Dva kontroverzní návrhy zákonů – Stop On-line Piracy Act (SOPA a Protect IP Act (PIPA) –, jež mají chránit autorská práva na internetu, americký Kongres v jejich současné podobě zatím projednávat nebude. Zdá se, že protesty jejich odpůrců měly úspěch. Překvapivě by však tyto zastánce svobodného internetu mohli podpořit i někteří nekompromisní obhájci soukromého vlastnictví, od nichž by se bez hlubší úvahy dal očekávat opak – podpora práv na duševní vlastnictví, patentů a copyrightů.
Na návrh zákona PIPA lze nahlédnout ze tří hledisek: morálního, ekonomického a politického. Lobby, jež obhajuje PIPA, spojuje první dvě hlediska, přičemž přeskakuje z jednoho tvrzení na druhé – od spravedlnosti k ekonomické motivaci. Morální obhajoba autorských práv spočívá v tom, že vynálezce má výhradní a vynutitelné právo na nové použití svého nápadu a autor či hudební skladatel na své původní dílo nebo vyjádřené myšlenky.
Dle odborníků na autorské zákony se vlastnictví netýká samotné ideje. Toto jejich tvrzení je však v podstatě nesmyslné, protože použití nebo vyjádření myšlenky je samo o sobě ideou. Autorská práva se ve skutečnosti týkají vlastnictví idejí, v čemž spočívá problém. Proč by měl mít vynálezce nebo autor výhradní právo neomezeně nebo i omezeně dlouhou dobu?
Stejná idea nevadí
V otázce vlastnických práv hraje hlavní roli rozlišování mezi hmotnými předměty a idejemi. Dva a více lidí totiž nemohou používat současně totožný pár ponožek a mít k nim stejný vztah, mohou však používat stejnou ideu, a pokud ne stejnou, pak s totožným obsahem. Tento hmotný majetek je důvodem vzniku vlastnických práv. S ohledem na lidskou přirozenost a hmotný svět, v němž lidé žijí, mají-li lidé ve společnosti prospívat, potřebují pravidla, jež určí moje a tvoje.
V otázce vlastnických práv hraje hlavní roli rozlišování mezi hmotnými předměty a idejemi
Pro „myšlenkové předměty“ však podobná omezení neplatí. Ideje totiž lze donekonečna rozvíjet a téměř zadarmo. A používat je, aniž by to vyvolávalo rivalitu. Pokud zformuluji ideu před jinými lidmi, každý z nich vlastní svou „kopii“, navzdory tomu mi ta má zůstává. Jiní lidé sice používají své „kopie“, nedopouštějí se tím však žádné nespravedlnosti. Ideje sice jsou součástí smysluplných lidských činů, při ustanovování vlastnictví však nehrají žádnou roli.
Pokud mi patří vstupní zdroje, jež používám ke svému výrobnímu úsilí, pak to stačí k tomu, abych vlastnil i výsledky své práce. Pokud postavím model letadla ze dřeva a lepidla, nevlastním tento model kvůli své ideji, ale protože mi patří dřevo, lepidlo a já sám. Vnikne-li však někdo neoprávněně na můj pozemek a z mého materiálu vybuduje nejpůvodnější dům, jaký jsem si kdy představoval, nikdy se z něho nestane zákonný vlastník. V takovém případě budu mít navzdory špatnému zákonu morální právo použít jeho stavební návrh.
Monopolní postavení
Z praktického hlediska, pokud nějaký člověk získá copyright nebo patent, pak tím ve skutečnosti pouze získá pravomoc požádat vládu, aby zabránila jiným lidem poškozovat jeho majetek. Jenže duševní vlastnictví je neslučitelné s vlastnickým právem, a to z následujícího důvodu. Obhájce autorského práva by mohl zpochybnit tvrzení, že dva a víc lidí mohou použít „stejnou“ ideu, tím, že ekonomický zisk jejího původce z ní bude pravděpodobně nižší, pokud její napodobovatelé mají volný vstup na trh. To je sice pravda, ale tento přístup zaměňuje vlastnictví a ekonomickou hodnotu. Podle tradiční teorie vlastnických práv však člověk vlastní předměty, nikoli ekonomické hodnoty. Pokud totiž nějaký člověk snižuje hodnotu mého majetku činností, proti níž nelze nic namítat, pak moje práva nebyla nijak poškozena.
Základ obhajoby autorských práv tvoří chybný předpoklad, že napodobování má malou hodnotu. Ve skutečnosti však má zásadní význam pro konkurenceschopnost na trzích a pro pokrok.
Tato námitka ukazuje, co je v případě autorských práv v sázce: monopolní postavení zaručené státem. Původ patentů spočívá v zárukách králů pro privilegované, copyrightu pak v moci cenzorů. To samo o sobě nedokazuje, že patenty a copyright jsou ve střetu se svobodou, ale jejich původ je pochybný. Vlastnická práva vznikla, aby vyřešila problém vzácnosti v přírodě. „Duševní vlastnická“ práva byla vymyšlena proto, aby vytvořila vzácnost, která v přírodě neexistuje.
Chybný předpoklad
Základ obhajoby autorských práv tvoří chybný předpoklad, že napodobování má malou hodnotu. Ve skutečnosti však má zásadní význam pro konkurenceschopnost na trzích a pro pokrok. Ten je totiž většinou spíše důsledkem postupného zlepšování existujících idejí než velkých změn. Napodobování společně s odlišováním produktů přináší vyšší životní úroveň. Kdyby bylo někdy dříve v lidských dějinách napodobování zakázané, osudem lidstva by se stala stagnace. Dnešními snahami o zákaz napodobování se koncentruje ekonomická moc a zvyšují životní náklady.
Navrhovaný zákon PIPA chrání pevně zakotvené zájmové skupiny před konkurencí na trhu, již umožnila high-tech revoluce. V průmyslovém věku byl hmotný kapitál drahý a nenahraditelný a liská síla zaměnitelná. V dnešním informačním věku je opak pravdou. Cena hmotného kapitálu – počítačů a softwaru – klesá, zatímco lidského kapitálu – know-how – roste.
V průmyslovém věku v podstatě nehrozilo nebezpečí, že dělník odejde ke konkurenci. Dnes však hlavní aktiva mnoha firem neleží ve výrobních halách, ale v hlavách jejich zaměstnanců. Nebezpečí ve formě konkurence firem, jež se odštěpí, je neustále přítomné. Za těchto okolností brání naprostému krachu starých informačních a mediálních dinosaurů pouze takzvaná duševní vlastnická práva. Z jejich vlastnictví se stala nová základna pro moc hierarchicky uspořádaných struktur institucí a hlavní obrana hranic korporací.
