Ekonom Pavel Kohout napsal, že ekonomie je neradostná věda, zhruba na úrovni medicíny před objevem krevního oběhu. A je tomu tak proto, že nedokáže předvídat hospodářské recese nebo krize, přestože vytvořila složité matematické modely. Přitom by mohlo stačit sledovat vývoj objemu peněz v ekonomice, statistiky tvorby úvěrů a ceny nemovitostí, abychom mohli prognózovat přicházející problémy v ekonomice.
Fakta o neúspěšném makroekonomickém prognózování se na pozadí posledních hospodářských krizí, ke kterým vedl překotný růst úvěrů a hypoték, zdají potvrzovat pochybnosti o ekonomii coby vědě nebo alespoň o vědě v plenkách. Pokud se však přidržíme běžně užívaného rozdělení ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii, jde ve skutečnosti o dvě různé otázky.
Mikroekonomie se, stručně řečeno, zabývá chováním jednotlivých prvků ekonomiky, jako jsou domácnosti, spotřebitelé, firmy, nebo určením ceny jednotlivého produktu, popřípadě výše mzdy pracovníků.
Makroekonomie pak studuje celkové ekonomické proměnné, jako je hrubý domácí produkt, zaměstnanost, inflace nebo už zmíněná nabídka peněz, tedy jejich množství v oběhu. Studuje ekonomiku jako celek.
Rozdíl v rozhodování
Podle tradiční definice se ekonomie zabývá volbou ekonomických subjektů – jak použít omezené zdroje, tedy suroviny, pracovní síly, stroje, k dosažení svých cílů. A protože množství uvedených zdrojů je omezené, získá je subjekt, který zaplatí cenu, jež vzniká právě jejich nedostatkem a poptávkou po nich.
Rozdíl mezi rozhodováním ekonomickým a takříkajíc technicistním je vidět na socialistickém plánování |
Každá klinika by chtěla mít Leksellův gama nůž a každá firma plně automatizovaný provoz, ale mohou toho dosáhnout pouze ty a ti, kdo jsou schopní zaplatit jejich cenu vzniklou v konkurenci poptávek. Zdroje, které omezené nejsou, jako je vzduch, sluneční záření, mořská voda, nemají cenu vyjádřenou v penězích.
Rozdíl mezi ekonomickým a takříkajíc technicistním rozhodováním je vidět na socialistickém plánování. Plánovači stanovili, kolik šicích strojů, lokomotiv a cementu má být vyprodukováno, a podle toho přidělovali výrobcům zdroje. Nedostal je ten, kdo byl ochotný zaplatit jejich cenu, ale komu je přidělil plán a plánovač – a to bez ohledu na jejich cenu. (Navíc za socialismu skutečné ceny v ekonomickém smyslu neexistovaly, a ani existovat nemohly.)
Vzájemná nadřazenost cílů
Ekonomické rozhodování vede k volbě, jak při daných nákladech dosáhnout co největšího efektu. Technicistní, plánovací uvažování náklady nezajímají – chce vyrobit 20 tisíc šicích strojů a vyprodukovat milion tun cementu. Z ekonomického hlediska pak lze každý zdroj použít k různým cílům a každý z nich má nadřazen další cíl.
Pracovní síla je například najímaná kvůli produkci určitého výrobku nebo služby s cílem je prodat na trhu a získat peněžní příjem, a ten zase použit k dosažení dalších cílů – například k investici do výroby nebo k dovolené na Bahamách. Stejně je na počátku podnikání získání bankovní půjčky pouze dosažení prvního z dalších, vyšších cílů. Z toho vyplývá, že konečné cíle nikdy nejsou peněžní, tedy pouhý zisk peněz.
Při ekonomickém rozhodování tedy jde o volbu jak kombinovat omezené zdroje pro dosažení různých, alternativních cílů, které jsou nadřazené jeden druhému |
Při ekonomickém rozhodování tedy jde o volbu jak kombinovat omezené zdroje pro dosažení různých, alternativních cílů, které jsou nadřazené jeden druhému. Než je možné vyrazit na cestu zámořskou lodí okolo světa, je proto třeba získat peněžní prostředky prodejem své pracovní síly nebo produktu, k jehož výrobě je nutné najmout pracovní síly nebo stroje.
Ty pak je třeba umístit v nějaké budově a k získání těchto výrobních prostředků je nutné získat bankovní úvěr. K jeho obdržení od banky je třeba vypracovat finanční plán podnikání, k čemuž je nutné mít v první řadě konkurenceschopný produkt. Před tím je však třeba dosáhnout dalších předchozích cílů, například ukončit rybářské učiliště nebo složit makléřské zkoušky. Jedno zkrátka navazuje na druhé.
Hlavní problém
Makroekonomie se zabývá hromadnými cíli, jako je ekonomický růst, nízká nezaměstnanost, stabilní nebo mírně rostoucí ceny a sociálně-ekonomická spravedlnost. Ekonomové zformulovali modely řízení této ,celkové‘ ekonomie, kterým se začalo říkat makroekonomie.
Hlavním problémem však bylo a je, že cíle státní makroekonomické politiky jsou ve vzájemném rozporu. Úspěšnost plnění jednoho cíle maří dosažení jiných cílů. Za učebnicový příklad lze považovat rozpor mezi nízkou nezaměstnaností a nízkou inflací. Zjednodušeně řečeno, pokles nezaměstnanosti vede k růstu cen, protože více zaměstnaných znamená více vyplácených mezd, tedy vyšší poptávku a růst výrobních nákladů – a následně růst cen.
Hlavním problémem však bylo a je, že cíle státní makroekonomické politiky jsou ve vzájemném rozporu |
Opačný proces – pokles mzdových nákladů – by znamenal buď pokles mezd, což odbory nepřipustí, nebo růst nezaměstnanosti. (V tom se mimochodem ukazuje, že činnost odborů vede mimo jiné k růstu inflace, nebo ke zvyšování nezaměstnanosti, popřípadě nějaké kombinaci obou jevů).
Tento vztah mají sklon využívat vládnoucí politické strany. Před volbami se věnují boji s nezaměstnaností, která je nejnižší v době voleb, přičemž následky ve formě inflace se dostaví až po nich. Ale to už jsou vládnoucí znovu zvoleni a před veřejností začínají znovu srdnatě bojovat s inflací.
Státní ekonomická politika
Pokud jde o makroekonomické teorie, jedna tvrdí, že je nutné podporovat poptávku státními výdaji, druhá že nabídku snížením daní, a další, že je potřebné pouze zajišťovat stabilní mírný růst množství peněz v oběhu. Někteří se pak domnívají, že pro ekonomiku by byly nejlepší minimální státní zásahy. (Snaha státu řídit ekonomiku by se podobala plavbě na vratké kocábce, jejíž kymácení se pokouší vyrovnávat slon, přičemž pro všechny by bylo nejlepší, kdyby seděl bez hnutí uprostřed.)
Státní ekonomická politika je ve skutečnosti výsledkem boje zájmových skupin, jednotlivců rozhodujících ve státním dresu, politických klanů a byrokratického aparátu |
V makroekonomii se hovoří o řízení agregátní (celkové) poptávky a agregátní nabídky a o rozvojové a stabilizační politice, přičemž vládou zformulovaná ekonomická politika má verbálně směřovat k ekonomickému růstu, nízké inflaci a stanovuje různé konkrétní cíle. Ty však jsou v rozporu a vzájemně se vylučují, a proto musejí být v rozporu i opatření, jež tyto cíle sledují. Navíc se ve vládním prohlášení objevují především proto, že daná koaliční politická síla se jimi oháněla ve volebním programu, protože jimi chtěla zapůsobit na voliče.
Ve skutečnosti neexistuje jednotné Centrum ekonomického řízení státu – a není to ani vláda –, které by prosazovalo vědecky podloženou, konzistentní makroekonomickou politiku, a to ani, pokud by něco takového v teorii existovalo. Reálná státní ekonomická politika, tedy způsob a výše zdanění i výše a struktura státních výdajů, je ve skutečnosti výsledkem boje zájmových skupin, jednotlivců rozhodujících ve státním dresu, politických klanů a byrokratického aparátu.
Jediný zájem
Makroekonomie nezajímá vůbec nikoho – kromě státem placených makroekonomických profesorů. Nikoli náhodou se na soukromých vysokých ekonomických školách makroekonomie vyučuje jen okrajově – nemá totiž žádný praktický význam. Není ničím jiným než zestátněnou ekonomií.
Každé ministerstvo, státní fond či ústav má jediný zájem – získat co nejvyšší rozpočet |
Rozhodnutí, zda vybudovat danou dálnici nebo raději vybavit školy novými počítači či nakoupit více obrněných transportérů vůbec nezávisí na přínosech konkrétního projektu. Stejně jako rozhodnutí, kterému ministerstvu přidat a kterému ubrat finance, není podloženo žádnými argumenty o efektech, jež přinese. Nikdo to nedělá, a není to ani ničí povinnost.
Každé ministerstvo, státní fond či ústav má jediný zájem – získat co nejvyšší rozpočet. Ten rozdělí na položky a přidělí svým projektům, a poté informují veřejnost – pokud vůbec – o dosažených výsledcích. Jak vypadají, si lze přestavit. Proto vždy existují projekty, jejichž neefektivnost nebo neúčelnost se již jasně projevila. Výbor pro uspořádání olympijských her v Praze spotřebovával finance ještě rok poté, co se od tohoto záměru oficiálně upustilo. Tedy ještě dlouho poté, co se od něj upustilo neoficiálně.
Reagonomika
K rozporům v makroekonomii přispívá i spor mezi státní ekonomickou politikou a politikou samotnou. Příkladem za všechny je ekonomická politika exprezidenta USA Ronalda Reagana, kdy byly na základě ekonomické teorie sníženy daně, spíše však díky jeho osobní zkušenosti z doby filmového herectví, kdy zdanění bylo zkonstruováno tak, že udělat denně větší než malé množství záběrů znamenalo ocitnout se ve vyšším daňovém pásmu.
Budoucí americký prezident si dobře zapamatoval, že z daňového hlediska je výhodnější pracovat méně než více. A možná spíše právě tato zkušenost než nějaká ekonomická teorie tvořily základ reagonomiky. Ta ale paradoxně spolu se snížením daní také představovala zvýšení rozpočtových výdajů, tedy opatření doporučované konkurenční makroekonomickou teorií.
Budoucí americký prezident Ronald Reagan si dobře zapamatoval, že z daňového hlediska je výhodnější pracovat méně než více |
Z toho vyplývá, že byly přijaty dvě vzájemně protichůdné politiky. O snížení daní totiž rozhodovali jiní, než ti, kteří z politických důvodů prosadili zvýšení výdajů. A právě proto, že o makroekonomických procesech – od množství peněz v oběhu přes nastavení pravidel na trhu s hypotékami až po regulace třeba trhu práce – rozhodují politici z hlediska vlastních zájmů, tedy svého politického klanu a strany, a často je ovlivňují lobbisté, nemůže být při matematickém formulování závislostí a prognózování budoucnosti žádný model, ať už je jeho součástí sebevíc rovnic, stabilní.
To je hlavní důvod vzniku a trvání ekonomických krizí a jejich obtížná předvídatelnost. Nikdo nemůže předvídat, kdy a jakým směrem se vydá zmíněný slon.
Makroekonomické cíle
Použijeme-li pro makroekonomii definici ekonomie jako volby mezi alternativními hierarchickými cíli, pak je třeba konstatovat, že makroekonomické cíle nejsou hierarchicky uspořádané, ale konkurují si. Lze sledovat ekonomickou efektivnost nebo sociální spravedlnost, nikoli však obojí – kromě nějakého kompromisu, v jehož důsledku budeme méně efektivní a méně sociálně spravedliví, než by bylo možné.
Lze bojovat s inflací nebo s nezaměstnaností anebo se zaměřit na ekonomický růst, ale není možné stabilně a dlouhodobě mít nízkou inflaci, minimální nezaměstnanost a navíc usilovat o pravděpodobně nedosažitelnou sociální spravedlnost. Makroekonomie tudíž ve skutečnosti neřeší ekonomický problém, protože se nezabývá omezenými zdroji. Stát například vybere daně, protože nikdo jiný to udělat nemůže, tudíž daňové příjmy pro něj z ekonomického hlediska postrádají význam, neboť si je nemusel zajistit a zaplatit na trhu.
Použijeme-li pro makroekonomii definici ekonomie jako volby mezi alternativními hierarchickými cíli, pak je třeba konstatovat, že makroekonomické cíle nejsou hierarchicky uspořádané, ale konkurují si |
Makroekonomické cíle nejsou hierarchicky uspořádané. Pokud ale makroekonomie neřeší ekonomický problém, pak se nepohybuje v oblasti ekonomie. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti je možná něčím jiným než ekonomií. Proto vzniká otázka, zda je možné ji nazývat vědou, či zda je vědou takříkajíc v plenkách. Makroekonomie nejenže navrhuje odlišné a vzájemně se vylučující postoje k budoucnosti, ale ani nedokáže jednotně vyložit minulost – co bylo příčinou čeho a v čem byl problém. Dodnes například nemá jasno, co způsobilo velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech 20. století.
Jak se makroekonomie bude vyvíjet, je její problém. Možná z plenek nikdy nevyroste. Kdo totiž dokáže předvídat třeba chování akciového trhu? Vývoj kurzu akcií vypadá jako chování k smrti vyděšeného člověka. A kdo dokáže odhadnout jednání slona?
