V současném českém i evropském mediálním prostředí se stal součástí debaty termín „migrační krize“, jenž u většiny populace evokuje představu nejen vážného porušení společenské rovnováhy spjaté s rostoucím pocitem strachu z neznámého, ale i naléhavou potřebu razantního řešení ze strany politických představitelů.
S ohledem na společenskou atmosféru se tak pod dojmem „uprchlické krize“ odhaluje problém sepětí občanů a jejich politických zástupců. Ti se většinou stavějí do pozice osvícené elity hájící humanistické principy, ale propast mezi jejich přesvědčením a voličskou základnou volající i v případě migrace po razantním a trvalém řešení rychle narůstá. S „migrační krizí“ se tudíž zvětšuje i krize liberální demokracie jako převažujícího způsobu uvažování západní společnosti.
Řešení liberální krize
Jádro této ideologické krize spočívá mimo jiné v otázce, jaká má být úloha občana v demokratické společnosti 21. století, případně jakých forem má tato postmoderní demokracie nabývat. Má se těžiště politického rozhodování na základě přímé demokracie nadále přesouvat k občanům, a to i za cenu neuvážených, nekvalifikovaných a ukvapených rozhodnutí, jako byl například brexit?
Jedno z řešení liberální krize spočívá v opuštění liberální demokracie ve prospěch autoritářštější vlády, nicméně z historického mementa takové cesty vyplývá, že je nezbytné hledat méně drastické alternativy |
Jedno z řešení liberální krize spočívá v opuštění liberální demokracie ve prospěch autoritářštější vlády, nicméně z historického mementa takové cesty vyplývá, že je nezbytné hledat méně drastické alternativy. To ovšem neznamená, že současný model liberální demokracie krizí neprochází a bez problémů plní funkci univerzální politické koncepce.
V takovou chvíli je třeba akcentovat jiné, dosud méně frekventované formy liberalismu, které mohou poskytnout odlišný pohled na aktuální politické problémy a ukázat možnou cestu z krize evropské společnosti. Mezi méně známé, byť v mnoha ohledech inspirující formy liberalismu patří i teorie modu vivendi britského politického filozofa Johna Graye.
Modus vivendi Johna Graye
Charakterizovat tvorbu tohoto do jisté míry kontroverzního myslitele je obtížné, neboť pro někoho je brilantním filozofem postmoderní doby, pro jiného však především břitkým esejistou a sarkastickým provokatérem. S touto vytříbenou dovedností kombinovat akademickou a publicistickou rovinu Grayovy tvorby se už nějaký čas setkává i česká veřejnost, neboť řada jeho knih byla přeložena do češtiny.
Teorii modu vivendi Johna Graye lze charakterizovat jako kritiku v moderní době převažujícího proudu liberálního myšlení založeného na racionálním konsensu, jenž si nárokuje univerzální autoritu konkrétní morálky |
Z odborných studií si popularitu získalo zejména Grayovo dílo Dvě tváře liberalismu, kde představuje dosud přehlíženou alternativní verzi liberálního myšlení. Z populárních prací vyvolala rozruch zejména pesimistická kniha Slamění psi. O lidech a jiných zvířatech, v níž tvrdě kritizuje současnou západní společnost. Tyto roviny Grayovy tvorby se sice vyznačují značnou nesystematičností i častou změnou názorů, nicméně i tak lze za jeho ústřední téma označit přesvědčení o iluzornosti pokroku a vnímání konfliktu jako přirozené součásti lidské existence.
Tento motiv, jenž se prolíná jeho filozofickou i esejistickou tvorbou, je proto třeba chápat jako ideové pozadí, na jehož základě Gray rozvíjí i svou teorii modu vivendi. Tu lze charakterizovat jako kritiku v moderní době převažujícího proudu liberálního myšlení založeného na racionálním konsensu, jenž si nárokuje univerzální autoritu konkrétní morálky.
Minimálně dvě strany
Latinský termín modus vivendi, znamenající v doslovném překladu způsob soužití, Gray používá pro vymezení alternativního politického ideálu mírové koexistence životních způsobů v jednom společenství či státu i mezi státy navzájem. Podmínkou politiky modu vivendi je tedy existence minimálně dvou stran, které se navzdory odlišným hodnotovým přesvědčením rozhodly vzájemně tolerovat.
Podmínkou politiky modu vivendi je existence minimálně dvou stran, které se navzdory odlišným hodnotovým přesvědčením rozhodly vzájemně tolerovat |
Základním předpokladem této Grayovy koncepce je etická teorie hodnotového pluralismu, dle níž lidé mohou žít mnoha způsoby, a to někdy natolik protikladnými, že je nelze hodnotově srovnávat, přičemž žádný z nich nemůže být považován za univerzální, respektive za ideální pro všechny lidi.
To vede Graye k závěru, že je třeba opustit všechny univerzalistické tendence liberalismu a přijmout namísto toho alternativní projekt modu vivendi založený na toleranci, jež umožňuje hledat podmínky mírového soužití odlišných způsobů života. Na základě současných obav o zachování společenské rovnováhy a liberálních, potažmo evropských hodnot se jeví Grayova teorie jako model, jenž poskytuje návod k porozumění aktuální situaci.
Zdroj morálního konfliktu
V souvislosti s „migrační krizí“ totiž propukla všeobecná hysterie dovolávající se ochrany evropských hodnot a lidství, jež je ovšem značně nadnesená, uvědomíme-li si, že klíčové atributy moderní společnosti, jako je migrace, volný trh či masová komunikace, iniciované převážně západní civilizací, již dávno odbouraly tradiční monokulturní charakter států, čímž rozšířily rozdílné životní způsoby v celém světě.
Ideální lidské životy jsou neslučitelné a napětí mezi jejich požadavky působí jako zdroj morálního konfliktu. Je tedy přirozené, že u většiny lidí vzbuzují vlny uprchlíků do Evropy a s nimi spjaté střety odlišných kulturních vzorců a hodnot nemalé obavy. |
Z praktického hlediska podle Graye není třeba věnovat největší pozornost skutečnosti, že jedinci mají protichůdné názory na dobrý život, nýbrž tomu, že lidské potřeby vytvářejí konfliktní požadavky. Život makléře na burze a dobrovolníka v azylovém táboře se proto nedají skloubit, aniž by nebyla ztracena některá ze ctností, jíž se daný životní způsob vyznačuje.
Z tohoto hlediska by totiž makléř na burze usilující o přijetí dobrovolníkova altruismu a sebeobětování musel rezignovat na vlastní pozitivní hodnoty cílevědomosti a pracovní morálky spojené s konkurenceschopností, a naopak dobrovolník by byl přijetím makléřova materialistického postoje nucen odmítnout svou vyrovnanou smířenost a nezištný humanismus.
Ideální lidské životy jsou tudíž neslučitelné a napětí mezi jejich požadavky působí jako zdroj morálního konfliktu. Je tedy přirozené, že u většiny lidí vzbuzují vlny uprchlíků do Evropy a s nimi spjaté střety odlišných kulturních vzorců a hodnot nemalé obavy či přinejmenším řadu otázek o budoucnosti západní společnosti.
Nová formulace tradičního postoje
Na tyto otázky související s optimálním řešením situace migrantů i s vývojem evropské civilizace zatím současná liberální demokracie nenalezla uspokojivou odpověď. To je podle Graye mimo jiné dáno skutečností, že klasický liberalismus sice vyhlašuje, že stát nemá preferovat žádnou podobu dobrého života, nýbrž být k odlišným životním způsobům neutrální, ale implicitně a nepřiznaně vždy existenci společných hodnot předpokládá.
S ohledem na moderní pluralismus je nutné tradiční postoj nově formulovat a vytvořit politické uspořádání, které umožní mírové soužití odlišných životních způsobů i v jejich aktuální a radikální podobě |
Vzhledem k tomu, že se klasický liberalismus rozvíjel v konkrétním historickém kontextu, směřovala jeho neutralita především k náboženskému vyznání či etnickému původu, ale nezpochybňovala individualistické principy západní společnosti – obtížně si lze například představit neutrální postoj klasických liberálů k polygamním společnostem či squatterství.
S ohledem na moderní pluralismus je proto nutné tento tradiční postoj nově formulovat a vytvořit politické uspořádání, které umožní mírové soužití odlišných životních způsobů i v jejich aktuální a radikální podobě. Jsou to totiž konflikty hodnot a životních způsobů, co nás činí tím, čím jsme, tedy lidmi s odlišnými představami o dobru.
Jak v případě evropské většinové populace, tak některých nově příchozích menšin by proto bylo utopií se domnívat, že konflikty hodnot vznikající v důsledku rostoucí migrace lze odstranit ve prospěch jednoho univerzálního životního způsobu.
Tolerance a respekt
Proto Gray navrhuje upravit liberální toleranci – v západní společnosti dosud prosazovanou jako neutralitu v otázce protichůdných způsobů života – tak, aby tvořila nezbytnou podmínku míru a mohla doprovázet na cestě za modem vivendi v pluralitním světě. Základem této tolerance je myšlenka, že i když je její předmět tolerujícím považován za špatný, měl by být ponechán bez intervence, poněvadž toleranci lze praktikovat, jen když špatnost zůstane špatností. Je proto nezbytné odlišovat toleranci a respekt.
Tolerance je vyjádřením trpného stavu, kdy se smiřujeme s něčím, co náš způsob života považuje za nežádoucí, zatímco respekt oceňuje odlišnost, ačkoli se liší od principů, jež svým životním způsobem uznáváme |
Tolerance je vyjádřením trpného stavu, kdy se smiřujeme s něčím, co náš způsob života považuje za nežádoucí, zatímco respekt oceňuje odlišnost, ačkoli se liší od principů, jež svým životním způsobem uznáváme. Tolerance v Grayově smyslu pak není výrazem pochybností o našich schopnostech rozlišovat dobré od zlého, ale jejich důkazem.
To však neznamená, že by například příslušníci západní liberální kultury byli oprávněni prosazovat svou představu o dobru na úkor hodnotových přesvědčení jednotlivců či skupin z muslimského prostředí – pro nastolení společenské stability a míru v migrační či jakékoli jiné krizi není třeba sloučit odlišné hodnoty, nýbrž vymezit politické a právní podmínky soužití životních způsobů tak, aby chránily základní lidská práva, a zároveň neumožňovaly pozitivní ani negativní diskriminaci některého z nich.
Vymezení dvou ústředních principů
Smysl tolerance navíc závisí na neslučitelných morálních úsudcích. Na příkladu homosexuality, kterou někteří považují za nemorální, jiní však za pouhý projev sexuální preference postrádající morální rozměr, případně za vyjádření kulturní identity v osobním životním způsobu, je zřejmé, že odlišnosti v morálních přesvědčeních jsou zodpovědné nejen za rozdílná hodnocení morálních dilemat, ale i za protichůdné názory, co je podstatou morálky.
Zřekneme-li se převládajícího liberálního názoru považujícího toleranci za prostředek k univerzálnímu režimu či morálce a budeme-li namísto toho usilovat o toleranci v Grayově smyslu jako o způsob soužití, bude nutné nově vymezit dva ústřední principy |
Z toho důvodu se jeví politika tolerance v Grayově smyslu – kdy homosexuálové mají stejná práva jako heterosexuálové, aniž by byla jedna skupina diskriminována – přijatelným modem vivendi. Je však třeba dodat, že klasický liberalismus sice dospívá v tomto případě ke stejnému závěru, ale všechny, kdo budou homosexualitu označovat za nemoc či deviaci, bude považovat za „zpátečníky“, jejichž názor je třeba vyvrátit, a přesvědčit je o jedné univerzální pravdě, že homosexualita je přirozenou sexuální preferencí.
Grayova teorie modu vivendi oproti tomu nemá sklon různé životní způsoby měnit, nýbrž hledá jejich koexistenci. Zřekneme-li se tedy převládajícího liberálního názoru považujícího toleranci za prostředek k univerzálnímu režimu či morálce a budeme-li namísto toho usilovat o toleranci v Grayově smyslu jako o způsob soužití, bude nutné nově vymezit dva ústřední principy.
Bolestné zjištění
V první řadě lidská práva jako články míru, které jednotlivcům i společnostem s odlišnými hodnotami umožní koexistenci a současně i demokratické vládnutí jako prostředek různých životních způsobů ke společnému rozhodnutí a nenásilné změny vlády. Pokud totiž chceme nalézt cestu z postmoderní migrační i politické krize, musíme si uvědomit, že to, co potřebujeme, abychom žili v trvalém míru, nejsou společné hodnoty, nýbrž „pouze“ společné instituce umožňující koexistenci různých podob dobrého života.
Je třeba se smířit s mnohdy bolestným zjištěním, že svět není, a ani nemůže být stejný jako dříve |
Taková cesta však vyžaduje mnohdy bolestnou akceptaci zjištění, že svět není, a ani nemůže být stejný jako dříve, neboť homogenní evropská společnost je dnes možná snem tradičních nacionalistů, ale rozhodně ne realitou.
V důsledku toho se ukazuje Grayovo poselství ještě výrazněji, neboť nebudeme-li konflikty kultur považovat za nežádoucí narušení řádu, jež musí být odstraněno, ale za nedílnou součást života, je možné, že v hledání optimálního zvládání těchto konfliktů objeví evropská společnost svůj staronový smysl existence.
