkodobé či nahodilé problémy, za něž by mohla krize, nebo o kterých by se dalo říct, že je má na svědomí konkrétní vláda. Naopak jsou dlouhodobého charakteru a jejich kořeny je třeba hledat ve struktuře veřejných financí a v jejich neřešení. Společným znakem těchto problémů je, že nemají jednoduché a všem vyhovující řešení. Navíc jde o jevy komplexní, tudíž jim do detailu rozumí jen málokdo.
Manévrovací prostor je úzký a nic s tím nenadělají ani komunisté, ani svobodníKaždopádně jde o záležitosti, jež dramatickým způsobem ovlivňují běžnou politiku – vymezují totiž hranice politické působnosti. Za nimi pak číhají arbitráže, sociální nepokoje a možná i státní bankrot.
Bráno touto optikou je do určité míry jedno, kdo volby vyhraje a kdo sestaví vládu. Manévrovací prostor je úzký a nic s tím nenadělají ani komunisté, ani svobodní. Pokud by ovšem nepřistoupili na nějakou drastickou variantu řešení, jejíž důsledky nelze předjímat a jisté by bylo jen to, že nebudou příliš pěkné.
Skryté dluhy
Začněme třeba deficitním rozpočtem. Skutečně to bylo naposledy v roce 1995, kdy se u bilance příjmů a výdajů státního rozpočtu neobjevilo znaménko minus. Hospodaření státu tehdy skončilo přebytkem 7,23 miliardy korun. Od té doby jsou na konci roku v závěrečné kolonce vždy červená čísla.
Je sice pravda, že až do roku 1998 byly rozpočty předkládány jako vyrovnané, ale právě od roku 1995 už to v praxi nevycházelo a výsledkem byl deficit. První rozpočet s již plánovaným deficitem v roce 1998 předložil současný prezident a tehdejší premiér Miloš Zeman.
Bylo by ale nefér tento jev předhazovat levicovým vládám. Ty kromě jiného zdědily velký „skrytý dluh“ v podobě zejména státních bank a jejich nekvalitních úvěrových portfolií, která skončila v Konsolidační bance, později agentuře. Skryté dluhy do té doby nebyly vidět a teprve levicové vlády je plně vytáhly na světlo. Jde o problém, který dosud není zcela vyřešen, ale o tom bude ještě řeč.
Společně k bankrotu
Důležitým zvratem byly volby v roce 2006. Před nimi se totiž strhla legislativní smršť, na níž se společnou rukou podílely prakticky všechny strany v tehdejší sněmovně. A dopady byly impozantní. Mezi lety 2006 a 2007 vyskočily výdaje jen na dávky státní sociální podpory zhruba o patnáct miliard korun. Od té doby se jen pozvolna vracejí. Jistě, v té době byl premiérem Jiří Paroubek, ale pro změnu zákonů zvedli ruku poslanci napříč spektrem.
Od propuknutí světové hospodářské krize čekáme, jestli se podaří roční deficit rozpočtu dostat alespoň pod sto miliard korunV následujících letech byla vidět snaha o snížení deficitu. Záhy, na konci roku 2008, však propukla světová hospodářská krize a deficit se vyšplhal do výšin, o nichž se nemohlo zdát snad ani Vladimíru Špidlovi v době, kdy z rozpočtu sanoval následky povodní a zároveň ztrátu České konsolidační agentury. Od té doby čekáme, jestli se podaří roční deficit dostat alespoň pod sto miliard korun. Zatím se to nedaří. A Rusnokova vláda, která předložila rozpočet s deficitem 112 miliard korun, tomu zrovna nepomohla.
Vyrovnaný rozpočet mají v programu prakticky všechny politické strany, liší se jen v postupech, jimiž ho chtějí dosáhnout. Jenže je tu jeden „drobný“ problém: polovinu deficitu tvoří důchody, respektive schodek na důchodovém účtu. Pokud bychom jeho bilanci očistili o dodatečné zdroje (dividendy a část výnosu DPH), vyjde nám pro příští rok deficit 57 miliard korun. Ale na důchody ještě přijde řeč.
Desetinásobná daň?
Když částku deficitu, který Rusnokova vláda na příští rok připravila, porovnáme s inkasem různých daní, dospějeme k pozoruhodným závěrům. Často se třeba mluví o tom, že máme nízkou daň z nemovitosti, a tudíž je možné její navýšení. Roční inkaso této daně je necelých deset miliard, tudíž kdybychom touto cestou chtěli sanovat deficit, bylo by nutné ji více než zdesetinásobit.
Navíc tato daň není příjmem státního rozpočtu, ale obcí, takže by se musela nějak elegantně „odklonit“ do eráru. Dokáže si snad někdo představit, jak vláda předkládá návrh na desetinásobné zvýšení nějaké daně? Asi sotva.
Srovnání je to pochopitelně přehnané, ale pro ilustraci se hodí. U jiných daní by koneckonců nedopadlo o mnoho lépe. Třeba výnos daně z příjmu fyzických osob připadající na státní rozpočet by se musel pro pokrytí deficitu více než zdvojnásobit. Jinými slovy, fráze o vyrovnání rozpočtu primárně zvýšením příjmů státu jsou proveditelné jen obtížně.
Z hlediska celkového výnosu pro rozpočet jsou klíčové dvě daně:
- DPH – zhruba 280 miliard ročně;
- pojistné na sociální zabezpečení – přibližně 370 miliard ročně.
První u nich zdražuje veškeré zboží a služby, druhá pro změnu zdražuje práci, což nepomáhá zaměstnanosti. Obhájit zvýšení těchto daní by dalo hodně práce. Nápady na progresivní zdanění fyzických osob či firem jsou sice politicky líbivé, ale těžko lze čekat výraznější zvýšení inkasa, než jsou jednotky miliard ročně. Deficit se tím nevyřeší, zejména bude-li chtít budoucí vláda navýšit výdaje. Navíc se dá očekávat, že některé daně se již blíží svému meznímu bodu, za kterým místo nárůstu inkasa čeká jen stagnace nebo pokles.
Tupé škrty, verze 2.0
Druhou cestou k vyrovnanému rozpočtu jsou výdajové restrikce. Ti, kteří ještě nedávno kritizovali politiku „tupých škrtů“, se touto cestou asi nebudou chtít vydávat, ale je docela dobře možné, že jim nic jiného nezbude. Oblíbený argument, že je třeba vymýtit korupci, zní sice hezky v kampani, ale prakticky je k ničemu. Všechny odhady rozsahu nebo finančního objemu korupce jsou na vodě, protože něco takového se dost dobře spočítat nedá.
Všechny odhady rozsahu nebo finančního objemu korupce jsou na vodě, protože něco takového se dost dobře spočítat nedáKdyž se kupříkladu schvalovala takzvaná „protikorupční“ novela zákona o veřejných zakázkách, slibovali zástupci tehdy vládní strany Věci veřejné, jejíž ministr Kamil Jankovský zákon předložil, že ročně uspoří šedesát až devadesát miliard korun. Výsledkem je, že se ta samá novela teď poněkud chaoticky předělává a deficit státního rozpočtu kupodivu o polovinu neklesl. Snížil se sice celkový objem veřejných zakázek, ale úředníci nejsou s to se dohodnout, proč se tak vlastně stalo.
Rozpočet je zkrátka první brzdou pro jakoukoli politickou reprezentaci, která po volbách nastoupí. Česko si v současné době půjčuje velmi levně a byla by škoda o toto privilegium přijít. Což by se mohlo přihodit v případě, že by kabinet nechal rozpočtové výdaje utrhnout ze řetězu a emitoval obrovské množství dalších dluhopisů. Podobnou nestabilitu výpůjčních sazeb by mohly způsobit radikální změny na příjmové nebo výdajové straně rozpočtu. A nestabilita ekonomice nesvědčí.
Čekat tedy po volbách nějakou revoluci ve struktuře rozpočtu nemá význam. Do skutečně zásadních změn (drobné pohyby v daňových sazbách za zásadní považovat nelze) by se pouštěl jen sebevrah, a ti podle všeho nekandidují.
Kolik skutečně chybí na penze?
Ani penzijní systém nepatří k úkolům, které bychom vládě mohli závidět. Jak již bylo řečeno, pro příští rok se počítá s deficitem důchodového účtu 57 miliard korun. Rozpočet se sice tváří, že deficit má být 41,1 miliardy a možná nižší, ale to je jen svého druhu optický klam. Ještě Nečasova vláda totiž uzákonila, že část peněz z výběru DPH jde právě na penzijní účet, což snižuje schodek z oněch 57 miliard na 41,1 miliardy.
A pak se ještě na penzijní účet obvykle v posledních letech převádí několik miliard korun z dividend ČEZ, což deficit dále snižuje. Nicméně je pochopitelné, že příjmy z DPH i takzvané privatizační prostředky (což jsou v současnosti prakticky výhradně dividendy ČEZ) pak chybějí jinde, například na sanace ekologických zátěží, které mají být podle původních usnesení vlády likvidovány za peníze z privatizace.
Jestliže strany budou chtít dodržet své sliby ohledně zvýšení valorizace důchodů, deficit penzijního systému opět dramaticky narosteJestliže strany budou chtít dodržet své sliby ohledně zvýšení valorizace důchodů, deficit penzijního systému opět dramaticky naroste. Sanovat jej bude možné prakticky jen zapojením dalších zdrojů podle výše popsaného schématu. Zvýšit samotné pojistné na sociální zabezpečení by nebylo moudré. Už nyní patří k nejvyšším v Evropě, konkrétně u zaměstnanců představuje zhruba 31,5 procenta jejich hrubé mzdy (součet pojistného za zaměstnance a zaměstnavatele). Dokonce i levicové strany sem tam připustí, že dále zdražovat práci není zrovna ten nejlepší nápad.
Zvýšení důchodů i o marginální částky, které většina důchodců oprávněně vnímá jako výsměch, se v rozpočtu projeví obrovským nárůstem výdajů. Ostatně, vynásobit částku valorizace počtem starobních důchodců, tedy 2,34 milionu osob, a dvanácti měsíci není složitá matematika. Kde na něco takového vzít peníze, bude další závažný problém, s nímž se bude muset nová vláda popasovat. Navíc deficit tohoto systému bude mít tendenci narůstat, protože do penze odcházejí čím dál početnější ročníky.
Kolik stát dluží?
Na počátku jsme zmínili rovněž otázku garancí. A je celkem jedno, jestli ekologických nebo záruk za předprivatizační úvěry. Obojí má kořeny v 90. letech, v době privatizace velkých státních podniků. Stát se zavázal, že bude financovat odstraňování škod, jež podniky do té doby způsobily životnímu prostředí, a také ručit za nesplacené úvěry privatizovaných firem. V jednom i druhém případě jde o platné a právně vymahatelné závazky státu.
U garancí za staré úvěry byla již část vyřešena, ale jelikož nikdo přesně neví, kolik státem zaručených pohledávek se ještě toulá po světě, je celkem pravděpodobné, že přijdou další požadavky na státní pokladnu. U ekologických garancí se celková suma blíží dvěma stům miliard a postupně narůstá.
Zajímavé je, že tyto peníze se nepočítají do státního dluhu. Teprve v okamžiku, kdy se oficiálně rozhodne o financování konkrétní akce, začne se problémem zabývat i statistika. Jinými slovy, pokud bychom do státního dluhu započítali i garance, pravděpodobně by v příštím roce přesáhl dva biliony korun a prolomil hranici 50 procent hrubého domácího produktu. Připomíná to starý statistický vtip, že realita je pouze otázkou metodiky.
Dividendy nejsou bezedné
Garance naštěstí nejsou bezprostředním problémem a není ani teoreticky možné, že by někdo chtěl, aby stát najednou vyplatil třeba dvě stě miliard. Hradí se postupně po relativně malých částkách na jednotlivé akce. Nicméně i v nich se od roku 1991 již vyplatilo kvůli ekologickým garancím bezmála šedesát miliard korun.
Na privatizačním účtu končí leda tak dividendy ČEZ, které ročně představují příjem kolem čtrnácti miliard korunA vláda se prostě nemůže tvářit, že problém neexistuje. U záruk za předprivatizační úvěry může přijít kdykoli další požadavek na proplacení pohledávky, o které už nikdo ani neví, že existovala. U ekologických garancí hrozí, že neřešením se náklady na sanaci zvýší, třeba kvůli průsakům toxických látek do podzemních vod.
Kde na to vzít? Ekologické garance by se měly podle původních usnesení vlády řešit příjmy z privatizace. Jenže na privatizačním účtu končí leda tak dividendy ČEZ, které ročně představují mimorozpočtový příjem kolem čtrnácti miliard korun. Pokud z toho kolem deseti miliard ročně odejde na snížení deficitu penzijního účtu, je evidentní, že na ekologické zátěže mnoho peněz nezbývá.
Poslední velkou snahou o řešení ekologických garancí byl známý obří ekotendr. Zakázka nakonec spadla pod stůl a v době svého života stihla vzbudit obrovské kontroverze. Nicméně faktem zůstává, že kdyby ekotendr úspěšně skončil, zbavil by se stát převážné většiny ekologických garancí jednou provždy. Nestalo se, tudíž tato agenda přechází na další vládu.
Hesla nic nevyřeší
Provedli jsme malý výčet skutečně zásadních problémů. Vláda Petra Nečase, respektive vláda Mirka Topolánka se je pokoušely řešit. Snaha se cení, ale výsledky nic moc – penzijní reforma se potýká s nezájmem veřejnosti, ekotendr je u ledu a mírné snížení deficitu znamenalo ztrátu obrovského množství politických bodů, vyústilo v poměrně velké protesty a obecnou deziluzi. A to je třeba poznamenat, že speciálně v rozpočtové oblasti byly úspěchy těchto vlád výrazné. Kdyby státní výdaje zůstaly v parametrech nastavených zmíněnou legislativní smrští v roce 2006, byla by dnes situace patrně mnohem horší.
Populistické výkřiky a duchaprostá hesla z předvolebních programů řešení nepřinesouAni jedna ze zmíněných záležitostí nemá snadné řešení, a pokud by se o nějaké následující vláda pokusila – což by bylo chvályhodné –, zřejmě si na tom částečně nebo zcela vyláme zuby. Jenže vypustit je ze své agendy také nemůže – u garancí je riziko arbitráží a zbytek by zase ohrozil možnosti země si půjčovat za snesitelné úroky.
Přesto jistě nějaká řešení existují. Jen to bude chtít co možná nejširší shodu vedenou primárně racionálním úsudkem u všech zúčastněných stran. Ani jedno ale bohužel v české politice není příliš častým jevem. Jisté je, že populistické výkřiky a duchaprostá hesla z předvolebních programů řešení nepřinesou.
