Jméno Václava Havla by zůstalo pojmem pouze pro úzký kroužek fandů absurdního divadla, nikdy by se nestalo světově proslulým, nebýt jeho společenské angažovanosti. Kdyby se například v sedmdesátých letech nezastal perzekvovaných kvazimuzikantů, narkomanů a otcovrahů. Těmito a podobnými slovy režim častoval underground a dokonce přikročil k jeho trestnímu stíhání.
Václav Havel se tehdy zastal těchto mladých vlasatců. Učinil tak spolu s básníkem Jaroslavem Seifertem, filozofy Janem Patočkou a Karlem Kosíkem, literárním historikem Václavem Černým a spisovateli Pavlem Kohoutem a Ivanem Klímou, budiž jejich jména pochválena. Zastat se nespravedlivě stíhaných lidí, po nichž jim jinak vůbec nic nebylo, to byla ukázková definice solidarity. Byl to skutek z hlediska znormalizovaného československého občana nesmyslný, pro režim pak nečekaný a značně nepříjemný.
Změna
A pak se věci vyvíjely, vznikla Charta 77 a vzbudila mezinárodní ohlas, který československý režim ještě zvyšoval svými nesmyslnými represemi. Takto obtížně získávalo Havlovo jméno světové renomé, přestože v té době jiní jeho spoluobčané z různých důvodů mlčeli a rezignovaně chodili k volbám. Někteří dokonce podepisovali všelijaké anticharty a nechávali se režimem propagandisticky využívat.
Po změně režimu se i Václav Havel změnil. V něčem zůstal stejný, některé věci přestal říkat, jiné dokonce začal říkat jinak. |
Po změně režimu se ale i Václav Havel změnil. V něčem zůstal stejný, některé věci přestal říkat, jiné dokonce začal říkat jinak. Samozřejmě, člověk je bytost dynamická a každý má na to právo. Každý má ovšem i právo stejně dynamicky aktualizovat svůj pohled na něj, nota bene když jsme ten národ Husův, hledající a střežící živou pravdu, nikoliv dogmata.
Nebudu polemizovat s intelektuálně výstředními a morálně vykloubenými názory obhajujícími čistě právnické stanovisko, že když správce osobnostních práv týkajících se jména Václava Havla může zpoplatňovat jeho „použití“, činí tak právem i v případech, kdy by použití Havlova jména nepřinášelo žádný finanční prospěch.
Věc je sama o sobě natolik absurdní, že i Nadace Vize 97 zařadila zpátečku a začala trapně mlžit, že pojmenování haifského náměstí prý chtěla zpoplatnit, protože „neměla informace a nikdo ji nepožádal o souhlas“. Český velvyslanec v Izraeli Ivo Schwarz však podle svého vyjádření s paní Havlovou korespondoval a souhlas od ní získal!
Dva různí správci odkazu
Politické při-zdi-korektnosti dám sbohem, a napíši místo toho, že Havlův netriviální osud by měl mít alespoň dva různé správce odkazu jeho jména. Jeden z doby, kdy své světové renomé získával, a druhý z doby, kdy své světové renomé využíval.
Havlův netriviální osud by měl mít alespoň dva různé správce odkazu jeho jména. Jeden z doby, kdy své světové renomé získával, a druhý z doby, kdy své světové renomé využíval. |
Bude proto vhodné, aby příští zájemci o jakékoliv zpoplatnitelné využití Havlova jména upřesnili, z jakého Havlova období si jeho jména váží tak, že se stalo předmětem jejich zhmotnělého obdivu. Bylo by totiž absurdní, kdyby ze správy osobnostních práv vyplývajících z chartistického období života Václava Havla těžily osoby, které tutéž dobu prožívaly deklarovaně antichartisticky.
Jinými slovy, obranou proti zpoplatnění Havlova jména by mohl být argument, že jde o použití Havlova renomé z doby, kdy současná správkyně jeho osobnostních práv (Dagmar, tehdy pouze Veškrnová) podepsala Antichartu. A ta se na vzniku Havlova osobnostního renomé pozitivně nepodílela, tudíž by její signatáři neměli z něj kořistit ani nyní.
