Firma je něco jako milované dítě. A děti se neprodávají

Člověk si vždycky musí ujasnit, co by vlastně s těmi utrženými penězi dělal. Zda by pro ně našel lepší využití. Spousta super nabídek již přišla, ale já mám pořád se svými kolegy pocit, že víme, kam bychom měli firmu ještě dál posunout, říká Pavel Dvořáček, generální ředitel likérky Rudolf Jelínek.

LIDOVÉ NOVINY: Pamatujete si ještě na první dojem, když jste poprvé vešel do továrny Rudolf Jelínek ve Vizovicích?

DVOŘÁČEK: Poprvé jsem se tu objevil v roce 1994, když jsem ještě dokončoval vysokou školu. Firma šla do kuponové privatizace a já se na ni přijel podívat. Dojem, kterým to na mne působilo, se dá vyjádřit jedním slovem: socialisticky. Všichni tady chodili v takových těch typických papučích, případně dřevácích, vládl tu naprostý klid a pohoda. To bylo také v počátcích vůbec nejtěžší, změnit přístup lidí k práci a firmě. Bylo nesmírně důležité jít osobním příkladem. Aby lidé viděli, že když má firma problém, tak je prostě nutné v ní být od šesti ráno do deseti do večera.

LIDOVÉ NOVINY: Když jste do firmy přišel, bylo vaším cílem ji restrukturalizovat a s co největším ziskem prodat. To se ale nakonec nestalo. Nelitujete toho někdy?

DVOŘÁČEK: Určitě nelituji. Je pravda, že prvotní cíl byl jiný. Ale neměnily se jen cíle, ale i pozice, v níž firma byla. Na začátku jsme já a moji kolegové měli jen několik akcií, management měl přes 40 procent firmy a v podstatě v ní vládl. Tehdejší manažeři si založili další firmu na Slovensku, kam posílali zboží, ale odkud nepřicházely žádné peníze. To bylo i na poměry poloviny 90. let dost podivné, my jsme se na to neustále ptali, což vedení firmy naštvalo, a tak mne a mého kolegu odvolali z představenstva, respektive dozorčí rady. Byli jsme mladí a plní ambicí, a tak jsme to tak nenechali a zkusili jsme ve firmě získat majoritní podíl. To se nakonec podařilo a na počátku roku 1999 jsme převzali vedení firmy. Tehdy jsme skutečně měli v plánu s trochou nadsázky namalovat ploty, uhrabat trávníky a společnost za pár let se ziskem prodat.

LIDOVÉ NOVINY: Proč k tomu nedošlo?

DVOŘÁČEK: Na tohle odpovím zeširoka, protože to souvisí s jedním moc pěkným příběhem. Když jsem v roce 1993 studoval v Londýně portfoliomanagement, tak jsem se tam seznámil se synem jednoho newyorského rabína. Ten o Evropě věděl tři věci. Že jejím hlavním městem je Londýn, věděl, že Londýn je na ostrově, a pak znal ještě jakýsi „árdželínek“. Mně hned nedošlo, o čem vlastně mluví. Dovtípil jsem se to, až když mi vyprávěl, jak se v pátek, před začátkem šábesu, sešla celá jejich rodina a každý z dospělých mužů postavil na stůl lahev „árdželínka“, oné slavné plum brandy. Tvrdil mi, že to jako dítě miloval, protože do hodiny a půl už se otcové neúčastnili debaty, za další hodinu šly spát i maminky a děti si až do sobotního dopoledne mohly dělat, co chtěly. I díky tomuto příběhu jsem si uvědomil, že značka Rudolf Jelínek je známější v zahraničí než v České republice. Uvědomil jsem si sílu, jakou značka má. I proto jsme se rozhodli, že bude mít smysl posunout firmu o nějaký kus dál, a začali jsme ve větším investovat. S postupujícím časem jsem navíc na sobě samém viděl, že člověk už nemá ambici jenom vydělávat peníze, ale daleko víc mu záleží na tom, aby jeho práce měla nějaký smysl a aby ji dělal, co nejlépe to jde. A já jsem si společně s kolegy smysl ve výrobě ovocných destilátů skutečně našel. No a samozřejmě ovlivnila historie rodiny Jelínků a vůbec všech židovských rodin, které tady ve Vizovicích vlastnily pálenice. Jejich osud byl strašný, ze 72 Židů, kteří tu před druhou světovou válkou žili, jich přežilo jen šest. Jsou to nesmírně silné příběhy a já jsem moc rád, že jsem do nich mohl nahlédnout. A jsem rád, že dnes máme v dozorčí radě Andrého Lenarda, prasynovce Rudolfa Jelínka, jehož jsme našli ve Francii.

LIDOVÉ NOVINY: Z té původně pragmatické investice se evidentně stala investice zatížená emocemi. Znamená to, že firmu neprodáte, ani kdyby přišla super nabídka?

DVOŘÁČEK: Člověk si vždycky musí ujasnit, co by vlastně s těmi utrženými penězi dělal. Zda by pro ně našel lepší využití. Spousta super nabídek již přišla, ale já mám pořád se svými kolegy pocit, že víme, kam bychom měli firmu ještě dál posunout. Z tohoto pohledu nemám důvod společnost prodávat.

LIDOVÉ NOVINY: A kam byste tedy chtěl firmu ještě posunout?

DVOŘÁČEK: Za necelých dvacet let jsme tady proinvestovali více než 750 milionů korun, což jsou pro nás opravdu velké peníze. Na druhou stranu ne všechny věci ve firmě, ať z technologického, či stavebního hlediska, jsou v žádoucím stavu. Plus tu máme některé další konkrétní projekty, kterým bychom rádi vdechli život. Aktuálně je to stavba pražského návštěvnického centra, což je vlastně budova, která by měla sloužit k bližšímu seznámení s historií naší firmy a obecně výrobou destilátů. Je to vůbec největší investice v historii firmy. Budu rád, když se zastavíme někde na dvě stě milionech. Ve Vizovicích bychom chtěli rozšířit některé naše technologické investice, můžeme třeba snížit podíl lidské práce. Také bychom rádi vybudovali v prostorách společnosti hotel, kde by bylo i stravovací zařízení pro hosty, kteří se sem jezdí z celého světa.

LIDOVÉ NOVINY: Když jste se stal ředitelem této firmy, byl jste velmi mladý.

DVOŘÁČEK: Ano, bylo mi tehdy 26 let.

LIDOVÉ NOVINY: Neděsili se zaměstnanci, co jim to sem přišlo za „cucáka“?

DVOŘÁČEK: Bezpochyby ano. Ale celé je to zapotřebí zasadit do kontextu. Měl jsem velké štěstí, že jsem se narodil do správné doby. Když byly 8. června roku 1990 první svobodné volby, tak mi právě bylo osmnáct let. Studoval jsem vysokou školu, ale již od osmnácti jsem také podnikal. Nejprve s otcem a od roku 1991 sám. Takže jsem do těch šestadvaceti stihl získat nesmírně hodně zkušeností. Navíc to bylo opravdu speciální období, v jiné době bych takové zkušenosti nezískal možná za celý život. Takže jsem zase takový cucák nebyl. Ale ano, dodnes někteří dlouholetí kolegové vzpomínají, že si s mým příchodem mysleli, že je to konec firmy.

LIDOVÉ NOVINY: Vaše firma vyváží do mnoha států, působíte v několika zemích. Plánujete další expanzi?

DVOŘÁČEK: Vyráběli jsme již v pěti zemích, teď jsme ve třech. Kromě České republiky jde o Chile, kde máme nejen rozsáhlé sady, ale i velkou výrobní a zpracovatelskou firmu. V roce 2006 jsme koupili dvojku a posléze jedničku bulharského trhu a sjednotili jsme je. Ještě předtím jsme koupili menší firmu v Rumunsku, z níž jsme si nechali značku, továrnu jsme zavřeli a výrobu přenesli do Vizovic. Měli jsme také menší výrobní firmu v Srbsku. Jak v Rumunsku, tak v Srbsku jsme ale měli velké problémy se státem, či spíše lidmi, kteří měli pocit, že mají lepší vazby na stát než my. Obchodně se chceme samozřejmě dále rozšiřovat. Pokud jde o výrobu, také si to dokážeme představit, ale spíše ve standardních zemích, jako jsou USA, Kanada či některé země v našem okolí; primárně by to měli být členové EU.

LIDOVÉ NOVINY: Plánujete kupovat i další sady v České republice?

DVOŘÁČEK: Ani ne tak sady jako spíše zemědělskou půdu, kde poté sady vybudujeme. Tento projekt rozvíjíme momentálně na třech místech, ve třech sadařských střediscích. Diverzifikace je důležitá hlavně kvůli dostatku pracovní síly a samozřejmě kvůli rozmarům počasí. Nemůžeme si dovolit koncentrovat pěstování na jednom místě kvůli riziku, že nám počasí poničí úrodu. Naší ambicí je mít v Česku na 200 hektarů produkčních sadů, čemuž se již blížíme.

LIDOVÉ NOVINY: Když se podíváte na mapu světa, ve kterých zemích je po vašich produktech největší poptávka?

DVOŘÁČEK: Nejvíce logicky vyvážíme na Slovensko, tuto zemi ale ani nevnímáme jako zahraniční trh. Jak kvůli společné historii, tak kvůli tomu, že hranice jsou vzdálené nějakých 40 kilometrů. Nesmírně důležité jsou pro nás Spojené státy, za což můžeme zčásti poděkovat karbanické vášni Rudolfa Jelínka. Byl to na rozdíl od svého bratra Vladimíra spíše kavárenský povaleč, kterému se dvakrát povedlo prohrát jejich společnou firmu v kartách. V obou případech se ji sice podařilo získat zpět, v roce 1926 ale došla Vladimírovi trpělivost, a tak si společnost rozdělili. Rudolfovi se prvních pár let nevedlo, pak ale skončila v roce 1933 v USA prohibice a tak si koupil lístek na loď a do Spojených států odjel. I díky geopolitické situaci dokázal přesvědčit drtivou část tamních velkoobchodníků s alkoholem, což byli a jsou dodnes většinou Židé, že firma ze stabilního a demokratického Československa by měla prodávat v USA. Během dalších pěti let slavil fenomenální úspěch, když se stal největším dodavatelem ovocných destilátů do země. Dlužno podotknout, že šlo v podstatě výhradně o košer slivovici. Díky Rudolfu Jelínkovi jsme dodnes největším importérem ovocných destilátů do Spojených států, prodáváme ve více než pěti tisících místech v USA.

LIDOVÉ NOVINY: V poslední době se objevuje řada hlasů zpochybňujících Evropskou unii. Jaký na to máte názor?

DVOŘÁČEK: Z mého pohledu je Evropská unie určitě institucí k postupným reformám, ale základní princip volného pohybu lidí, kapitálu a zboží a také zásada řešení problémů mírumilovnou cestou jsou správné. S Evropskou unií je to trochu jako s firmou nebo rodinou. Když se na ni díváte zvenčí, připadá vám skvělá, když zevnitř, všímáte si spíše problémů. Ale jsem přesvědčen, že země, jako je Česká republika, nemá jinou šanci než být členem EU.

LIDOVÉ NOVINY: Příští rok to bude již třicet let od sametové revoluce. Když se na uplynulá léta zpětně podíváte, co se nám za tu dobu nepovedlo?

DVOŘÁČEK: Nebyli jsme důslední v reformě sociálního systému. Když někdo pracuje, měl by se mít dobře. A ne že někdo má výhody a peníze, aniž by pracoval. To je z hlediska morálního strašně devastující. To samozřejmě vůbec nic nemění na tom, že máme a musíme být solidární s ostatními. Dalším problémem jsou investice do infrastruktury. Ne, že bychom se neposunuli vpřed, ale ten posun je malý. Třetím problémem je systém vzdělávání. Devalvovali jsme jeho úroveň. Školy ztrácejí kvalitu, upřednostňuje se memorování před tím, aby se z člověka na škole stala osobnost, která si je schopná najít zdroje informací a orientovat se v nich. V dnešní době zahlcené informacemi je podle mne důležitější umět se dobře ptát než odpovídat.

LIDOVÉ NOVINY: Co tedy dělat, aby bylo v České republice za pár let lépe?

DVOŘÁČEK: Každý by si měl hlavně zamést před vlastním prahem. Nemusí jít o velké věci, důležité je každý den udělat něco pro demokracii a zlepšení stavu země. Klidně něco malého. Ono totiž po pravdě řečeno platí, že všechna velká řešení, kterými se snažili někteří mužové uplatňovat změny ve společnosti, skončila špatně. Jsem proto spíše pro postupnou evoluci. Ať se každý zapojí, jak může.