Před několika dny vstoupil do kin další z řady filmů vyprávějících o době komunistické vlády v Československu. Příběh filmu Konfident režiséra Juraje Nvoty se odehrává na konci let šedesátých, a především pak v letech sedmdesátých, jejichž atmosféru se snaží co nejvěrněji navodit. Bohužel, snímek pracuje s řadou kýčovitých prvků, které jsou dnes velmi rozšířeny a chlácholivě hladí „obyčejného“ člověka po srsti.
Jaksi vytknuto před závorku je zarážející, že ač se film jmenuje „Konfident“, mezi hlavními postavami opravdového konfidenta nenalezneme. Vlastně jej nenalezneme ve filmu vůbec. Hlavní postava (Jiří Mádl) totiž není konfidentem (to jest tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti, nebo lidověji řečeno agentem), ale řadovým příslušníkem StB, který tuto činnost vykonává na hlavní pracovní poměr.
Zatímco tehdejší důstojníci StB mohou být v klidu, na agenty je pořádán doslova honTato záměna pojmů je dnes běžná – jsme v zajetí jakési agentománie a zapomínáme, že byli také řídící pracovníci StB, důstojníci, kteří agenty verbovali, úkolovali a často je psychicky rozkládali a ničili. Zatímco tehdejší důstojníci StB mohou být v klidu, na agenty je pořádán doslova hon, připomeňme jen Jaromíra Nohavicu. To k Nvotovu snímku na úvod.
Koho odsoudit?
Nvotův film jako takový uvádí na scénu několik málo antihrdinů – „padouchů“ (ty hlavní hrají Ondřej Vetchý a Jan Budař) a na druhé straně jsou tu povětšinou lidé více nebo méně kolísaví. Dělají někdy špatné věci, dokonce hodně špatných věcí, ale dělají je jen proto, že jsou k nim více nebo méně donuceni několika málo veskrze špatnými lidmi. Všichni ti kolísaví totiž dobře vědí, co je v teorii správné, co by se nemělo dělat, pouze jim režim ohýbá záda a nutí je ke špatnostem.
Kdyby ale byla situace „normální“, „nenormalizační“ a oni mohli odhodit strach před komunistickými držiteli neomezené moci, byli by dobří, a proto vlastně jsou dobří už tehdy, kdy „kolaborují“.
Koho bychom dle této logiky tedy měli odsoudit za napáchané křivdy? Pouze oněch několik málo „padouchů“ (označených jako „oni“), zatímco většinová společnost (tedy všichni „my“ slušní lidé) byla vlastně bez viny, nebo lze její vinu minimálně pochopit, případně odpustit – společnost byla přece znásilněna a proti své vůli držena v nepřirozeném stavu.
Neoriginální kýč
V principu je pozadí Konfidenta zcela totožné s nejznámějšími kýčovitými protestsongy z posledních měsíců, v nichž autoři odsuzují „politiky“. Když například David Koller zpívá „jsme v prdeli, rozkrádají naši zemi“, tak jen dobře navazuje na sdílenou kýčovou představu o normalizační minulosti, s kterou pracuje i Konfident – je tu znovu hrstka politiků, „padouchů“ (znovu jsou to „oni“), kteří kradou, zatímco „my“ jsme ti, kteří jsou okrádaní.
Jako by se nám říkalo: je-li člověk vystaven každodennímu náporu zvnějšku, je přece těžké nepodlehnoutKdyby „nám“ to „oni“ (politici) nerozkradli, kde jsme jen mohli být! Vždyť jsme v jádru vlastně tak dobří! Kde se ale pak ti politici vzali?
Se stejným kýčem se pracuje mimochodem v pohádce Pyšná princezna. I tam je pár „padouchů“ (rádci) – asi nejznámější je scéna, jak si mezi sebou přerozdělují daně –, kteří „nás“, v tomto případě lid, vykořisťují, a jakmile se jich zbavíme, nastane ráj na zemi. A protože pohádka je z doby stalinismu, tak se jen obrátí znaménko a ráj to nebude demokratický, ale komunistický. V tomto typu kýče tak Konfident zdaleka není originální.
Všudypřítomná StB
Nvotův film pracuje ještě s jedním postulátem – všichni ohýbají záda, nebo je alespoň nakonec dočasně ohnou (kromě stereotypní postavy renomovaného spisovatele žijícího zcela svobodně), protože je všude kolem vše pronikající Státní bezpečnost a komunistický systém jako takový. Lidé mluví přirozeně jen u puštěné vody a milují se jen za hlasité hudby, protože mají v bytu štěnici a za souseda na první pohled slizkého spolupracovníka StB.
Přítelkyně hlavního hrdiny se ve filmu nedostane na vysokou školu, protože zasáhne Státní bezpečnost, stejná dívka je jedním pracovníkem StB následně svedena, aby na ní byly získány kompromitující materiály a daly se použít. Učitel je přímo před svými dětmi strčen do tmavého automobilu a zavřen, protože má neustále protirežimní řeči, a to i před školáky.
Dělení na „oni“ a „my“ neplatí
Jinými slovy – StB má ve Nvotově filmu oči všude, je dokonalá ve své ďábelské práci a každý člověk je s ní dennodenně konfrontován. Není to ale jen další útěšlivá a hřejivá představa? Jako by se nám říkalo: když je člověk vystaven takovému každodennímu náporu zvnějšku, je přece tak těžké nepodlehnout. Není hřejivá představa moci si říci: kdo by za takové situace nepodlehl a nedopustil se alespoň malinkého hříchu? Není to přece tak lidské? Vinni přece nejsme „my“ – za naše selhání je vinen imaginární utlačovatelský a drtící aparát a několik málo stereotypně vykreslených „padouchů“, kteří jsou v podání Budaře a Vetchého tak černí, že černější už být nemohou. „My“ jsme bezmocní.
Co když průměrný člověk dennodenně nepotkával v 70. letech na každém kroku represivní aparát, který ho drtil?Chlácholivost této představy vysvítá z toho, co bychom si museli připustit, kdyby to tak nebylo – co když zcela průměrný člověk dennodenně nepotkával v sedmdesátých letech na každém kroku represivní aparát, který ho drtil? Co když skoro nevěděl, že něco jako StB existuje? Na jakého „padoucha“ se pak může odvolat, až bude mluvit o své minulosti?
Konfident Juraje Nvoty jde tak říkajíc po srsti. Majoritní společnost se zasměje nad ideologickou idiocií příslušníka StB. Jenže ideologická idiocie nebyla nosným sloupem normalizačního dvacetiletí. Dogmatických komunistů po srpnové invazi bylo už jen poskrovnu, mnohem více režim stál na loajální a pragmaticky se chovající většině. Stejně jako neplatilo dělení na „oni“ a „my“ v sedmdesátých letech, neplatí toto dělení ani dnes – tak lze také posuzovat i naše současné protestsongy.
