Ekonom z Harvardu: Rozvoj naráží na byrokracii a úzké cíle

Recepty Světové banky ztrácejí důvěru a v různých částech světa si raději začínají budovat vlastní rozvojové banky, říká mimo jiné v rozhovoru profesor Lant Pritchett, který působil ve Světové bance a nedávno přednášel na Metropolitní univerzitě v Praze.

ČESKÁ POZICE: Svět podle vás potřebuje něco jiného než přesně definované rozvojové cíle tisíciletí – například snížit na polovinu počet lidí, kteří si musejí vystačit méně než s 1,25 dolaru denně. Co je ale špatného na konkrétních cílech? Nemohou znamenat potřebnou motivaci?

PRITCHETT: Myslím, že všechny instituce, které se zabývají rozvojem ve světě, se dostaly do takzvané krize úspěchu. Vyčerpal se dosavadní koncept rozvoje. To, co nás dosud hnalo dopředu, se najednou stává brzdou. Plujeme dál stejným směrem, ale míříme k útesu. To znamená, že je nutné úplně změnit to, co děláme. Rozvojové cíle milénia schválené Organizací spojených národů v roce 2000 byly v pořádku…

ČESKÁ POZICE: Takže svět byl při plnění těchto cílů úspěšný?

PRITCHETT: Byl poměrně úspěšný. Ale záleží na tom, jak úspěch posuzujete. Mezi rozvojovými cíli milénia například také je, že každé dítě na světě musí dokončit univerzální základní vzdělání. Když si ale stanovíte takový cíl, upínáte se k určitému způsobu myšlení, jak ho dosáhnout. Musíte postavit budovy, najmout učitele, rozšířit stávající systém školství.

Většina dětí na světě dnes chodí do školy. Ve většině zemí to už vůbec není téma. Nyní jde o to, jak dosáhnout, aby se děti ve škole opravdu něco naučily. A to je velmi složité. Potřebujete úplně změnit přístupy.

ČESKÁ POZICE: Obáváte se, že tu není dostatečné pochopení pro potřebu této změny?

PRITCHETT: Přesně tak. Je nejen nedostatečné pochopení, ale i setrvačný odpor v organizacích, které by měly své přístupy změnit. Byrokratické organizace se rády připoutávají k úzce zaměřeným úkolům. Jsou pro ně jasně kvantifikovatelné, relativně snadno splnitelné.

ČESKÁ POZICE: Rozvojové cíle milénia platí do roku 2015, pak bude nutné určit další strategii. Očekáváte, že OSN se bude snažit pokračovat podobným způsobem, s úzce vymezenými cíly, jako dosud?

PRITCHETT: Teď je okolo tohoto tématu hodně vzrušení. Část komunity okolo rozvojové politiky skutečně chce, abychom se drželi úzkých cílů. Takové cíle jsou také snadno financovatelné, jejich plnění je možné omezit na pár byrokratických kroků.

Můžete říct, postavím školu tam a tam. Ale když je škola postavena, zjišťujete, že děti se toho v ní příliš nenaučí. Je mnohem těžší říct, že pomohu se zlepšováním kvality výuky.

ČESKÁ POZICE: Nepřeháníte s hodnocením byrokratických kroků? Jaké máte další příklady?

PRITCHETT: Dalším příkladem je zdravotnictví. Svět dosáhl obrovského úspěchu – od roku 1950 do dneška se průměrná délka života zvýšila více než za celou dobu od starého Řecka do roku 1950. Hodně bylo dosaženo splněním velmi úzkých úkolů typu imunizace.

Když se ale začnete zaměřovat na chronické nemoci – například srdeční – a chcete zavést sofistikovanější medicínské postupy, starý přístup nefunguje. Nyní se musíte zaměřit na zkvalitňování celého systému zdravotnictví, už nejde jen o omezený počet lidí s určitými nemocemi.

ČESKÁ POZICE: Vezměme si nynější případ eboly. Svět musí něco velmi rychle udělat, aby zabránil jejímu šíření.

PRITCHETT: Ano, udělejme to všemožnými prostředky. Ale například v Indii, která je stále chudou a nerozvinutou zemí, mají polovinu úmrtí na svědomí chronické nemoci. Když definujete rozvoj omezeně jako boj proti několika nemocem, jako je AIDS, malárie a dětské nemoci, zaměřujete se jen na malou část toho, čemu čelí třeba právě Indie.

A tady se zase dostáváme ke krizi úspěchu. Vyřešíte problém dětských nemocí, ale děti dosahují dospělosti s neléčenými chronickými nemocemi. A později umírají kvůli potížím, jimž je mnohem složitější čelit. Také je to dražší. Ale nemůžete vybudovat adekvátní zdravotnický systém tím, že vytvoříte seznam konkrétních nemocí.

ČESKÁ POZICE: Dobře, ale co s ebolou?

PRITCHETT: Tam, kde se nejvíce šíří ebola, je stát neuvěřitelně slabý. S ebolou by si měl poradit dostatečně rozvinutý zdravotnický systém. Nemůžeme pokračovat s omezenou definicí rozvoje. Osobně bych definoval rozvojové cíle hned někde pod současnou úrovní třeba vaší země. Česko je rozvinutá země, ale máte mnoho států se středními příjmy, které stále čelí výzvám rozvoje. Rády by dosáhly úrovně České republiky, ale jsou od toho pořád hodně daleko.

Středně příjmové země jsou na tom o dost lépe, než je velmi nízká úroveň nejchudších z chudých zemí. Definoval bych ale širší prostor pro rozvojové aktivity mezi vysokou a velmi nízkou úrovní. Dnes se ale rozvoj a jeho financování zaměřují na ty nejchudší země.

ČESKÁ POZICE: Potřebujeme tedy nový Marshallův plán včetně výrazné finanční pomoci pro země, kde se šíří ebola, jako je Guinea, Libérie, Sierra Leone?

PRITCHETT: Ne, myslím, že svět už má k dispozici nástroje, jak čelit ebole. Je tady Světová banka, Světová zdravotnická organizace. Je tady celá část systému OSN určená k potlačování nemocí.

ČESKÁ POZICE: Bavíme se ale o tom, jaká je oproti současnosti vaše širší vize pro budoucnost.

PRITCHETT: Součástí mé širší vize je předpoklad, že země by nebyly natolik zasažené ebolou, kdyby měly lepší zdravotnický systém. Rozvojové aktivity se musejí týkat toho, jak čelit ebole, ale především toho, jak dosáhnout, aby se žádné eboly vůbec nešířily.

ČESKÁ POZICE: Právě proto se ptám, jestli potřebujeme něco jako nový Marshallův plán. Kvůli dlouhodobějšímu rozvoji.

PRITCHETT: Myslím, že příští stadium rozvoje se mnohem více týká myšlenek než finanční hotovosti. Potřebujeme snad Marshallův plán, abychom dramaticky navýšili množství finančních zdrojů? Ve skutečnosti je na světě k dispozici hodně zdrojů. Také proto, že mnoho zemí vykazuje hospodářský růst.

ČESKÁ POZICE: Vypadá to ale, že spíše chcete omezit pomoc, kterou chudým zemím poskytuje vyspělý svět.

PRITCHETT: Ne, to v žádném případě nechci. Někteří z mých kolegů a přátel to prosazují, ale já jsem přesvědčen, že je nutné zachovat výši pomoci, která existuje. Je ale třeba řešit více problémů, s nimiž se chudé země potýkají.

Žil jsem čtyři roky v Indii, studoval jsem místní situaci. Rozvojové agentury, jak dnes fungují, nejsou schopné poskytnout pomoc, kterou Indie opravdu potřebuje. Indie čelí krizi svého vzdělávacího systému. A není to krize zdrojů. Ve skutečnosti tam v uplynulých deseti letech zaznamenali výrazný růst výdajů – díky podpoře zvenku i zvláštní indické dani. Ale ve skutečnosti úroveň vzdělání stagnuje. Podle nejnovějších údajů, které máme k dispozici, dokonce klesá.

ČESKÁ POZICE: Chcete omezit roli rozvojových a donorských agentur, odvětví, které je na rozvojovou pomoc navázáno?

PRITCHETT: Chci, aby byly donorské agentury maximálně efektivní při pomoci rozvojovým zemím. Mnoho světových rozvojových agentur dnes podle mého názoru míří špatným směrem. Například USAid, což je rozvojová agentura Spojených států amerických, přijala jako svou misi vymýcení extrémní bídy. To je její naprosto základní princip. Ale problém je v tom, že extrémní chudoba zasahuje poměrně málo lidí.

Na Zemi je sedm miliard lidí, zhruba miliarda velmi dobře prosperuje a zhruba miliarda žije v extrémní chudobě. Proč tedy chcete vylučovat další pět miliard z rozvojových aktivit, které by jim mohly pomoci? Chtěl bych, aby rozvojové agentury zaměřovaly svou pozornost na větší část světové populace, která se dodnes potýká s materiálními problémy.

ČESKÁ POZICE: Na to lze namítnout, že nejpalčivější problémy řeší ti, kdo žijí v extrémní chudobě. A že právě těm je nutné pomoci nejvíce, zatímco ostatní přece jen mohou nějak přežít. Není to logický způsob uvažování?

PRITCHETT: Ne, jsem přesvědčen, že je chybný. Tím správným způsobem, jak pomoci chudým, je vyvinout funkční systém a zapojit je do něho. Když si zvolíte jako prioritu pouze akutní pomoc chudým, téměř nezbytně se vzdáváte systematického přístupu.

Když jsem žil v indickém městě Chennai, měli jsme řidiče, který mluvil anglicky, dokončoval univerzitu, měl dobré místo. Vozit cizince je dobrý byznys. Každý den, předtím než odcházel do práce, musel z ulice přinést vodu pro svou rodinu – po schodech do bytu ve čtvrtém patře. Musel jít čtyřikrát, pětkrát, než přinesl dostatečné množství pro celý den. Takhle v Indii žije horní střední třída. Vodovodní systém nefunguje.

A teď byste si řekl – on přece není chudý, je nutné postavit vodovodní potrubí do chudých vesnic. Ale vláda musí převzít odpovědnost za celý problém. Můj řidič také hodně šetřil, protože chtěl, aby jeho děti chodily do soukromé školy. Veřejné školy byly nefunkční.

ČESKÁ POZICE: Když se vrátíme k rozvojovým cílům tisíciletí, chcete říct, že i když byly někde splněny, ve skutečnosti se situace nezlepšila?

PRITCHETT: Skutečně se výrazně nezlepšila. Ano, většina dětí na světě může chodit do školy. Ale když zkoumáte, jaká je skutečná úroveň gramotnosti, zjistíte, že v mnoha afrických zemích dosahuje 50 procent. Ty děti neumějí aritmetiku aspoň tak, aby ji mohly používat ve svém životě.

Když se podíváte na systém OSN, jak tato organizace vytváří zprávy, zjistíte, že má spoustu indikátorů pro vzdělávací systém. Ale ani jeden neukazuje skutečnou kvalitu výuky. A peníze jsou jenom jednou z věcí, které může mezinárodní společenství poskytnout. Také může poskytnout vzdělávací příležitosti, expertízu, znalosti, jak zavést vhodný systém.

ČESKÁ POZICE: To také stojí nějaké peníze...

PRITCHETT: Ano. Ale peníze nepomohou, když vše nenasměrujete správným směrem. Mnoho středně příjmových zemí dnes odchází z rozvojových institucí hlavního proudu. Slyšeli jsme například plány na vytvoření banky zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika – pozn. red.). Proč potřebují banku BRICS, když je tu Světová banka? Částečně proto, že byla příliš zaměřena na to, co chtějí bohaté země, a příliš málo na příští výzvy rozvíjejících se zemí. Středně příjmové země musejí hledat nové organizace a nástroje.

ČESKÁ POZICE: Jak se mohla Světová banka dostat do takové situace?

PRITCHETT: Světová banka utrpěla právě krizí úspěchu. Uvnitř její akcionářské struktury panuje velké napětí, mnoho bohatých zemí se chce z řady důvodů držet velmi úzké definice rozvoje. Tedy definovat rozvoj jako to, co potřebují třeba právě země zasažené ebolou, jako je Libérie nebo Sierra Leone. A nechtějí brát v úvahu, co potřebuje Indie, Indonésie a další země.

ČESKÁ POZICE: Očekáváte, že vznikne více regionálních bank?

PRITCHETT: Bezesporu. Světová banka je velká a komplikovaná. Ještě když jsem pro ni pracoval, jednal jsem s plánovací agenturou Indie, což je velmi vlivná a důležitá vládní instituce. A její šéf mi říkal – už pro nás nejste žádným přínosem. Divil jsem se, jak je to možné, my přece chceme indické vládě pomoci.

Dozvěděl jsem se, že mluvíme pořád jen o chudobě. V ní ale žije pouze 24 procent indické populace. Nevšimli jsme si snad, že Indie je demokracie, ve které vláda potřebuje 51 procent hlasů? Musí se zabývat starostmi všech Indů. A přitom Světová banka by měla brát v úvahu, že se střední třída v zemích, jako je Indie, Indonésie nebo Brazílie, pořád potýká s velkými materiálními nedostatky.

ČESKÁ POZICE: Nemyslíte, že svět bude v době po hospodářské krizi čelit větším problémům s chudobou?

PRITCHETT: To je velmi těžká otázka. Uplynulých deset let bylo z hlediska růstu chudých zemí jedním z nejlepších desetiletí v celé historii. Byl fantastický ekonomický růst a vzhledem k tomu tyto země zaznamenaly výrazný pokrok.

ČESKÁ POZICE: Byl tam pokrok i v době hospodářské krize? Je to proto, že hospodářská krize se týkala především Západu?

PRITCHETT: Ano. Mnozí si mysleli, že finanční krize v bohatých zemích zpomalí růst v rozvíjejících zemích. Částečně to mohla být pravda, protože klesl světový obchod, ale zejména velké rozvíjející se země, jako je Čína a Indie, celkově odolávaly. To nicméně ještě neznamená, že hned vymýtíme chudobu.

Vezměte si sportovní analogii. Pokud jste zrovna sehráli nejlepší zápas v historii, nemůžete očekávat, že ten příští vyjde stejně dobře. Nestali jste se zázračně mnohem lepšími, jen jste zrovna měli dobré podmínky, přály vám okolnosti. Příští zápas nejspíš bude o něco slabší.

Mnozí lidé ale mají sklon vycházet z nejlepších výsledků a tvrdit – vymýtíme chudobu, protože úspěchy budou pokračovat. Pravděpodobnost něčeho takového je téměř nulová. Jinak ale platí, že dokud budou růst velmi rychle Indie a Čína, bude tu silný motor pro zbytek rozvojového světa.

ČESKÁ POZICE: Ale to dnes v Číně není vůbec jisté.

PRITCHETT: Známý ekonom Larry Summers nedávno řekl, že Čína dnes čelí mnohem většímu riziku prudkého zpomalení, než si lidé myslí.

ČESKÁ POZICE: Jaká vidíte největší rizika pro čínskou ekonomiku?

PRITCHETT: Jsou tu dvě důležitá rizika. Čína dosud byla ekonomikou taženou investicemi. Dříve, nebo později se ale musí posunout k ekonomice tažené spotřebou. A je velmi těžké dosáhnout, aby tato změna proběhla hladce. Druhým velkým rizikem je politický systém. Obecně platí, že čím více se země stávají bohatšími, tím stoupá pravděpodobnost, že tam bude demokracie.

Čína už je na výrazně vyšší ekonomické úrovni, než by se dalo předvídat pro její úroveň demokracie. Pravděpodobnost přechodu k demokracii se z tohoto pohledu zvyšuje. Ale přechod od rychle rostoucí ekonomiky pod velmi autoritářskou vládou k demokracii by bezpochyby také byl velmi složitý proces.

ČESKÁ POZICE: Dokážete si představit velmi bohatou zemi, která by nebyla demokratická?

PRITCHETT: Výjimečnými případy jsou země, které jsou bohaté díky ropě, a Singapur. Singapur je městský stát řízený jedním mužem, není to velká ekonomika. Čína by v tomto ohledu byla naprosto výjimečná.