Patrně žádný jiný Čech neviděl takový lán světa jako Miloslav Stingl (82) – slavný cestovatel, etnolog a také právník. Řekněte místo, kde jste byli nebo kam pojedete, a doktor Stingl se změní v nejlepší bedekr, jaký existuje. „Když budete mít čas, zkuste v Indonésii zajet na Pulau Madura, až tam budou býčí závody... Nevynechejte tenhle arménský kostel... Ovšem sakury v tokijském parku Ueno, to je nádhera! I v Benátkách mám pro vás jeden tip.“ Takové rady a příběhy slýchám od Stingla víc než sedm let, od doby, kdy jsme se seznámili nad jednou knížkou. Spojuje nás týž zájem: o svět a zejména jeho obyvatele.
„Nezajímá mne tedy, opakuji, jakýkoli svět, jakákoli krajina. Zajímá mě jen krajina lidí, jen země lidí, ona Saint-Exupéryho Terre des Hommes,“ píše v úvodu své zatím nejnovější dvoudílné knihy Ostrovy krásy, lásky a lidojedů (2012), v níž se věnuje kulturním areálům Polynésie, Melanésie a Mikronésie. Kromě toho, že slavný spisovatel disponuje mamutí pamětí na detaily (a talentem na cizí jazyky), má také neuvěřitelný vypravěčský dar. Toho využívá nejen při psaní. Najdete nemnoho stejně zábavných společníků, jakým je právě Stingl, jehož čerstvě vydaný opus editoval autor následujícího interview.
ČESKÁ POZICE: Počítáte ještě své vydané knihy? Kolikátou je ta nejnovější?
STINGL: Je to už má čtyřicátá čtvrtá. Celosvětově mi vyšlo na 280 vydání knížek v nákladu 18 milionů výtisků. Jednou to nějaký Maďar spočítal a teď to připočítáváme.
ČESKÁ POZICE: Jste patrně nejvydávanějším českým spisovatelem, v milionech by mohl soutěžit snad jen Milan Kundera...
STINGL: Asi jsem jedním z nejvydávanějších Čechů, to je pravda. Mně vyšlo nákladem víc knížek než Karlu Čapkovi, ale musím říci, že právě on je pro mne největším českým spisovatelem.
ČESKÁ POZICE: Naučil jste se něco od něho? Od koho jste „odkoukával“ nejvíc?
STINGL: Čapek byl můj milovaný autor, ze zahraničních pak Antoine de Saint-Exupéry, což člověka nepřekvapí. Ale nechtěl jsem psát stejně dobře jako Čapek, chtěl jsem psát jako Stingl. To považuji za důležité. Mít vlastní osobitý styl. Cizím stylem se můžete nechat ovlivnit, což není dobře. Člověk by měl psát svým hlasem; možná by bylo ideální, kdyby člověk, který píše, uměl třeba jen gramatiku, ale byla by garance, že ho neovlivní jiní.
ČESKÁ POZICE: Nejnovější kniha Ostrovy krásy, lásky a lidojedů je výběrem toho nejlepšího, co jste o Oceánii napsal. Proč by si lidé měli novinku koupit?
STINGL: Když pominu, že jsem jejím autorem a udělají mi radost, kniha je zajímavá z několika důvodů. Sice má dva díly, které jsou ale zcela samostatné a jdou číst odděleně. Nejsou to třeba Mušketýři a Mušketýři po dvaceti letech. Jsou to dva nezávislé texty, jež ovšem spojuje jediná věc: jde o oblasti Oceánie, což je nesporně krajinně nejkrásnější oblast světa. A proč by je měl člověk číst? Odvodím to z názvu. Ostrovy krásy, ty ostrovy jsou neuvěřitelně krásné. O některých to víme, třeba Bora Bora je symbolem krásy. Hodně Čechů slyšelo o Tahiti, kde Paul Gauguin maloval nádherné ženy, wahine. Jsou to také ostrovy velice záhadné; deset kapitol věnuji Velikonočnímu ostrovu. A to nejsou jen obří sochy moai, ale například i tajemné „písmo“ rongorongo, které se objevilo jen na onom izolovaném ostrově. Měl jsem kamaráda, Thora Heyerdahla, který píše o dlouhouchých a krátkouchých obyvatelích ostrova, možná tam žily dvě rasy... Na ostrově Rapa Nui je zkrátka dodnes celá řada nevysvětlených věcí a záhad.
ČESKÁ POZICE: A druhá část názvu: proč Ostrovy lásky?
STINGL: Protože obyvatelé Tichomoří se s velkým nadšením a jemnostmi věnují tělesnému styku, různým milostným praktikám. V knize třeba píši o homosexuálních ženách na Samojských ostrovech nebo homosexuální sdruženích „gayů“ z náboženských a rituálních důvodů, která známe především z Melanésie.
ČESKÁ POZICE: A třetí část...
STINGL: V názvu jsou i lidojedi. Na mnoha ostrovech Pacifiku byl kanibalismus rozšířen, v Mikronésii, pravda, trochu méně. Třeba ostrovy Fidži, kam dnes bohatí lidé jezdí na opulentní dovolenou, se v 19. století na mapách jmenovaly zcela oficiálně Cannibal Islands, Kanibalské ostrovy. A když jsem vzpomínal na tajemný Velikonoční ostrov, na Rapa Nui, tam jsem byl v jeskyni, která se jmenovala Ana Kai Tangata. Ana znamená v rapanujštině „jeskyně“, Kai značí „jídlo“ a Tangata je „člověk“, takže jde vlastně o jeskyni pojídačů lidí. Když jsme se spolu v minulosti bavili o polynéském tetování, hovořili jsme také o Hermanu Melvillovi, autorovi Bílé velryby, který popisuje, jak přišel na Markézské ostrovy den po velké lidojedské slavnosti. Já také o lidojedství často vyprávím, ale nemá to být nějak „rasistický“ vzkaz, že oni byli lidojedi, a my ne, ale kvůli poznání dějin.
ČESKÁ POZICE: Obzvlášť slavným kanibalem byl dle misionářů jistý Undre Undre.
STINGL: Ano, ve druhém díle zmiňuji fidžijského náčelníka jménem Undre Undre z vesničky Raki Raki, který si za každého snědeného člověka dal do hrnce, takové zvláštní jámy, jeden kamínek, a když přišli první misionáři, bylo jich tam 872! Čili jeden muž jako by možná snědl jednu menší českou vesnici...
ČESKÁ POZICE: Co říkáte tomu, že například antropolog William Arens (1979) existenci kanibalismu popíral? Tvrdil, že jde o zveličené záznamy z „druhé ruky“.
STINGL: Jeho knihu The Man Eating Myth samozřejmě znám, ale není to tak. Mohu to říci, protože jsem se osobně setkal s posledními zbytky kanibalismu, to za á, a pak za bé je evidentní, že na Nové Guineji existuje nemoc, která se jmenuje kuru, již může dostat jen člověk, který sní mozkovou hmotu někoho jiného. Za dešifraci šíření této prionové choroby dostal slovenský rodák Daniel Gajdusek v roce 1975 Nobelovu cenu. V době mých návštěv kanibalismus v Melanésii dožíval.
ČESKÁ POZICE: Kolikrát jste byl v Oceánii?
STINGL: Asi jedenáctkrát. Teď se vrátím k názvu naší knihy, všechny atributy z názvu jsou důvodem mých cest. Ostrovy krásy opravdu potěší oko. O Oceánii se říká, že je to poslední ráj, a v tom krajinném smyslu to poslední ráj doopravdy je. Ostrovy lásky: i když jsem se toho sám nezúčastnil, je docela hezky vidět, jak tam s tím nedělají velké tajnosti. V mé knize Sex v pěti dílech světa popisuji Trobriandské ostrovy, kde děti od pěti let pozorují erotický život. Mně už je tedy víc než pět, také se zatím jen koukám, ale prý je to hezký (smích).
ČESKÁ POZICE: Oba nové svazky vycházejí z vaší oceánské tetralogie ze sedmdesátých let, vybrali jsme to nejzajímavější ze tří z nich. Proč si je kupovat znovu?
STINGL: Původní knihy jsou beznadějně rozebrané. Zrovna dnes jsem dostal dopis od pána, který mi píše, že si je koupil tehdy jeho dědeček. Za druhé, text je aktualizovaný a rovněž komentovaný. Věci se změnily, zejména v politických poměrech. Psal jsem v dobách, kdy dotyčné země byly koloniemi, a dnes jsou z nich již samostatné státy. Prodělávají i další změny. A když píši o řadě atolů, některé z těch jmenovaných se dokonce ztrácejí. Pan prezident Václav Klaus sice může mít jiný názor, ale je globální oteplení, takže na některé ze zaplavených atolů se už vůbec nebude moci jezdit. Takže obě knihy, ač jde o historické svědectví z mých cest, jsou přepracované a znovuzrozené.
ČESKÁ POZICE: Je vůbec na světě země, místo, kde jste nebyl?
STINGL: Jistě, jsou některá místa ve střední Africe. Naopak mockrát jsem byl ve střední Americe, a rád bych se jel podívat k Mayům, zda se 21. prosince 2012 něco nepřihodí. Ovšem Oceánie je pro mě, jak se říká, srdeční záležitost.
ČESKÁ POZICE: Říkáte, že tyto ostrovy jsou krajinně nejkrásnější. Kde je to ale vůbec nejlepší?
STINGL: Jsem velký patriot, takže pro mě je nejkrásnější česká země. A to neříkám jen novinářům, ale je to skutečně moje bytostné přesvědčení. Tady jsem se narodil, tady chci také umřít. Ale jinak jsem byl ve 150 zemích na všech kontinentech, ale krásnější místa, než jsou ostrovy v Melanésii, Mikronésii a Polynésii, skutečně příliš nejsou. Jsou to pravé ostrovy krásy, a kdo tam přijde – a má oči otevřeny –, to musí vidět.
ČESKÁ POZICE: Co jste se dozvěděl o lidech obecně?
STINGL: Lidé jsou laskaví a snášenliví. Vždy cituji rčení, které pochází právě z Oceánie, od jednoho tichomořského národa: „Nade všechny národy je lidství.“ Pochopení jednoho pro druhého jsem se naučil vážit. Přece jen přicházím tam z jiného světa, jsem Čech, nejsem Fidžijec nebo Mikronésan, a musím říci, že mě vždy přijímali přátelsky. Jeden argument, kterým bych to doložil, je z naší historie. Když se Čechoslováci po první světové válce, legionáři, rozhodovali, že se někde usídlí, pak si z celého světa vybrali Tahiti a Markézy. A jejich potomci tam dodnes žijí. Je tam pan Prokop, pan Žitňáček a tak dále. V tahitském Papeete je na hřbitově i nějaká paní ze Šlapanic, která má na hrobě nápis jen česky.
ČESKÁ POZICE: Vy umíte prokazatelně výborně česky, ale také řadu světových jazyků. Kolik vlastně?
STINGL: Kdosi to spočítal a uvádí se, že jich je sedmnáct. Je to tak alespoň na internetu (smích). Když jezdím na ostrovy krásy, musím s lidmi komunikovat jejich jazyky. Jistě mám deset tisíc špatných vlastností, ale mám jeden talent. Jako má někdo hudební sluch, já jsem díky rodičům zdědil jazykové nadání. Takže se jazyky rychle učím, ale ty momentálně nepotřebné vytěsním. Ze světových si držím angličtinu, francouzštinu, španělštinu – ta je pro mne hodně důležitá –, němčinu, italštinu, ruštinu, ale ty ostatní zapomínám. Ale vrátím se k Mayům, třeba yucatánskou mayštinu jsem se dobře naučil, ale zrovna dnes bych neřekl pomalu „dobrý den“, nicméně když tam jedu, za pět dnů se to úplně vynoří! Jako by měl mozek nějaký rezervoár, schránku, kde je to uloženo a v původním prostředí ožívá.
ČESKÁ POZICE: I v případě jazyků Oceánie?
STINGL: Polynéské jazyky jsou si velmi podobné, blízké. Takže kdo umí tahitsky, dorozumí se víceméně i v ostatních částech Polynésie. Klasické havajské slovo je aloha, láska. Samojsky je to talofa, jinde je to alofi a tak dále, takže když máte jazykovou schopnost, polynéskými jazyky se docela dobře i domluvíte.
ČESKÁ POZICE: Při nedávném křtu knihy na pražském Andělu jste si maorsky povídal s maorskou zpěvačkou, a pak i s japonskou violoncelistkou...
STINGL: Ano, měli jsme při křtu Ostrovů čest přivítat pravou Polynésanku z Nového Zélandu – mimochodem maorsky láska bude taky aloha –, a to dodalo křtu autenticitu.
ČESKÁ POZICE: Vydal jste i knihu o Mayích, 2012. Bude konec světa?
STINGL: Podle mého názoru nebude. Více o tom vyprávím právě ve stejnojmenné knížce, jež je na trhu, ale především mluví o těch, kteří toto téma prezentovali, Mayských Indiánech, což byla nesporně nejskvělejší kultura staré Ameriky. Údajný konec světa, respektive nové kalendářní období, má nastat 21. prosince 2012. Samozřejmě nevím, co bude dál, nejsem věštec, ale myslím, že se nic nestane a já si 22. prosince – tedy den poté – půjdu na poštu pro důchod.
