Aktualizace. Obvodní soud pro Prahu 4 propustil ve středu odpoledne Marka Dalíka stíhaného kvůli údajnému podvodu v souvislosti s kauzou Pandur na svobodu. Vazbu pro Dalíka navrhoval státní zástupce kvůli obavě z útěku a ovlivňování svědků. Místopředsedkyně soudu Libuše Jungová uvedla, že soud Dalíkovi neodebral ani cestovní pas, přestože jej sám nabízel. Dle vyjádření Dalíkova obhájce Tomáše Sokola pro Aktuálně.cz by měl Dalík s policií spolupracovat. Domníváme se, že ani po tomto vývoji událostí neztrácí na platnosti komentář, který jsme publikovali ve středu ráno.
KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Protikorupční policie sdělila Marku Dalíkovi v souvislosti s jednáním o nákupu obrněných transportérů Pandur obvinění za podvod, nikoliv za úplatkářství. Je dobré, že se v médiích objevily rozumné komentáře, které z toho dovozují, že policie tak učinila s přihlédnutím k důkazní situaci, aby obvinění bylo udržitelné. Dalík nebyl v pozici, kdy by sám mohl protislužbu poskytnout, byl jen spolupracovníkem premiéra Topolánka. Dodejme, že s jistou dávkou škodolibosti by v tom bylo možno spatřovat i jisté zadostiučinění: onen velký lobbista, frajer, estét a bonviván Dalík je obviněn jako tuctový podvodník. Nám je však taková škodolibost cizí a nic z naznačeného v tom nespatřujeme.
Toto obvinění má logiku i z hlediska vyšetřovací taktiky, protože trestný čin úplatkářství je důkazně velmi náročný a není dobře chtít napravit celý svět najednou; to by pak z toho také nemuselo být vůbec nic. V Dalíkově případě je i tak bezpochyby možné zvažovat též trestný čin nepřímého úplatkářství a onen trestný čin úplatkářství nad ním stejně zůstane viset jako Damoklův meč.
I v případě obvinění z trestného činu ve stádiu pokusu je již možné začít dohledávat majetek obviněného, protože později se trestněprávní kvalifikace může změnit na jiný a/nebo dokonaný skutek. Důležité bude, jakou podporu poskytne trestněprávním orgánům Finanční analytický útvar ministerstva financí, který se zabývá sledováním neobvyklých transakcí. Doufejme jen, že „neobvyklých“ transakcí není v tomto státě již tolik, že by je již bylo možno považovat za „obvyklé“.
Otázka načasování
Je načasování Dalíkova zadržení a obvinění vzhledem k nadcházejícím volbám diskutabilní? Není, odpovězme hned a autoritativně. Dříve než tento postoj vysvětlíme, dovolte poznámku. Těch, kteří přesto chtějí otevírat na toto téma diskusi, se zeptáme: Kladli jste se stejnou vehemencí tuto otázku před šesti lety, když šel Jan Kubice, tehdejší ředitel Útvaru na odhalování organizovaného zločinu, několik dnů před volbami žalovat poslancům, že si jeho útvar dovolila šetřit inspekce? Když i Václav Havel, který nad Kubicem držel ochrannou ruku, připustil pochybnost, zda to nemohlo těch pár dní počkat?
Hlavní šetření probíhá mimo republiku, a tak jsou reakce českých trestněprávních orgánů takříkaje pod mezinárodní kontrolou
V Dalíkově případu je však situace jiná. Hlavní šetření probíhá mimo republiku, a tak jsou reakce českých trestněprávních orgánů takříkaje pod mezinárodní kontrolou. Pod celkem cílenou kontrolou, neboť je v živé paměti ona netečnost příslušných státních institucí, když nám švýcarští vyšetřovatelé cosi velmi důležitého sdělovali v souvislosti s Mosteckou uhelnou společností. Takže bryskní reakce policie a státního zastupitelství je jednak správná sama o sobě, ale ve svých důsledcích i pomáhá napravit pošramocenou pověst České republiky, což by mohlo položit základy k obnovení důvěry.
Naopak je třeba říci, že otázka rádoby sporného načasování kauzy sama tu kauzu politizuje. Toho je třeba se vyvarovat. Policie prostě nesmí v trestním řízení brát ohled na nic jiného než na zákon. U každé kauzy by se totiž dalo najít mnoho svým způsobem relevantních důvodů, proč její propuknutí není politicky „vhodné“. Vždy je něco přede dveřmi, nějaké volby, sjezdy politických stran, důležitá vládní rozhodnutí, schvalování rozpočtu, předsedání něčemu, zahraniční cesty, podpisy smluv a vůbec. To bychom pak mohli policii rovnou rozpustit, tedy pokračovat v díle zkázy Ivana Langera, bývalého ministra vnitra nechvalně proslulého mimo jiné tím, že koncem roku 2006 zrušil Finanční policii.
Kde se vzala „vata“?
Podívejme se prozaicky, co se zřejmě stalo, děje a ještě může odehrát. Pro potřeby tohoto textu předpokládejme, že se trestněprávní orgány nemýlí. Obviněný Dalík údajně vypověděl, že úplatky z pandurů šly do sociální demokracie, neboť jde o financování politických stran. Lze věřit, že o financování politických stran Dalík něco ví.
Pandury se česká vláda premiéra Jiřího Paroubka rozhodla od společnosti Steyr koupit už v roce 2006. Mělo to být 199 z větší části nepotřebných transportérů – reálná potřeba byla údajně podle vojáků asi 50 kusů. Bezpochyby v tom bylo něco „vaty“, o níž tak zasvěceně nedávno mluvil ministr Karel Schwarzenberg, česká vláda se zavázala zaplatit za ně 23,6 miliardy korun, což jest zhruba 118,6 milionu za kus.
Topolánkova vláda, jata zřejmě velkou lítostí, že si z této vaty nelízne, se začala chovat kapriciózně. Smlouvu v roce 2007 vypověděla a chvíli dělala drahoty, než vyslala svého emisara Dalíka, aby dal diskrétně najevo, za jakých podmínek by s ní mohla být řeč o tomtéž díle. Dalík údajně naznačil, že ta podmínka by byla třídílná, pokaždé po 6 milionech eur. Trestněprávní orgány nyní tuto jeho misi vyhodnotily jako podvod ve stadiu pokusu, neboť Dalík byl pouze nýmand, který sám nic vykonat nemohl; mohl jen působit na druhé. Jenže smlouva na pandury nakonec uzavřena byla! Obvinění ale zůstalo u pokusu, čímž se naznačuje, že nejsou procesně zachyceny případné toky peněz, jimiž byla ona podmínka naplněna.
Kde se vzala ta téměř půlmiliarda na promazání hladkého průběhu uzavírání staronového kontraktu? Topolánkova vláda sice při podpisu té své (jak uvidíme, též pěkně vyvložkované) smlouvy hlásila, že se cena pandurů nezvýší, ale to se nám pokusila pověsit něco hodně velkého a těžkého a dost hnusného na nos. Počítejme. Topolánkova vláda podepsala kontrakt na 107 pandurů za 14,4 miliardy korun. To dělá zhruba 134,6 milionu za kus. Avšak 107 pandurů za původní cenu 118,6 milionu na kus by stálo jen 12,7 miliardy.
Vzniká nám tak rozdíl 1,7 miliardy korun, z čehož by se dalo usuzovat, že ta Dalíkova podmínka (0,48 miliardy korun) byla ještě docela „při zdi“. Tedy za předpokladu, že to bylo všechno, co mělo jít do Česka (nebo na účty českých rezidentů, ať již byly kdekoliv) a že zbytek mohl přispět k vyššímu zisku výrobce (tato okolnost by ovšem mohla zajímat rakouské orgány).
Pakliže někomu ještě nepění tělní tekutiny, stačí připomenout, že 50 pandurů, podle střízlivých odhadů potřebných pro armádu, by podle původní ceny stálo necelých 6 miliard korun.
Dalíka není za co chytit, nenese za nic odpovědnost, nic nepodepisuje, úřední osobou není, úředního postavení nemůže zneužít
Sám, samotinký
A v tom všem si rochní Dalík jak divočák v rašelině. Hraje prý pro premiéra Topolánka při vyjednávání „zlého muže“, což zní docela pravděpodobně. Pokud některé finanční transfery zprostředkuje, nebo dokonce možná ještě sám něco uloupne, jak to prokázat? Kamarádi legislativci nedopustí, aby se uzákoněním majetkových přiznání odporně omezily těžce vydobyté svobody („za něž jsme chrastili klíči na náměstích“). Dalíka není za co chytit, nenese za nic odpovědnost, nic nepodepisuje, úřední osobou není, úředního postavení nemůže zneužít.
A najednou se zdá, že v tom lítá sám. Žádná korupce, žádné šetření sítí usnovaných politickými stranami, žádné vleklé monstrprocesy. Pouze a jenom Dalík, sám samotinký. A jestli ho někdo bude následovat, pak se to bude velmi pravděpodobně odvozovat od toho, že se rozpovídal. Že mu prostě ten lidský nevděk tak nějak přišel líto…
Ať bude kauza pokračovat jakkoli, zcela jistě vyvolává mnoho existenciálních námětů k přemýšlení. Ono se totiž pravdě podobá, že lidé jako Dalík jsou prostě jen spotřební zboží. Když se to na ně provalí, odříznou se – a karavana jde dál. Doufejme, že si tyto a podobné otázky začnou zavčasu pokládat i další šíbři Dalíkova kalibru.
