Na otázku, zda vyhoštění desítek ruských diplomatů zlepší bezpečnostní situaci v České republice, lze odpovědět, jen uvědomíme-li si, jak zpravodajské organizace fungují, a to od pradávna a všechny. Centrem špionáže každého státu je zahraniční rezidentura, která může být nejen pod diplomatickým krytím, ale i jiných institucí – kulturních, vzdělávacích či ekonomických. Diplomatické krytí je ze zpravodajského hlediska nejhodnotnější, neboť diplomaté se stýkají se společenskou, politickou a vojenskou elitou země, kde působí.
Ta bývá nejlépe informovaná o všem, co se v zemi děje, a styk s ní je hlavní pracovní náplní diplomata, již respektují všechny státy, neboť naplňuje smysl jeho mise – získávání informací. Z uvedeného vyplývá, že kontakty s informovanými lidmi jsou pro něho nejdůležitější, a pokud chce pracovat dobře, musí je cílevědomě budovat a řídit je. Bez nich by se o zemi nedozvěděl podstatné, nejvíce utajované, o čem neinformují ani média, která jsou rovněž zdrojem informací.
Udržování kontaktů
Zpravodajské služby prostřednictvím diplomacie nebudují jen informační zdroje, ale i to nejdůležitější pro svou činnost – perspektivní agenturu, většinou mladých lidí studujících v zahraničí, kteří se po návratu do mateřské země postupně, někdy i v průběhu desítek let, propracují do vrcholných postů ve státní správě, politice, diplomacii i médiích, a tím ke zdrojům utajovaných informací, a budou moci ovlivňovat vnitřní i zahraniční politiku svých zemí, veřejné mínění a politické postoje občanů.
Za 30 let nového režimu nezadržely české bezpečnostní orgány ani jednoho ruského agenta, v Polsku, Rakousku a v dalších zemích však ano. Bývalou československou Státní bezpečnost a její agenturní síť zlikvidoval lustrační zákon, ale potenciální zahraniční agenturní síť zůstala nedotčená, a dle informací, které pronikly na veřejnost, udržují údajně české zpravodajské služby kontakt s ruskými. |
Příkladem je Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), na němž se mladí lidé z celého světa připravují především na diplomatickou kariéru. Na tuto školu byly z Československé socialistické republiky (ČSSR) vysílané mladé perspektivní nomenklaturní kádry komunistické strany, jež po návratu téměř bez výjimky nastupovaly na ministerstvo zahraničních věcí (MZV), kde měly rychlý kariérní postup, často do postů velvyslanců ČSSR. Listopad 1989 se jich nedotkl. Dle většiny polistopadových ministrů zahraničí zůstaly nenahraditelnými odborníky.
V zahraničí téměř všichni tito čeští diplomaté nadále udržovali úzké styky s těmi ruskými, přičemž s mnohými se znali ze studií. Rovněž na MZV měli dobré zázemí – řada jeho zaměstnanců, členů Komunistické strany Československa, ji opustila hned po listopadu 1989. Nové kádry na nižších postech byly nenápadně, ale účinně likvidované.
Za 30 let nového režimu nezadržely české bezpečnostní orgány ani jednoho ruského agenta, v Polsku, Rakousku a v dalších zemích však ano. Bývalou československou Státní bezpečnost a její agenturní síť zlikvidoval lustrační zákon, ale potenciální zahraniční agenturní síť zůstala nedotčená, a dle informací, které pronikly na veřejnost, udržují údajně české zpravodajské služby kontakt s ruskými.
Přiřazení k Východu
Vyhoštění desítek ruských diplomatů v souvislosti s kauzou Vrbětice zásadně neovlivní českou bezpečnostní situaci. Museli sice odejít rezidenti, respektive řídící orgány, ale agenturní síť nebyla postižena. Dříve či později budou vyhoštění diplomaté a další zaměstnanci ruského velvyslanectví nahrazeni jinými, mezi nimi i zpravodajskými důstojníky, kteří převezmou agenturní síť.
Je to politováníhodné, ale k Východu jsme se přiřadili sami navzdory tomu, že geopoliticky je Česko zaklíněno do Německa a nejkratší cesta z Berlína do Vídně vede přes Prahu |
K naší vyhošťovací akci se připojily pouze východoevropské země Evropské unie, západoevropské nás podpořily jen verbálně. Mají totiž zájem udržet přijatelné vztahy s Ruskem, případně i spolupráci. Ve sporu, zda patříme na Západ, či na Východ, nám dala západní Evropa jasně na srozuměnou, že česká politika se podobá té východní. Je to politováníhodné, ale k Východu jsme se přiřadili sami navzdory tomu, že geopoliticky je Česko zaklíněno do Německa a nejkratší cesta z Berlína do Vídně vede přes Prahu.
Český stát byl vždy součástí západoevropských integračních uskupení a jeho tisícileté dějiny, kultura a způsob života jsou spojené se Západem. K Východu nás řadí jen jazyk. Z tohoto hlediska je absurdní náš spor, zda patříme na Východ, či na Západ, a kauza Vrbětice, respektive naše hysterická reakce na ni, nás možná poškodila víc než vyhoštění diplomatů z Ruska.
