Otevřená česká ekonomika významně závisí na exportu. Většina jejího vývozu – 83 procent – však směřuje do členských zemí Evropské unie, například do Německa 33 a na Slovensko necelých devět procent. V důsledku dluhové krize eurozóny a hrozby pokračující hospodářské recesi by proto čeští exportéři měli začít hledat i jiná vývozní teritoria. Nabízejí se trhy mimo EU, například země BRICS – Rusko, Čína, Indie, Brazílie Jihoafrická republika. To je i jedním z hlavních cílů Exportní strategie ČR 2012–2020.
Problémy českého exportu jsou však i jiné, například výrazné zaměření na dopravní strojírenství a elektrotechniku (65 procent vývozu) či vnitřní dodávky v rámci koncernů či přímých odběratelů (60 až 70 procent). A také to, že velká část našeho exportu do EU, zejména do Německa, Velká Británie a Nizozemska, se reexportuje v kompletovaných dodávkách. Tím přicházíme o podstatnou část marží, nemáme zpětnou vazbu ohledně inovací ani přímý vliv na nákupní rozhodnutí, nezajišťujeme služby či nemůžeme pracovat s trhem.
S tím, že by se Česká republika měla orientovat na východní trhy, souhlasí 85,1 procenta vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Mnoho z nich však mělo k otázce výhrady.
V těchto čtyřech kladných odpovědích jsou výhrady spíše umírněné:
„České podniky by se měly snažit o všechny trhy, na nichž mohou za solidních podmínek uspět. Na východě – Rusko atd. – máme značné komparativní kulturní výhody v porovnání s ostatními exportéry a je nutné jich využít. Rozvoj obchodu s východem by však neměl dostávat rozměr politické závislosti.“
„Východní trhy budou v příští generaci na rozdíl od umírajících trhů Evropské unie stále představovat růstový potenciál. Současně však budou tyto umírající trhy a jejich reprezentanti na východních trzích našimi nejtvrdšími konkurenty. Čím dřív proto na nich využijeme kulturních zkušeností z minulého režimu, tím lépe pro stabilizaci ekonomiky České republiky, její zaměstnanosti i ziskovost.“
„V přeregulované a ,předotované‘ západoevropské ekonomice, především EU, budeme vždy hrát pouze druhé housle, protože za 20 let jsme se transformovali v ekonomickou kolonii Německa a Rakouska – se všemi klady i zápory. Po roce 1989 jsme měli unikátní příležitost vybudovat pro naši zemi optimální strukturu zahraničního obchodu, a vedle orientace na Západ, která nám chyběla, jsme si měli udržet a rozvíjet i pozici na východních trzích.
Námi vyklizenou pozici na východních trzích rychle zaujali jiní, převážně západní výrobci a dnes vyvíjíme velké úsilí se na ně vrátit. Problémem je, že takzvané ,české podniky‘ dnes většinou vlastní západní kapitál, jejž především zajímá, jak využít levnou českou pracovní sílu, a nikoli podpora jejich konkurenceschopnosti na světových trzích včetně východních.“
„Chybou českých podniků bylo, že tyto trhy v devadesátých letech opustily. Nejde jen o bývalý SSSR, ale i o Čínu, Indii, Brazílii a trhy v arabských zemích. Technická vyspělost našich dodavatelů je dostatečná, aby v těchto zemích uspěli. Je však nutné dbát na podmínky finančního krytí našeho exportu.“
Velké pochybnosti o otázce těchto tří respondentů způsobily, že se nedokázaly rozhodnout kladně ani záporně:
„Není mi jasné, co se myslí pod pojmem východní trhy. Pokud Ukrajina, Bělorusko, Severní Korea a podobně, pak snad raději ne. Pokud Rusko, Čína, Indie, Jižní Korea, pak samozřejmě ano. Nesetkávám se poprvé s tím, že pod pojmem ,východní trhy‘ mají podnikatelé a politici, kteří rádi hovoří o podpoře českého exportu, na mysli něco jiného.“
„Na takto položenou otázku neumím odpovědět. Měl bych dvě protiotázky:
- Co to je ,východní trh‘? Ukrajina, Rusko, Kuvajt, Kazachstán, Irák, Indie, Čína, Malajsie?
- Co to je ,český podnik‘? Respektive které podniky jsou ještě natolik ,české‘, aby o jejich orientaci nerozhodovaly mateřské společnosti někde v zahraničí, a přitom jsou natolik velké, aby pro ně mělo smysl se strategickou orientací vůbec zabývat?“
„Co jsou ,české podniky‘? Kromě státní energetické společnosti ČEZ a všech firem v jeho závěsu jich tu moc nevidím. Postprivatizační holdingy, například PPF či Penta, své peníze již dávno na východě investují a ostatní, jako jsou Škoda, Siemens, Toyota nebo Peugeot, se na něj orientují. Kdo by se tedy měl přeorientovat?“
Tato záporná odpověď nabádá k opatrnosti:
„Je třeba diverzifikovat rozumně a upřednostňovat ekonomický aspekt před politickým.“
I v některých z dalších pěti kladných odpovědí zaznívá kritika:
„Je to hezké přání, ale na těchto trzích nemají české podniky co nabídnout, respektive skoro nic. Nebo si snad předkladatelé těchto nápadů myslí, že tam budou dodávat zámky, panty, výlisky, odlitky a další komponenty a součástky do aut, které dodávají do Německa a dalších států EU? Východní trhy potřebují technologie, investiční celky na klíč a za rozumné ceny. Na tramvaje za 60 a více milionů korun za kus tam nikdo nečeká. Kdo dnes u nás umí dodat velký investiční celek do Ruska, Číny či Indie?“
„Dnešní výrazná orientace na evropské trhy velmi ohrožuje.“
„Evropa je za zenitem a v podstatě mrtvá.“
„Tuto otázku moc nechápu. Podniky by se měly orientovat na jakékoli trhy, na nichž mají možnost výdělku a státní zájem a podpora by je měly následovat. A nikoli naopak.“
„Vždyť se na východní trhy orientují. Jde o celkovou vyváženost exportu a orientaci na větší počet trhů. Jak bude otázka znít za tři roky, až bude východní krize. Není to tak dávno, kdy Rusko bylo téměř v platební neschopnosti a odpouštěly se mu dluhy.“
Spíše věcné jsou následující dvě nevyhraněné odpovědi:
„Budoucnost je v Asii, ale nevím, zda tam české firmy masově prorazí přímo, nebo potřebují být přeprodané přes německou kvalitu – samozřejmě po odevzdání většiny ziskové marže.“
„Měly by se orientovat na trhy, na nichž uplatní své produkty a služby.“
Těchto pět kladných odpovědí je ve stejném věcném duchu:
„Jednoznačně, ale neslevovat z kvality a standardu.“
„Je to jediný způsob, jak ve zdraví přežívat výkyvy EU.“
„Nikoli však na úkor německého trhu.“
„Nikoli však na úkor současných vývozních teritorií. To znamená, že by měly zvyšovat export především na ,východní trhy‘.“
„Orientace nejen na východ, zejména na Čínu, Rusko a Indii, ale i na Jižní Ameriku, především Brazílii, a Afriku, zejména Jihoafrickou republiku, je z hlediska budoucnosti nutná a nevyhnutelná. Bohužel v tomto směru naše vládní garnitury včetně té současné hodně ,zaspaly‘. Respektive jednaly občas naprosto kontraproduktivně, například tibetská vlajka premiéra Topolánka nebo zavírání obchodních zastupitelství.
Je však třeba si uvědomit, že získávání nových trhů je velmi náročné jak na čas, tak na peníze a vyžaduje velkou trpělivost. V mnoha případech je vstup na nový trh podmíněn i nemalými investicemi do lokální výroby, které vyžaduje tamní vláda. Z těchto důvodů je třeba nadále rozvíjet spolupráci se současnými trhy, především evropských zemí. Na nich už totiž naše firmy mají vybudovanou pozici a vědí, jak fungují. Navíc je možné se prostřednictvím firem evropských zemí dostat na trhy uvedených zemí – Číny, Indie a podobně –, protože na nich již mnoho let aktivně působí.“
