Pokračuje-li senátor Jaromír Štětina (zvolený za Stranu zelených a nyní zástupce TOP 09 a Starostů) ve své heuristické činnosti, 24. února mu neunikl výrok Marty Semelové u hrobu Klementa Gottwalda. Předsedkyně pražských komunistů, poslankyně KSČM a civilním povoláním učitelka dějepisu je známá oddaností odkazu v letech 1929 až 1953 generálního tajemníka a pak předsedy KSČ a osnovatele komunistického puče neboli „vítězství pracujícího lidu nad reakci“ v únoru 1948. Prohlásí-li však při pietním aktu k 64. výročí února, že „režim (poúnorový – pozn. red.) nebyl zločinný, ten nastal až po roce 1989“, udělá se mnohým nevolno.
V minulých letech shromáždil senátor Štětina se svými spolupracovníky několik stovek podobných svědectví o naturelu komunistické strany v naději, že pomohou k soudnímu zákazu činnosti KSČM. Se svou ideou sice neprorazil ani v Senátu, leč jeho iniciativou se inspirovala Nečasova pravo-středová vláda. A loni v létě uložila ministerstvu vnitra (MV) připravit ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti návrh na pozastavení činnosti KSČM.
Příklad Dělnické strany
Takový návrh je kompetentní podat toliko vláda a rozhoduje o něm Nejvyšší správní soud (NSS). Průkopnický pokus tohoto druhu učinil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer (ODS), chtěje prostřednictvím NSS sprovodit ze světa extremistickou a profašistickou Dělnickou stranu. Neuspěl však, neboť NSS odhalil ve vládním podání slabiny a zamítl je.
V odůvodnění však zároveň vytyčil hranici, kterou když kterákoli politická strana či hnutí překročí, bude to mít příště za následek soudní pozastavení či zákaz její činnosti. Vláda proto Langerův návrh dopracovala a napodruhé s ním u NSS uspěla. Dlužno však poznamenat, že mezitím se vedení DS a její nejaktivnější část stačily „přelít“ do nově založené Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS).
Nejen BIS, ale ani žádný státní orgán neoznačil od roku 1989 ve veřejně přístupných dokumentech KSČM za extremistickou stranu
Podobně by se určitě zařídila KSČM, kdyby jí bylo soudně znemožněno existovat. MV ostatně preventivně prověřuje činnost občanských sdružení, s nimiž KSČM spolupracuje a pod jejichž křídla by se členové KSČM třeba mohli uchýlit. Při průměrném věku přes 70 let by byl jako „přechodné bydliště“ členů KSČM sice obtížně využitelný Svaz mladých komunistů Československa či Komunistický svaz mládeže, ale Klub českého pohraničí asi ano. Zejména obě „mládežnická“ občanská sdružení jsou názorově až extrémistická a na rozdíl od opatrné KSČM se hlásí i k revolučním formám boje s kapitalismem.
Nejde o extremistickou stranu
Aby se vláda neblamovala a návrhem na pozastavení činnosti KSČM u soudu nepohořela podobně jako při prvním podání týkajícím se DS, ministerstvo vnitra si nechalo vypracovat čtyři odborné analýzy: od advokáta Pavla Uhla, expertů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše a od znalce pro obor kriminalistika Iva Svobody. Shrnutí závěrů expertních zpráv obnáší 17 hustě tištěných stran a vyplývá z něho, že MV nemá v této chvíli relevantní podklady, na jejichž základě by mohl být návrh na pozastavení činnosti KSČM vypracován a vládě odůvodněno jeho podání k NSS.
Údajně byla oslovena i Bezpečnostní informační služba (BIS), ale ta prý neposkytla MV žádné informace o činnosti KSČM, uvádí dokument. Bodejť by jo! Expředseda KSČM Miroslav Grebeníček se nedávno nechal slyšet, že komunistická strana je „fízlována a odposlouchávána“. Čili, i kdyby BIS o KSČM nějaké informace měla, oficiálně by to nepotvrdila.
KSČM je přeopatrná, dbá, aby se nedostala do střetu s platnými zákony. Stanovy, program a další dokumenty její právníci pečlivě přičesávají a uhlazují.Nejen BIS, ale ani žádný státní orgán neoznačil od roku 1989 ve veřejně přístupných dokumentech KSČM za extremistickou stranu, upozorňují experti. Opět připojme: To, že je jako extremistická označována KSČM v nelevicovém tisku a ve vystoupeních některých politiků, je věc osobního názoru a případně politické agitace, ale z právního hlediska bezvýznamné. Leč pokračujme: KSČM, konstatují znalci, nevyzývá k násilí a neorganizuje ho, nevytváří paramilitantní jednotky (jako kdysi Lidové milice), neorganizuje teroristické či jinak násilné akce a nepléduje pro přebírání funkcí státních orgánů (á la bolševické „Všechnu moc sovětům!“).
Přeopatrní komunisté
Členové KSČM na rozdíl třeba od členů DS také nebyli trestně odsouzeni ani pokutováni v souvislosti se svou politickou činností. KSČM je naopak přeopatrná, dbajíc na to, aby se nedostala do střetu s platnými zákony. Stanovy, program a další dokumenty její právníci, jimiž byla a je dobře vybavena, pečlivě přičesávají a uhlazují. Však jsou také programové dokumenty KSČM bez „šťávy“, mlhavé, obecné a řečeno postaru oportunistické a juristická redakce z nich přímo čiší.
A co poslankyně Semelová a další podobně zjevy v KSČM? To je především „retro“ pro dříve narozené „soudružky a soudruhy“, kteří mají v členské základně KSČM drtivou převahu. A co komunistické symboly, ty nevadí? Rudá pěticípá hvězda a srp s kladivo! Podle expertů vnitra za prvé v České republice neexistuje seznam zakázaných symbolů, jejichž užití by bylo automaticky trestné, a za druhé rudá hvězda anebo srp a kladivo nepatří prý jednoznačně komunistům (tak jako třeba hákový kříž k nacismu).
A pokud je pravda – a experti by to snad s určitostí měli vědět –, že rudá hvězda dokonce podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva symbolizuje pět prstů dělníka na pěti kontinentech, pak jsou, i co se používané symboly týče, čeští komunisté „za vodou“. Smysl prý nemá ani tlačit KSČM ke změně názvu. Proč že ne? Inu, tvrdí experti, význam názvu strany je prý záležitost ryze symbolická. Může sice určitou část veřejnosti popouzet, ale je právně bezvýznamná.
Součást demokratického systému
Sečteno a podtrženo, vláda má, a nastanou-li velké hospodářské a sociální problémy, především bude mít onačejší starosti, než naléhat na ministra vnitra Jana Kubiceho, aby si obstaral nějaké jiné experty na KSČM a dodal jí matérii, s níž bude možné vydat se bez rizika ostudy k NSS. KSČM může tedy dál vyvíjet činnost jako regulérní součást demokratického politického systému.
I když „nevoní“, skutečně, a ne pouze formálně přehršlí usnesení se nevypořádala se svou minulostí a o jejich skutečných záměrech a cílech se můžeme pouze dohadovat, vnucuje se otázka, zda nebude časem nutné přistupovat ke KSČM jako k běžné součásti demokratického politického spektra. Opakované pokusy o její izolaci totiž nejen selhaly, ale KSČM je i 22 let po pádu komunistického režimu jedinou masovou politickou stranou v Parlamentu ČR.
Vnucuje se otázka, zda nebude časem nutné přistupovat ke KSČM jako k běžné součásti demokratického politického spektra
Počet jejich členů se, pravda, za onu dobu ztenčil zhruba na čtvrtinu (dnes jich má necelých 60 tisíc). Podle šetření CVVM také výrazně stárnou její voliči, ale i když budou stárnout dosavadním tempem, ještě dvě, tři či dokonce víc čtyřletých funkčních období to potrvá, než „procesem odúmrtí“ členské základny a voličů vymizí KSČM z poslaneckých lavic.
„Zemře“ Bohumínské usnesení?
Mimochodem, podle pár let staré „analýzy“ jistého velkého deníku se měla KSČM stát mimoparlamentní stranou už v letech 2013 až 2014. Ve skutečnosti má dnes ve sněmovně 26 zástupců a nedávno zveřejněný průzkum volebních preferencí CVVM uvádí, že kdyby se nyní konaly volby do sněmovny, skončila by se ziskem 15,5 procenta hlasů dokonce třetí za ČSSD a ODS. Kdyby se však do sněmovny dostala už jen TOP 09, čili pouze čtyři politické strany, a volby vyhrála ČSSD, s čímž je třeba po „reformní nadílce“ Nečasovy vlády vážně počítat, Lidový dům by se bez KSČM neobešel, pokud by ČSSD chtěla vládnout s levicovým programem.
Její představitelé pro takovou situaci připouštějí variantu menšinové vlády s tichou podporou komunistů. Co kdyby však KSČM toliko skrytý podíl na moci odmítla a Lidový dům by nechtěl jako po „utrpěném vítězství“ ve volbách 2010 skončit v opozici? Nemusela by pak ČSSD nabídnout KSČM společnou vládní koalici?
Kdyby nezávislý soud zjistil, že se KSČM nepohybuje v demokratických mezích a pozastavil jí činnost anebo ji dokonce rozpustil, ČSSD by přišla na levici o konkurenciZatím to bylo pro sociální demokracii tabu a její představitelé otevřenou koalici s KSČM stroze odmítali. Jenomže zkušenost ze spolupráce obou stran v několika krajských zastupitelstvech, pokud by ji v letošních podzimních krajských volbách vystavili voliči ČSSD a KSČM dobré vysvědčení, by dosavadní tabu mohla otupit a 18 let staré Bohumínské usnesení zakazující ČSSD spolupráci s KSČM na nejvyšší úrovni, by příští sjezd ČSSD na jaře 2013 mohl nechat „zemřít“.
Omezení vlivu
Tak či onak se do příštích voleb do sněmovny téměř jistě nesplní přání místopředsedy ČSSD, senátora Jiřího Dienstbiera mladšího. Ten před týdnem v Hospodářských novinách prohlásil, že by bylo nejlepší, kdyby ne politici, ale nezávislý soud posoudil, „zda se KSČM pohybuje v demokratických mezích, či nikoli. Pokud jedna nesystémová strana obsazuje ve sněmovně až 20 procent křesel, je to jeden z velkých problémů naší politiky. Pokud vytváříte většinu z 80, a nikoli ze 100 procent, musíte dělat úplně jiné typy kompromisů než při plnohodnotném politickém spektru. A některé handly minulosti, třeba opoziční smlouva, byly důsledkem této situace.“
Trochu si zaspekulujme! Kdyby nezávislý soud zjistil, že se KSČM nepohybuje v demokratických mezích a pozastavil jí činnost anebo ji dokonce rozpustil, ČSSD by přišla na levici o konkurenci a dosavadní umírněnější příznivci KSČM by ve významném počtu volili sociální demokracii. A naopak, kdyby nezávislý soud shledal KSČM stranou demokratickou, radikálnější křídlo v ČSSD by se mohlo osmělit podat komunistům ruku.
Mimochodem být v laboratoři, za pokus by to stálo! V postkomunistické zemi by to bylo, pravda, trochu riskantní. „Namočit“ do toho KSČM ve vládě či jinde by však znamenalo učinit ji za situaci v zemi spoluodpovědnou a zároveň znevěrohodnit její protirežimní rétoriku lákající k ní určitý typ nespokojenců. Ve Francii a v Itálii přibrali svého času tamní komunisty do vlády, a ti v důsledku toho přišli o významný počet voličů a jejich strany o část vlivu.
Chybí odvaha
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ani její místopředseda Dienstbier však nejsou jako bývalý francouzský prezident François Mitterrand a k podobnému pokusu by asi nesebrali odvahu. Jsou s to jen vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, byť nemá naději na úspěch, poněvadž Věci veřejné budou koaličně loajální, nechtějíce předčasné volby a nejspíš svou politickou smrt, a proto sociální demokracii a komunistům „nepíchnou“. Trochu obecné pozornosti to vyvolá, a sociální demokracie se tím připomene veřejnosti.
To kompetenční spor s prezidentem Václavem Klausem před Ústavním soudem, pokud jej vyvolá sociální demokracií ovládaný Senát, je téma vážné, ba fundamentální. Jenže téma především pro „fajnšmekry“, kteří si rádi čtou v Ústavě. Těch je však v české kotlině málo k tomu, aby sociální demokracii vyhráli volby.
