Skoro se vnucuje potřeba obecnější shrnutí: Ekotendr je pouze důsledkem změn v naší společnosti. Nedostatek eticky jednajících politiků ve vlivných funkcích vyvolává sníženou kvalitu úředníků, kteří jsou jimi řízeni, a způsobuje, že postupy zadávání veřejné zakázky nadměrně zatěžují nabídkové ceny. V konečném důsledku ani nepodporují rozvoj českých firem ani zaměstnanost.
A nyní konkrétně: V tiskovém prohlášení ze 13. září 2011 konstatuje konsorcium Marius Pedersen Engineering, které v soutěži o superzakázku na odstraňování starých ekologických zátěží nabídlo nejnižší cenu: „Cílem konsorcia je postupovat v celém procesu maximálně transparentně, a proto se rozhodlo zveřejnit vlastní interní kalkulaci, z níž se skládá výsledná cena 56,8 miliardy korun. Jde o součet bez rizikové ceny prací za skutečné náklady při odstranění ekologických škod, což činí 35 miliard korun plus 15 procent přirážka za přenos případných rizik ze státu na společnost. Zbytek ceny tvoří finanční a pojistné náklady, které zohledňují více než desetiletý horizont zakázky, a konečně cca 8 procent zisk pro naši společnost.“
Čísla společnosti Marius Pedersen Engineering
Citovaná zpráva jasně dokazuje nesmyslnost a nehospodárnost ekotendru, byť jeho postup byl schválen vládou České republiky. Dle údajů konsorcia Marius Pedersen Engineering:
- budou sanace trvat více než deset let;
- 35 miliard je cena za provedení sanací;
- 5,25 miliardy (15 %) je požadovaná cena konsorciem za převzetí rizik;
- 12,342 miliardy korun je cena požadovaná za pojištění realizace sanací a cena za způsob úhrady sanací;
- 4,208 miliardy korun českých jako zisk konsorcia Marius Pedersen Engineering
Sečteno a podtrženo: 56,8 miliardy korun. Takový účet předloží ministr financí Miroslav Kalousek ke schválení vládě ČR.
Jinými slovy: Co jsem mohl zakoupit za 35 miliard korun, koupím za 56,8 miliardy, protože je to „jediná hospodárná a reálná cesta“, jak dostát závazkům z takzvaných ekologických smluv.
Ale ekologické smlouvy byly uzavřeny mezi státem a jednotlivými nabyvateli. Konsorcium Marius Pedersen Engineering nepřebírá za stát práva ani povinnosti z těchto smluv, pouze řeší jednotlivé sanace. Bez ohledu na tento fakt – pokud by stát provedl sanace jednotlivě a všechny, jednu po druhé, by zadal konsorciu Marius Pedersen Engineering či jiné firmě, zaplatil by deklarovaných 35 miliard korun. Při sedmimiliardové roční platbě by doba činila 5 let.
Proč?
Ministr financí zatížil cenu sanaci dodatečnými náklady ve výši 21,6miliard korun což je 38,3 procenta nabídkové ceny!
Pokud je ministerstvo financí ochotné splácet sanace konsorciu Marius Pedersen Engineering v hodnotě do sedmi miliard ročně, pak požadovanou sumu zaplatí za pět let. A přitom vlastní postup zadání soutěže nezaručuje, že závazky z jednotlivých ekologických smluv uzavřené v době privatizace, které jsou hlavním důvodem ekotendru, budou tímto postupem splněny. Ministr financí zatížil cenu sanaci dodatečnými náklady ve výši 21,6 miliardy korun, což je 38,3 procenta nabídkové ceny! 21,6 miliardy korun jako cena za neschopnost státu je opravdu vysoká.
A to bychom ještě měli zvážit, že avizovaných 35 miliard je pouhým součtem nabídek subdodavatelů, které neprošly tržní soutěží. Pak je jasné, že i v této sumě je značná rezerva.
Rozsáhlou analýzu ekotendru jsme publikovali pod názvem: Deset ošklivých otázek o ekotendru. Ano, pro vás, páni ministři!
Aby byl ekotendr zrušen, není ani třeba argumentovat možnou korupcí. Každý rozumný hospodář zaplatí cenu obvyklou (v tomto případě 35 miliard), obzvláště když na to má. Vlastní zadání soutěže, závazek ročních sedmimiliardových úhrad pro vítěze ekotendru a kalkulace zveřejněná v tiskovém prohlášení Konsorcia Marius Pedersen Engineering jasně dokazují, že na to ministerstvo financí má. Anebo jsou tyto prostředky vázány pouze pro nehospodárné utrácení v ekotendru?
Největší riziko pro stát
Práce odborné komise skončí doporučením k ministru financí, který následně vydá rozhodnutí o přidělení zakázky. Miroslav Kalousek podepíše smlouvu. Pokud se nikdo z účastníků soutěže proti tomuto rozhodnutí neodvolá k ÚOHS, předloží tuto smlouvu ke schválení Vládě ČR. A toto je pro stát největší riziko. Pokud ministr podepíše smlouvu, pak je platná. Pokud je smlouva jednou platná – nelze ji zrušit jiným způsobem, než ve smlouvě či v zákoně stanoveným, nelze ji zrušit rozhodnutím vlády.
Další mistrná mystifikace ze strany ministra Kalouska.
Tak tedy – pokud by stát nechtěl ekozakázku uskutečnit, pak je nezbytné, aby ministr smlouvu nepodepsal a nepodepsanou ji předložil vládě ke schválení – či odmítnutí. Pokud ji ministr naopak podepíše, kterákoli další vláda ji může odsouhlasit, upravit rozsah práv a povinností smluvních stran a svým dodatečným souhlasem ji uvést do života. Opravdu mistrná práce, jak zavázat stát ke zbytečným platbám ve prospěch soukromých firem.
Jakákoli arbitráž vedená proti českému státu v této věci vyjde levněji, než jistá úhrada dvaceti miliard.
