První český prezident Václav Havel, který zemřel loni 18. prosince, se vždy snažil přesně pojmenovat realitu, v níž žijeme. Bylo tomu tak před rokem 1989, kdy jako disident napsal například slavné eseje Dopis Husákovi či Moc bezmocných, i po tomto roce, kdy vystupoval především jako politik.
Tuto svou schopnost přesného pojmenovávání prokázal i v posledním interview, jejž s Václavem Havla vedl arcibiskup Dominik Duka. Česká televize jej natočila loni 11. listopadu a odvysílala dva dna po Havlově úmrtí. Odehrává se v podkroví arcibiskupského paláce, jež má připomínat vězeňskou celu. Dva vězňové, číslo 655 Václav Havel a číslo 9658 Dominik Duka, se totiž sešli na začátku osmdesátých let v plzeňské věznici na Borech. Interview je reminiscencí na jejich hovory o teologických, filozofických a společenských tématech, jež spolu ve vězeňské cele vedli.
V interview Václav Havel mimo jiné řekl: „Já osobně mám ten dojem, že se ocitáme v okamžiku jakéhosi přelomu. Souvisí to se střídáním generací. Tady u nás se tak jednou za dvacet let cosi děje, cosi otřásá a těch dvacet let už uplynulo. A já mám ten dojem, že jsme před nějakým tím otřesem k dobrému.“
Odpovídalo 128 vrcholných představitelů firem.
S touto jeho optimistickou předpovědí souhlasilo 45,6 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Jen o osm procent víc než těch, kteří s ním tento jeho optimismus nesdílejí. I pro většinu z nich však byl Václav Havel významnou pozitivní osobností.
Tito čtyři respondenti optimismus Václava Havla sdílejí:
„Jsem téhož názoru a rád bych se toho ještě dožil.“
„Václav Havel pro to udělal maximum, zbytek už je jen na nás.“
„Pozitivní otřes by už měl přijít!“
„Ledy se již pohnuly.To, co jsme zažili, nemělo obdoby. Všichni víme, co se tu dělo. Známé kauzy jsou jen nepatrným procentem reality. Navzdory tomu vývoj bude pozitivní. Mění se generace a ta mladší smýšlí jinak. Hůře nebude, bude lépe. Nebude však dramaticky lépe. Takový optimista zase nejsem.“
Následující čtyři odpovědi jsou sice záporné, zesnulý prezident Havel v nich však kritizován není:
„Česko čeká evoluce, nikoli ať už jakákoli revoluce.“
„Na rozdíl od Václava Havla si myslím, že není důvod k žádnému otřesu a že se společnost bude stejně jako dosud vyvíjet v podstatě poklidně – se všemi chybami a nedostatky i pozitivy.“
„Obávám se, že přijdou vleklé problémy, které nám teprve dají pocítit skutečnou krizi. Lidsky snad však přece jen nějaký pokrok nastává.“
„Nic tomu bohužel nenasvědčuje. S nešvary, o nichž prezident Havel jako téměř jediný z politiků přesvědčivě mluvil, a dokud měl sílu, i proti nim otevřeně vystupoval a volal po jejich nápravě, nyní bojují pouze některá média. Z nich však mají kmotři a další chytráci akorát tak srandu.
Dokud jim za dveřmi nezazvoní policie a nevyzve je, aby šli s nimi, státní zástupci je neobviní a soudy neodsoudí, nic se nestane. To jsme se však znovu ocitli v začarovaném kruhu. Nejen já už poněkolikáté vzdychám, že všechny zmiňované složky tady nefungují, jak by měly. A je mi hrozně líto, že nyní jsme ztratili i tu jednu z posledních politických autorit, která s tímhle marasmem chtěla pomoci něco dělat. Teď už si to rozeberou úplně.
My jim u toho budeme buď ,svítit‘, nebo jim tak akorát můžeme obrazně řečeno sami dát po hubě. To by nám však pak policie, státní zástupci a soudy ukázali, že je na rozdíl od své laxnosti v oblasti hospodářské kriminality ochránit umějí.“
Další dva vrcholní manažeři se nedokážou rozhodnout kladně ani záporně:
„Otřesy většinou nepřinášejí nic dobrého.“
„Česká republika je před nějakým otřesem, jelikož se už dlouhou dobu hromadí v lidech nespokojenost s mnoha věcmi. Není však jisté, zda tento otřes povede k dobrému, anebo bude jen ,výkřikem do tmy‘ a současná situace se nezmění.“
Tyto čtyři jsou sice kladné, ale mírný pesimismus v nich přece jen zaznívá:
„Věřím stejně jako oba Václavové – Václav Havel i Václav Klaus –, že Česká republika, Evropa a velká část této civilizace navzdory utopistickým snům o multikulturalismu, evropeismu a o sociálně tržním hospodářství je před otřesem k dobrému. Že se probudí a znovu začnou uznávat práci, právo a pořádek, vrátí se k individuálním hodnotám a budou místo práv ctít povinnosti ke společnosti, národu, národnímu státu, životnímu prostředí, západním hodnotám a respektovat v životě i podnikání čest, etiku a zdravý selský rozum!“
„Je to spíš naděje než očekávaná realita. Česká republika prodělává jeden ,otřes‘ za druhým a po zemětřesení je vždy v horším stavu než před ním. Korupce, nezaměstnanost, zneužívání sociálních dávek jsou spolu s bohorovným nadhledem nad vlastní sebereflexí zkompromitovaných politiků, jako je Alexandr Vondra, čím dál tím větší.
Obávám se proto, že výroku prezidenta Havla nerozumím. Samozřejmě, že si nepřeji otřesy, jako byl výstřel z Aurory či znárodnění. Naší vlasti přeji, aby rok 2012 byl průměrný. Lepší než letošní a horší než následující.“
„Například v otázce korupce se mi zdá, že se společenská nálada obrací z netečnosti k jasně vyjádřenému nesouhlasu s takovou činností. Upevňuje se vědomí občanské zodpovědnosti, což nás posune k ,dobrému‘. Změna směru k ,dobrému‘ se jistě projeví ve volbách. Mnohým politikům dosud nedošlo, že křížkování je mocný volební nástroj.
I na ekonomickém prostředí je vidět, že rétorika médií je negativnější než realita. Především ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie. Tím nechci říci, že budoucnost EU, a tudíž i naše, bude růžová.“
„Pokud to Václav Havel skutečně řekl a myslel vážně, je to velmi povzbudivé. Nebyl sice vizionářem s nadpřirozenou schopností věštby, ale kromobyčejně zkušený člověk, jehož analýzy byly leckdy trefné. A často se až zpětně přišlo na to, jak byly přesné.
Doufám, že se v prohlubující krizi víc duchovně-morálně otevřeme, budeme méně věřit prázdným frázím bezduchých politiků a víc se starat o vlastní práci a že se většina společnosti bude víc snažit uspokojit vlastní potřeby svou prací a úsilím a méně spoléhat na cizí pomoc i se dívat na to, co mají ti druzí.
Osobní a rodinné štěstí se totiž odvíjí od morálního života a od uspokojení z vlastní poctivé práce, přestože tyto pojmy bývalý socialistický režim devalvoval.Honba za plytkým konzumem a neustálé rozdmýchávání nenávisti k lidem s jinými názory většinou našich médií i vrcholných představitelů nevedou ani k duchovnímu uspokojení, ani ke snazšímu dosažení hmotných statků.“
V dalších třech záporných odpovědích je Václav Havel navzdory jejich pesimistickému vyznění chválen:
„V otřes k dobrému může věřit jen idealista a je moc fajn, že Václav Havel jím byl. Beru jako fakt základní poučky Murphyho zákonů: dobře už bylo, věci se vyvíjejí od špatného k ještě horšímu, a pokud máte pocit, že se něco vyvíjí dobře, znamená to, že jste něco přehlédli…“
„Skutečné zlepšení je spíš výsledkem evoluce. Nicméně s prezidentem Havlem souhlasím, že jsme ve stavu, kdy je třeba ,otřesu‘ k odstranění toho, co naší společnosti komunisté 40 let vštěpovali.
Za prvé lhostejnosti většiny lidí k tomu, co se děje kolem nich a co fakticky ovlivňuje kvalitu jejich života. Za druhé narůstající bezohlednosti v minulých deseti letech, bohužel generované takzvanými elitami, zejména politiků. Výsledkem je frustrace všech z toho, zda skutečně můžeme něco změnit. Faktem je, že naše politické prostředí nenabízí žádné alternativy, a proto je třeba jím ,zatřást‘.“
„Václav Havel byl nejen prezident, ale i světově známý spisovatel a dramatik, a navíc úžasně naivní snílek, což je krásné. Věřil v to lepší v lidech, což jsem na něm obdivoval, a určitě jsem nebyl sám, kdo mu fandil.
Současná Nečasova vláda je k tomu v ostrém kontrastu a zřejmě tou nejhorší špínou, která vedla tuto zemi v minulých 22 letech. Kvůli nekompetentnímu a současně extrémně asociálnímu ministrovi práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi nejen podle mne čeká ČR spíše výrazný sociální otřes.
Škoda, protože v roce 1989 jsme měli velkou šanci zařadit se opět mezi nejvyspělejší státy světa. Po 22 letech se nachází ČR na úrovni zemí střední Afriky, alespoň co se korupce týče. V životní úrovni na tom také nejsme příliš dobře. Česká republika je aktuálně třetí největší ,chudák‘ v Evropské unii, neboť hrubá minimální měsíční mzda osm tisíc korun se již několik let nezměnila.
Zodpovědnost za to opět nese Petr Nečas, protože ani jako bývalý ministr práce, ani jako současný premiér tuto mzdu nezvýšil.Lákání zahraničních investorů na levnou nekvalifikovanou pracovní sílu je pro českou ekonomiku dlouhodobě devastující. Za ČR jsou podle výše minimální mzdy v EU už jen Bulharsko a Rumunsko.
Úmrtí Václava Havla je proto vlastně jakousi novodobou symbolikou. Jeho odchodem jako by také odešly naděje na lepší budoucnost pro mnoho lidí v této zemi.“
Pro tyto čtyři respondenty je „otřes k dobrému“ evidentní:
„Reálná hrozba bankrotu některých evropských států otevře oči více lidem a donutí politiky udělat nepopulární opatření – ať už snížit některé výdaje státu, nebo zvýšit daně. Doufám, že některé nyní otvírané korupční aféry jsou signálem k další potřebné změně. Snad si už konečně uvědomíme, že v porovnání s většinou světa si žijeme opravdu dobře a přestaneme mít nereálná očekávání o snazším životě, lehčí práci a o větším blahobytu.“
„Nejprve však musí být hůř, aby mohlo být lépe. Proto nejdřív nastane otřes k horšímu – například prakticky všechno zdraží, zvýší se nezaměstnanost, bude pokračovat masové rozkrádání a korupce či naroste kriminalita a sociální bouře v rizikových regionech –, a až poté přijde otřes k dobrému. Zajímavá bude jeho podoba.
Nabízí se mnoho možností – od pesimistické s vyrabovanými obchody a bankami a podpálenými auty v centru Prahy a jiných větších měst přes lynčování ,úspěšných podnikatelů‘, jako je Zdeněk Bakala, Stanislav Gross, Aleš Řebíček, Marek Dalík či Pavel Tykač, a jiné excesy až po optimistickou a náš tradiční ,sametový‘ otřes s odpuštěním a ponecháním nakradených majetků novodobým podnikatelům-lapkům.
Realita ,otřesu‘ bude mezi těmito extrémy. Otázkou zůstává, zda se bude víc podobat pesimistickému, nebo optimistickému scénáři.“
„Vždy jsem si Václava Havla vážil a sdílel s ním jeho náklonnost k pozitivnímu myšlení či se ji od něho učil. Dokonce celý svět je před otřesem k dobrému. Má-li však být opravdu k dobrému, bude muset být dost brutální, zejména v ČR.“
„Pevně věřím, že tomu tak je a že i v tom měl Václav Havel pravdu. Jedinou podmínku však k tomu musím dodat. Ten otřes nepřijde sám, musí ho vyvolat obyčejní a poctiví lidé v naší zemi.
Jeho důsledkem musí být ,vymetení‘ všech lidí a skupin z vlády, parlamentu i z ostatních oblastí našeho života, jejichž hlavním zájmem je vlastní obohacování, a prosperita země je vůbec nezajímá. Úkol to nebude lehký, ale jsem optimista, a doufám, že se to alespoň částečně podaří.“
