Být archeologem je dobrodružné. Před týdnem o tom v rozhovoru pro Lidové noviny hovořil profesor Jiří Macháček z Masarykovy univerzity: „Představa archeologie jako velkého dobrodružství možná může působit naivně, ale v podstatě je pravdivá. V jakém jiném oboru musejí studenti vykonávat svoji praxi na středověkém hradě, zkoumat velkomoravské hroby se šperky z drahých kovů, hledat z letadla nová archeologická naleziště, účastnit se expedic na Blízkém východě a ve Středomoří? A to zmiňuji pouze příklady z výuky naší brněnské katedry.“
Ale dělat archeologii je dobrodružné i v jiném směru. V zajištění značných financí na výzkumy, k nimž patří kromě rýče i nejmodernější metody jako letecký průzkum a čím dál těsnější spolupráce s přírodovědnými obory – jako antropologií, genetikou, paleobotanikou a stovkami dalších. Do financování výzkumu v ČR stále více promlouvá úspěšnost a „kvalita“ publikací, přičemž roli v bodování článků hraje i impakt faktor časopisů.
O limitech jeho využití psala ČESKÁ POZICE několikrát, tentokrát chceme upozornit na situaci ohledně publikování v archeologii a přímo pohledem jednoho z vědců, jenž prostě musí mít o věci přehled.
Etnologický časopis Český lid totiž u příležitosti svého stého ročníku (gratulujeme, první výtisk vyšel 15. září 1891) vydal speciální číslo, do nějž přispěli šéfové příbuzných periodik v Česku. Jedním z nich jsou i Památky archeologické, vycházející dokonce od roku 1854. K článku o dějinách časopisu přidal jeho vedoucí Michal Ernée zajímavý dodatek vztahující se k problematice hodnocení vědy v České republice.
Generace vědců, kteří sbírají body
Klasická dvojice tuzemských archeologických časopisů, kam patří Památky archeologické a Archeologické rozhledy, se rozrostla na bezmála dvacítku; řada z nich je na seznamu recenzovaných časopisů vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI).
„Kdo nevydává recenzovaný časopis, není jaksi in. A tak místo aby byly mezi tzv. recenzované časopisy zařazovány opravdu jen ty nejlepší, se skutečně mezinárodními ambicemi, jsou mezi nimi už téměř všechny, které v oboru vycházejí. Důvodem publikačního boomu však zdaleka není jen nárůst počtu archeologů. Jedním z podstatných důvodů je nutnost přinášet svým chlebodárcům body. Management jejich získávání se pomalu stává jedním z nejbouřlivěji se rozvíjejících vědních oborů. Tyto časopisy jsou potom zapleveleny články, které z odborného hlediska neměly nikdy vzniknout a jejich faktický přínos k poznání naší minulosti je nulový,“ píše Ernée s douškou, že je veřejným tajemstvím, jak asi u nás probíhají některá „recenzní řízení“.
To prý pochopitelně poškozuje časopisy, které to dělají pořádně, protože řada autorů raději své texty dá i jinam, aby neriskovali editorské připomínky, nebo dokonce odmítnutí rukopisu. „Z vlastní zkušenosti vím, že řada kolegů považuje recenzní řízení stále ještě za naprosto zbytečnou a jich nedůstojnou šikanu. Každý přeci sám nejlépe ví, o čem a jak má psát. Vůbec nepochopili, že smyslem recenzního řízení je poskytnout autorům kvalitní a bezplatnou oponenturu jejich textů, kterou by jinde těžko hledali,“ dodává redaktor, který lituje mladší autory, že se do takového systému hodnocení vědy, kde jde především o „rivovské“ body, „narodili“. Můžou za to dle něj scientometři, kteří tím pádem vychovají generaci, jíž nejde o poznání, ale o získávání bodů.
Kam vlastně o té Býčí skále psát?
Jak známo, to, co funguje dobře v přírodních vědách, nemusí zafungovat v těch společenských. Třeba počítání impakt faktorů (IF) u článků, přičemž beztak je v sociálních a humanitních vědách kladen hlavní důraz na odborné monografie. Situace v archeologii se má následovně: zmiňované Památky archeologické byly v roce 2007 zařazeny do databáze Web of Science jako 51. archeologický časopis na světě, před koncem loňského roku jich bylo 87.
Plných 61 procent z nich vycházelo v USA, Velké Británii či jiných anglicky mluvících zemích, v kontinentální Evropě to bylo jen 27 „respektovaných“ časopisů.
„V řadě časopisů, evidovaných ve zmiňované databázi, je pro nás z geografického či tematického hlediska publikování v podstatě vyloučeno,“ upozorňuje Ernée s odkazem na úzce vyprofilované žurnály typu Ancient Mesoamerica, Iranica Antiqua nebo na druhé straně tematické Rock Art Research či Juristic Papyrology. Co víc, pokud by pravěcí archeologové ze střední Evropy chtěli přispívat se svou bytostně „areálovou“ problematikou do „indexovaných“ časopisů ve Web of Science, mají prostě smůlu.
„Naši zemi totiž, i když se to kolegům zřejmě nelíbí, nikdy nikam jinam nepřestěhujeme. Právě z této perspektivy je podhled do databáze Web of Science velmi tristní. Nenajdeme v ní ani jeden časopis polský, slovenský, maďarský, rakouský, švýcarský, italský, nizozemský, dánský či ruský, o ostatních zemích bývalého socialistického tábora ani nemluvě,“ píše archeolog s dovětkem, že tak vlastně z geografického i věcného hlediska přichází v úvahu pouze jediný impaktovaný časopis Prähistorische Zeitschrift se „směšným“ IF 0,35. Ostatně vůbec nejvyšší hodnotu měl v době psaní článku obecnější Journal of Archaeological Science (s IF 1,914) a drtivá většina evidovaných světových archeologických časopisů žádný IF ani nemá.
Egyptologie bez impaktů. Je vědou?
Znamená to snad, že to archeologové dělají celosvětově tak chabě? Posledním příkladem budiž prestižní a příbuzný obor – egyptologie, ve kterém se globálně proslavili i čeští vědci z Univerzity Karlovy, jak ČESKÁ POZICE pravidelně informovala.
„Mezi všemi časopisy evidovanými v databázi Web of Science najdeme dnes jediný egyptologický, Journal of Egyptian Archaeology – pochopitelně bez IF. Podle publikačních výstupů v impaktovaných časopisech by tedy egyptologie téměř vůbec nebyla vědou!“ doplňuje v Českém lidu archeolog Ernée, jenž připomíná, že taková „impaktová“ propast může být i překážkou v budování interdisciplinárních týmů – kterým genetikům, osteologům a paleozoologům by se chtělo psát do okrajových žurnálů?
Jde o trvalejší potíž, o které mluvil v roce 2009 egyptolog Miroslav Bárta v interview pro týdeník Euro: „Podle schválené metodiky vlády ČR, když něco objevíte, když zorganizujete expedici, zajistíte sběr dat primárního výzkumu, tak za to vůbec nejste hodnocený, nejde o vědu. Když vás pozvou jako jednoho z osmi lidí na světě jako hlavního přednášejícího na výběrovou konferenci, to se také nepočítá... Počítají se především impaktované časopisy, což my – jako egyptologie – nemáme. Dělal jsem si ze zvědavosti průzkum, protože jsem učil rok na Ivy League (Břečťanová liga, osmička nejelitnějších univerzit USA – pozn. red.), a podle této metodiky by profesory z Brownu, Yaleu nebo University of Pennsylvania museli vyhodit. Oni by leckdy nasbírali méně bodů, než naši doktorandi...“
Čeští egyptologové proto řeší potíže s financemi (a přepočítáváním výzkumných výsledků, jichž mají nejen v Abúsíru spousty) spolusponzorstvím osvícených firem, nicméně jde spíše o dobrodružné řešení nežli věc systematickou.
