Připravme si peněženky, porostou daně. Není to složitá matematika, vládě nezbude brzy nic jiného než doplnit pokladnu vyššími daněmi. Když se podíváme na obě strany státního rozpočtu, příliš kandidátů na pomoc s neutěšenými státními financemi není. Bude se zvyšovat daň z přidané hodnoty. Ve své poslední zprávě Národní rozpočtová rada upozorňuje, že současným tempem narazíme už za tři roky na dluhovou brzdu, tedy na dluh ve výši 55 procent hrubého domácího produktu.
To je zákonná pojistka, takže se s ní dá dělat jen málo. Respektive je pravda, že vyloučit změnu zákona úplně nejde, zejména když omezuje vládu v jejím snažení, ale do budoucna by to jakékoliv snahy o brzdy natolik zdiskreditovalo, že tudy cesta zřejmě nepovede. Jinými slovy, budeme muset začít brzdit. Z toho musíme – a měli bychom – vycházet. Zbytek je jednoduchá matematika s trochou historické zkušenosti.
Nepopulární utahování opasků
Veřejné rozpočty nezachrání územní celky, tedy obce a kraje. Ty jsou dlouhodobě až na výjimky disciplinované, i proto je náš státní a veřejný dluh skoro stejně vysoký. Pokud chceme léčit veřejné rozpočty, musíme k hlavě. Šetřit budeme muset ve státním rozpočtu. Na straně výdajů je řada míst, kde by šlo ušetřit. Naše státní správa je všechno, jen ne štíhlá a efektivní a mým cílem není tvrdit opak. Ani masivní škrty a radikální reformy v provozu státní mašinerie však nemají šanci kolizi s dluhovou brzdou zabránit.
Jen pro představu, pokud bychom všechny platy ve státním rozpočtu zredukovali na rok o třetinu, což je nemyslitelné, snížili bychom zadlužení k HDP o jediný procentní bod. Jakékoliv utahování opasků na výdajové straně je obrovsky nepopulární a ke kýženému cíli vede jen minimálně. Měli bychom se snažit o efektivnější stát, ale nelze od této snahy očekávat odvrat od trendu, který nevyhnutelně směřuje k sešlápnutí dluhové brzdy.
Jakékoliv utahování opasků na výdajové straně je obrovsky nepopulární a ke kýženému cíli vede jen minimálně. Měli bychom se snažit o efektivnější stát, ale nelze od této snahy očekávat odvrat od trendu, který nevyhnutelně směřuje k sešlápnutí dluhové brzdy. |
Na straně výdajů je položka, která by to dokázala. Zhruba 40 procent totiž tvoří sociální dávky, z nichž drtivou většinu představují důchody. Pro naše včasné brzdění bychom museli sáhnout důchodcům do penzí, což žádný politik s pudem sebezáchovy neudělá. A ani to dělat nechceme, důchodci si zaslouží víc, jen na to nemáme. Sečteno podtrženo, nezbývá než se podívat na stranu příjmů státního rozpočtu – musíme počítat se zvyšováním daní nebo odvodů.
Opět, když se podíváme na strukturu příjmů státního rozpočtu podle velikosti složek příjmů, dvě třetiny tvoří jen čtyři položky – sociální pojištění, DPH, DPFO a DPPO. I tady je možné hýbat se všemi menšími položkami, ale pro naše zadlužení by to byly jen kosmetické změny. Vylučovací metodou nám tak do finále vydrželi čtyři kandidáti na záchranu před kolizí s dluhovou brzdou.
Nakonec nám ale stejně zůstane jen jedna možnost – DPH. Zvyšování přímých daní a odvodů by totiž mohlo podnikům a lidem zmítaným naší dosud největší krizí v samostatné historii podlomit definitivně nohy. Vrácení daní do situace před daňovým balíčkem by sice pomohlo, a nakonec může nastat, protože se bavíme o dvou procentních bodech zadlužení ročně. Bohužel by politické strany, které pro balíček zvedly ruku, popřely samy sebe před svými voliči.
Vyšší DPH
Ve výsledku mezi všemi možnostmi nejpravděpodobnější je zvýšení daně z přidané hodnoty. To představuje 20 procent všech příjmů státního rozpočtu a po sociálním pojištění největší položku na příjmové straně. Navíc je to daň, která není pro voliče přímo viditelná na výplatní pásce. Namísto na politiky obrátí voliči svou nelibost s vyššími cenami na podnikatele. Půl milionu plátců DPH je sice nezanedbatelná voličská skupina, ale mnohem menší než 2,5 milionu důchodců nebo čtyři miliony zaměstnanců.
Očekávejme zvýšení DPH s kosmetickými změnami na straně příjmů i výdajů dle toho, které politické strany sestaví po volbách vládu. Nic jiného nám pro zpomalení, abychom nemuseli šlápnout na dluhovou brzdu, nezbývá. |
Viděli jsme to v roce 2012, kdy jsme se vypořádávali s rozpočtovými následky velké recese, dnes předposlední hospodářské krize, kterou jsme zažili. Vládu Petra Nečase neutěšená situace veřejných financí donutila zvýšit právě DPH. Není to tedy jen teorie, ale i vyzkoušená praxe. Pro zvýšení existuje prostor. Základní sazba byla v letech 1993 a 1994 dokonce 23 procent a následně do roku 2004 jen o procentní bod méně. Více než třetinu naší samostatné historie tedy byla vyšší než nyní.
Na druhé straně je pravdou, že snížená sazba na 15 procent je nejvýšší, co kdy byla. Obhájit vyšší DPH nebude složité, když se podíváme do zahraničí, kde jsou obě sazby často výrazně vyšší, třeba v Maďarsku, kde jsou sazby 27, 18 a pět procent. Ze všeho uvedeného vyplývá jediné. Očekávejme zvýšení DPH s kosmetickými změnami na straně příjmů i výdajů dle toho, které politické strany sestaví po volbách vládu. Nic jiného nám pro zpomalení, abychom nemuseli šlápnout na dluhovou brzdu, nezbývá.
