V posledních červencových týdnech proběhla světem zpráva o soudní žádosti města Detroit o bankrotovou ochranu před věřiteli kvůli katastrofálnímu a neudržitelnému stavu municipálního hospodaření. Zprávy o finančních kolapsech čehokoliv velkého se staly dobovým koloritem i v Evropě. Stačí vzpomenout na země PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko), Kypr, Slovinsko či přímo pilíř Evropské unie Francii.
Kdepak nějaký Detroit! Ještě tak z retro nahrávky zpěváka Toma Jonese: „Last night I went to sleep in Detroit City (…) I‘m dreaming (…) I wanna go home (…)“. V jeho desetiletí starém songu je však skryto dnešní vyústění detroitské dluhové a defektní společenské situace. Jde o příklad vzestupu průmyslově monokulturního automobilového města, jeho magnetismu pro všechny, kteří chtěli odcházet z chudších jižnějších a „asijštějších“ oblastí do města trvalé pracovní příležitosti a určitých sociálně-zaměstnavatelských jistot.
Nesplatitelnou zadluženost města v momentě žádosti o bankrotovou ochranu oznámil jeho krizový finanční správce Kevyn Orr. Do bankrotu přihlásil dluh přes 18 miliard dolarů, což znamená největší dosavadní případ jednotlivé žádosti municipality o bankrotovou ochranu v USA.
Ti, co chtějí dávky a penze, početně rostou, a ti, kteří by měli příjmy ke zdanění, se vytrácejíNeuhraditelné závazky představují zejména sociální a penzijní výdaje, celkem jde o devět miliard dolarů. Město se potýká s rapidně klesajícím počtem obyvatel – z kdysi 1,8 milionu na současných 700 tisíc lidí. Zároveň s tím se snižuje daňová báze. Ta se ovšem ztenčuje nejen z titulu lineárního poklesu počtu obyvatel, ale i s ohledem na jejich strukturu a schopnost i ochotu daně platit. Ti, kdo chtějí dávky a penze, početně rostou, a ti, kteří by měli příjmy ke zdanění, se vytrácejí – i s automobilovým průmyslem – do okolních měst, případně na zajímavější místa v USA, a v rámci globalizace a zlevňování produkce pak kamkoliv jinam do světa.
Ztenčená daňová základna
Od roku 1950 je Detroit zdaleka největším ohlášeným úpadkem municipality, který již v USA podobně prožilo 60 měst. Ne všechna ale ohlásila tak neodvratný finanční pád. Jednáními a finančními středně- a dlouhodobými operacemi na trzích se bankrotu vyhnuly například New York a Cleveland v 70. letech či Filadelfie o desetiletí později. Novodobou varující výzvou byl loňský bankrot kalifornského Stocktonu – zhruba čtvrtmilionového města s velkými nadějemi, vizemi a nároky na garantovanou životní úroveň, zvláště pak z veřejných zdrojů, a neakceptovaným vnímáním vývoje krizové reality v posledním desetiletí.
Připomeňme, jak to bylo ve Stocktonu před pouhým rokem. Město si při správě veřejných prostředků počínalo neuvěřitelně rozmařile:
- příslušníci městské policie a hasiči mohli odcházet do starobního důchodu v padesáti letech a pobírat vysokou penzi;
- mnozí zaměstnanci mohli odejít do výslužby v 55 letech;
- nemocenské pojištění zaměstnanců začalo hradit město (nakonec zahrnovalo i pojištění celoživotní, včetně rodinných příslušníků);
- k získání těchto sociálních požitků stačilo v některých případech jen čtyřtýdenní zaměstnání v městských službách;
- město si vypůjčilo desítky milionů dolarů na renovaci historické části, vystavělo sportovní arénu, hotely, přístaviště rekreačních plavidel a pobřežní promenádu. Dosud všechna tato zařízení prodělávají.
V porovnání s tím byli detroitští radní co do výše sociálních dávek a penzí skromnější. Stát Michigan přeci jen není tak vyhlášeným rájem jako Kalifornie. Průměrná penze pro městské zaměstnance (ať již v důchodovém věku i ta očekávaná u dnešních) se pohybuje „jen“ okolo 19 000 dolarů ročně. Inflačně je další růst těchto plateb i příslibů více než kompenzován a chráněn do budoucna. Odboráři a podobní bossové protestují proti snižování penzí a příjmů s poukazem na hrozící úpadek spotřeby v maloobchodě a v místních podnicích. O potřebě posílení a řešení daňové základny pro výběr peněz však nehovoří.
Bílý útěk
Detroitský bankrot má ještě jiný rozměr – strukturu obyvatel. Většinu jich tvoří Afroameričané – 81,6 procenta, dále Euroameričané (běloši) 10,5 procenta, Hispánci pět procent a Asiaté 1,3 procenta. Z vrcholného počtu obyvatel v 50. letech odešli především Euroameričané a Asiaté do bezpečnějších míst. V Detroitu samém se dramaticky snížil počet obyvatel schopných a ochotných platit vůbec nějaké daně, zatímco narostl počet těch ostatních.
Zhruba polovina obyvatel je funkčně negramotných a město samo bývá přezdíváno jako „America‘s first third world city“Město je doslova „vybydlené“. Kolem administrativního centra jsou prakticky již přes ulici opuštěné obytné domy, prázdná městská zařízení i volné komerční objekty. Nikdo je nemůže prodat. Nikdo je nechce koupit, ačkoli vyjdou i na dolar za kus – jsou neprodejné a zpustlé.
Detroit se stal charakteristickým pro „politicky korektně“ zakrývaný fenomén zvaný „bílý útěk“. V roce 1930 činil podíl Euroameričanů ve městě 92 procenta. Jen mezi lety 1950 a 2000, kdy se snížil počet obyvatel na polovinu, vzrostla kriminalita v přepočtu na obyvatele mnohonásobně – loupežných přepadení bylo v roce 2000 osminásobně více, vražd pak devítinásobně. Zhruba polovina obyvatel je funkčně negramotných a město samo bývá přezdíváno jako „America‘s first thirld world city“, neboli první město třetího světa v USA.
I Evropa má své „detroity“
V průběhu minulého století byli imigranty do Detroitu lidé hledající práci a lepší uplatnění, stejně jako lepší příjmový a společenský status. Souběhem událostí a trendů v americké společnosti – stejně jako ve světě – ale tento krátkodobý až střednědobý cíl přestal fungovat. Zůstala jen postižená municipalita s vadným systémem, který nemá samonosné řešení. Obyvatelé chycení v pasti jsou spíše oběťmi systému, zaslepenosti ziskem a neochoty přiznat věci včas (při jejich průběžném poznávaní), v posledních desetiletích ale také přikrývaných fíkovým listem „politické korektnosti“.
Zatímco detroitští imigranti přišli za prací, ti dnešní mířící do zemí EU jdou z velké části přímo za sociálními platbamiAni v Evropě dneška nežijeme daleko od současného vývoje v Detroitu. Starý kontinent má vlastní „detroity“ – jmenují se Paříž, Londýn, Berlín, Malmö, Rotterdam a desítky dalších měst, kde se distribuují velkorysé sociální dávky a nepožaduje se žádné přičinění. Zatímco ale detroitští imigranti přišli za prací, ti dnešní mířící do zemí EU jdou z velké části přímo za sociálními platbami a z jejich pohledu klidnějším místem k životu.
Imigranti směřující do EU za výdělkem prací jsou dnes již většinou mimounijními Východoevropany a Asiaty. Evropští lídři, zvláště ti bruselští, však řeší prioritně například ekologičnost chladicí kapaliny v mercedesech a povinné kvóty žen v orgánech komerčních společností po roce 2020. Trendy ke kolapsu finančního a měnového systému eurozóny byly smeteny pod koberec zvaný Evropský stabilizační mechanismus.
