Důchodce by také mohlo čekat konečné řešení

Holokaust bývá často uváděn jako varování před přistěhovalci, rasismem a segregací menšin. Při perzekuci totiž nejde pouze například o Židy, homosexuály, Romy či handicapované, ale o všechny. Vystihuje to výrok německého teologa Martina Niemöllera (1892–1984), že pokud budeme mlčet, když budou přicházet pro ostatní, nezůstane nikdo, kdo se ozve, až přijdou pro nás.

Nezapomínat poskytuje naději, že jsme se poučili a nedovolíme opakovat hrůzy minulosti. V souvislosti s péčí o staré a nemocné je ale možné objevit varovné asociace s nacistickým vražděním.

Nebezpečí modernity

Polsko-britský sociolog židovského původu Zygmunt Bauman ve své knize Modernita a holokaust tvrdí, že modernita má dvě tváře. První je přívětivá a prospěšná – umožnila vědecký pokrok a jeho aplikaci v různých odvětvích lidské činnosti, a proto je hodnocena kladně. Díky tomu se však často zapomíná na druhou, temnou tvář, která je v modernitě stejně přítomná jako ta přívětivá.

Tato tvář je děsivá a její součástí jsou nebezpečí, která modernita přináší a jež se opakují. Podobně jako ve vědecko-fantastickém románu Stroj času z roku 1895 anglického spisovatele Herberta George Wellse (1866–1946) narušují radostný denní svět eloiů v noci se zjevující zrůdy z podzemí v podobě morloků.

Bauman svou tezi ukazuje na analýze únosů francouzského novináře z deníku Le Monde, jehož zaujal vysoký počet rozvodů párů, které byly uneseny a jež čas v zajetí strávily společně. Na jeho otázku, proč se po únosu rozvedly, oběti únosu odpověděly, že až otřesný zážitek jim umožnil poznat, jaký je jejich partner ve skutečnosti.

Podle Baumana tím vyšlo najevo, že „normální dobří manželé jsou sobečtí tvorové starající se pouze o svůj žaludek; energičtí podnikatelé projevili nechutnou zbabělost; duchapřítomní světaznalí muži se sesypali a nebyli schopní ničeho jiného než naříkat nad hrozící záhubou“.

Pád morálních zábran

Podobná zjištění šokují. Nikdo však předem neví, zda uteče od manželky a dětí, když se na ně řítí lavina, jak ukazuje filmové drama Vyšší moc. Novinář, který s oběťmi únosů vedl rozhovory, se snažil zodpovědět i otázku, která ze dvou tváří modernity je pravdivá a jež pouhou maskou. A dospěl k závěru, že otázka je špatně položená, protože pravdivé jsou obě. Záleží jen na podmínkách, za kterých se první projeví a druhá skryje – mizí úctyhodný dr. Jekyll a objevuje se hrůzný pan Hyde jako v díle skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (1850–1894).

Bauman následně dokazuje, že holokaust není selháním ani vyústěním modernity, ale její součástí, odvrácenou a temnou tváří. Nebyl logickým důsledkem modernity, ale pouze možností, již modernita nabízela a která se uplatnila. Holokaust byl umožněn tehdejším vědeckým poznáním a technologickým pokrokem v chemii, inženýrství a ve strojírenství, propracovaným byrokratickým systémem, například evidencí obyvatel, logistikou či důmyslným systémem kontroly, a dovednostmi, jako je poslušnost, kázeň, přesnost, vyžadovanými ve všech průmyslových odvětvích.

Bauman dospívá k závěru, že morální zábrany vůči nehumánním činům padají, pokud jsou splněny tři podmínky – proces musí být legalizován a legitimizován, tedy schválen jak státní, tak odbornou autoritou, nehumánní činy se musejí stát rutinními a oběti dehumanizovány, například tak, že osoby a jména nahradí čísla.

Škůdci

Baumanova teorie je navzdory občasné kritice považovaná za významný příspěvek k výzkumu holokaustu, modernity a moderní společnosti. Baumanovým hlavním přínosem je pojetí holokaustu jako konceptuálního rámce, který není uzavřen v (ne)dávné minulosti, ale přítomný i v naší realitě – dřímá a může se kdykoli probudit. Nejděsivější zprávou, kterou holokaust přinesl, proto podle Baumana není, že jsme se mohli stát jeho oběťmi, nýbrž představa, že jsme jej mohli zavinit.

Nabízí se proto, zda se můžeme stát viníky dalšího holokaustu – stejného představení jen se změněnými kulisami a herci. V současnosti se to zdá nereálné, o to víc je však třeba dávat pozor, například v případě řešení seniorského problému. Hlavním předpokladem holokaustu byla specifikace obětí. Židé se dali určit jak podle vnějších znaků, tak v případě nejasností či pochyb z údajů v matrikách, přičemž senioři jsou také identifikovatelní podle vzhledu i data narození. Navíc jsou stejně jako Židé považovaní za problémovou skupinu.

Židé byli označováni za škůdce, kteří se obohacují na úkor poctivě pracujících árijců. Dnešní seniory zase mnozí považují za neproduktivní část společnosti, která žije z toho, co vyprodukují pracující. Argumenty proti Židům a seniorům jsou však podobně falešné – obě skupiny údajně ohrožují stabilitu a budoucnost společnosti, protože se na její úkor obohacují.

Příčiny segregace

Důležitou a možná hlavní motivací k pronásledování je obohacení. Podobně jako v případě čarodějnických procesů neusilovali mnozí primárně o odsouzení čarodějnic, ale o vyvlastnění jejich majetku, nešlo často v holokaustu ani v pogromech pouze o nenávist k Židům, nýbrž o lásku k jejich majetkům.

Dnešní senioři mívají značné úspory, což například někteří Šmejdi vědí. A snaha získat jejich majetek bývá hlavním motivem předstírané lásky či skryté i projevované nenávisti příbuzných. Jednou z příčin segregace dané skupiny je její vyloučení ze sociálního řádu a přeřazení do kategorie špinavých a nebezpečných, případně tento řád ohrožující, jak ukazuje práce Čistota a nebezpečí britské antropoložky Mary Douglasové (1921–2007).

Nacisté ve svých dokumentech popisovali Židy jako špinavé a zapáchající. Zdá se, že i senioři jsou dnes zařazováni do kategorie špinavých. Na dotaz důchodci smrdí, Google eviduje více než 50 tisíc odkazů, vznikají i tematické facebookové stránky, například Důchodci smrdí, a proto nepatří do MHD.

Tato podobnost seniorů s oběťmi nacistického běsnění je první. Další jsou speciální zařízení, do nichž bývají dotyční špinavízařazováni, aby byl završen proces vyloučení – dle francouzského filozofa Michela Foucaulta (1926–1984) jde o proces rozdělení na ,,my“ a ,,oni“. Dnešní domovy seniorů a Léčebny dlouhodobě nemocných plní tuto segregační roli, ale ani do nich většina seniorů nechodí dobrovolně.

Pasivní přihlížení

Zařízení pro Židy a seniory však nelze srovnávat, pokud jde o kvalitu života. Ta, která pečují o seniory, se jim ji snaží zvýšit, stejně jako jejich personál, který často připomíná spíše světce než špatně placené zaměstnance a už vůbec ne nacistické dozorce. V kvalitě domovů jsou však velké rozdíly a nikdo neví, kolik existuje Domovů na kopci a pečovatelů nehodných názvu své profese.

Úloha obou zařízení je však podobná – segregovat své svěřence od společnosti. A jsou místem, kde se čeká a nalézá smrt. Zařízení pro seniory se však snaží utrpení snižovat, a nikoli zvyšovat, jak tomu bylo v nacistických lágrech. Podstatná je i psychika těch, kdo do těchto zařízení odcházejí. Židé většinou nevěděli, že jdou zemřít, a doufali, že se vrátí. Senioři vědí – s neúprosnou jistotou –, že je v nových domovech čeká umírání a smrt.

Podobně jako v koncentračních táborech se i v dnešních ústavech rozlišuje na ty, kdo jsou smrti blíž, a na ty, jež čeká později. Anglická socioložka Jennifer Lorna Hockeyová ve své knize Experiences of Death: An Anthropological Account (Zkušenosti se smrtí. Antropologická zpráva) uvádí, že v pečovatelských zařízeních nastává druhá segregace (první se odehrála umístěním do nich). Senioři nechtějí, aby jim byla smrt připomínána více, než je nutné, proto zaměstnanci i zařízení udržují hranice mezi světem a více umírajícími a méně umírajícími.

Konečného řešení židovské otázky nebylo dosaženo na začátku nacistického vzestupu, ale až v průběhu holokaustu, tři roky před koncem druhé světové války. V dnešní době se zdá nemyslitelné pasivní přihlížení likvidaci rodičů a prarodičů, možná se však jevilo stejně nemyslitelné pasivní přihlížení likvidaci židovských sousedů a zabavování jejich majetku.

Debaty o eutanazii

V současnosti se vedou diskuse o povolení eutanazie a nepřekvapuje, že tato forma ukončení života byla poprvé masivně propagovaná v nacistickém Německu – ukončení životů nehodných žití a jeho obhajobou se věnuje film Wolfganga Liebentinera Ich klage an (Žaluji). Právo na dobrovolnou smrt se pozvolna dostává do právních řádů některých zemí, přičemž nejdále jsou státy Beneluxu.

V Belgii tvoří ti, kdo chtějí využít eutanazie, již dvě procenta z celkově zesnulých a tato země jako první schválila dětskou eutanazii, přičemž belgičtí lékaři ji na žádost rodičů prováděli ilegálně už před jejím oficiálním schválením. Eutanazie se stává v Belgii společensky přijatelnou.

V současné době již není třeba, aby zájemce o ni byl vážně nemocný, stačí, aby měl velké deprese a ztratil smysl života, jak ukazuje případ 24leté Belgičanky. Další země pravděpodobně budou Belgii následovat a eutanazii legalizovat, často však budou pouze reagovat na aktuální situaci.

V debatách o eutanazii se hovoří pouze o smrti na žádost pacienta, časem se však pravděpodobně rozšíří o to, mají-li o smrti rozhodovat příbuzní, pokud je dotyčný v kómatu, umělém spánku, nepříčetný či zbavený svéprávnosti. To se již děje v Belgii, kde za nesvéprávné děti rozhodují rodiče.

Lidské tělo jako mučírna

V souvislosti s podváděním seniorů ziskuchtivými prodejci bude zřejmě třeba uzákonit i jejich ochranu. Hranice mezi ochranou a nesvéprávností však bývá tenká. Většina západních zemí má dnes vážné ekonomické problémy, za něž se hledají viníci. Dříve to byli Židé, dnes to bývají nepracující či přistěhovalci a časem se jimi možná stanou ti, kdo se nedokážou sami ubránit.

Důležitou roli v tom může hrát změna kulturních vzorců a dobrovolná smrt se stát zodpovědným činem, který ulehčí rodině i společnosti. Eutanazie se může stát vynuceně dobrovolnou a vést ke konečnému řešení důchodové reformy. Není však třeba se obávat nových koncentračních táborů a plynových komor, žalářem i mučírnou se může stát samo lidské tělo. V takovém případě se zdá ukončení života legitimní.

Péče o nemocné a trpící nikdy v minulosti nedosahovala dnešních kvalit. Technologický pokrok však vedl některé lidi k nekritickému optimismu. Je proto třeba mít na vědomí Baumanovo varování, že k holokaustu vedla legalizace násilí, postupy, jež se staly rutinními, a dehumanizace obětí, a připomínat si výrok britského politického teoretika Edmunda Burka (1729–1797): ,,Má-li zlo triumfovat, potřebuje pouze, aby slušní lidé nedělali nic.“