Profesora Vladimíra Franze podpořilo v jeho kandidatuře na Hrad úctyhodných téměř devadesát tisíc občanů. „88 388 čitelných podpisů. Bez mašinerie, kupování a švindlů,“ napsal Franz ČESKÉ POZICI.
To je velmi slušná porce, uvědomíme-li si, že podpisy začal sbírat v srpnu a neutratil za to takřka ani korunu – tedy prý kromě peněz na benzín, když po republice objížděl debatní setkání. Žádné iPady, žádné dvacetikoruny, žádné billboardy, žádná senátní kampaň…
V nedávném rozhovoru s ČESKOU POZICÍ Franz rozdílné způsoby sběru podpisů svých konkurentů komentoval slovy: „Buď budu kandidátem strany, která mi dodá v parlamentu hlasy, nebo jsem občanský kandidát, který by občanům měl sdělit, proč vůbec zamýšlí ucházet se o prezidentský úřad. Občané pak musí říci, zda je takový záměr oslovuje. V takovéto interakci by si lidé měli jít naproti. Rozhodně jsem toho názoru, že by si kandidáti neměli kupovat stát – například formou pronájmů reklamy ve státních organizacích, jako je například Česká pošta. Hlasy by si zkrátka člověk neměl kupovat. Jak bych pak vypadal ve vrcholné funkci? Co bych musel všem na oplátku dávat?“
Dovolujeme si tipovat, že teprve nyní, když jednotliví uchazeči odevzdávají své podpisové archy, začne opravdová prezidentská legrace. Uchazeči si během sbírání podpisů stihli vybudovat jistou image, s níž do finální fáze kampaně vstupují: někdo působí dojmem „lukojláčka“ (Miloš Zeman), někdo zase na lidi díky své kampani působí jako „pošťák“ (Jan Fischer). Nicméně kandidátů, kteří si to takzvaně odchodili a vynaložili na to minimální finanční prostředky, je skutečně poskrovnu. Franz je určitě jedním z nich. Výsledek sběru podpisů přitom naznačil minimálně jednu zajímavou skutečnost: jen peníze o úspěchu v prezidentských volbách rozhodovat nebudou.
