Zdá se, že těsně před volbami do Evropského parlamentu (EP) jim ve Francii vládne Národní fronta (Front national – FN) Marine Le Penové. Na první pohled překvapivé posílení krajní pravice oslabuje skutečnost, že se předpokládá mimořádně nízká volební účast – mnoho Francouzů nemá v úmyslu dostavit se k volbám do EP a raději odjede na víkend.
Na druhé straně je posilování FN dlouhodobým trendem a potenciální voliči rozhodnutí vhodit do urny kandidátní listiny Marine Le Penové nespadli z nebe. Národní frontě nejde o změnu formy evropské integrace – podle ní Evropskou unii nelze reformovat, jen zničit. Tuto stranu proto nelze řadit mezi četné euroskeptiky ani stoupence suverénního státu.
Zhruba 20 tisíc účastníků pravidelné prvomájové oslavy Johanky z Arku v centru Paříže letos vyslechlo mimořádně bojovný projev šéfky FN, ve kterém úmysly své strany už netajila ani z taktických důvodů. Ve večerních televizních relacích pak tento cíl potvrdili další představitelé FN. „Jdeme do voleb s tím, že EU zničíme zevnitř,“ prohlásil například známý advokát Gilbert Collar, jeden ze dvou poslanců FN ve francouzském parlamentu.
Pokus vrátit Francii o sto let nazpět
Odhlédneme-li od globalizace, která na FN působí jako rudá muleta, lze program strany shrnout do čtyř bodů:
- Vystoupení z eurozóny, opětovné zavedení francouzského franku a jeho následnou 20procentní devalvaci kvůli oživení konkurenceschopnosti národního hospodářství.
- Vystoupení ze schengenského prostoru, obnovení státních hranic, a tím i celní ochrany.
- Nulová imigrace do Francie.
- Upřednostnění národních zákonů před bruselskými směrnicemi.
Uskutečnění tohoto programu by konkrétně znamenalo vystoupení Francie z EU, a tím zřejmě i její konec. Navíc jej drtivá většina ekonomů označuje za šílený pokus vrátit zemi o sto let nazpět a konzervativní deník Le Figaro za výlev frustrací. Je proto pochopitelné, že se ekonomové FN vyhýbají nepříjemným otázkám a lavírují.
Například zavedení franku a jeho 20procentní devalvace by znamenaly hospodářskou katastrofu. Francouzské zboží by „zlevnilo“ maximálně na necelé tři měsíce, a to do vyčerpání předem nakoupených zásob včetně ropy. Francie téměř veškeré suroviny dováží a platí je v dolarech či eurech.
Navíc má dlouhodobě zápornou bilanci zahraničního obchodu a přechod na frank by ji jen zvýšil. Zoufale zadlužený stát by nakonec asi zbankrotoval, protože i jeho dluh je veden a splácen v eurech, a rázem by naskočil o oněch 20 procent. Ve stejné míře by byly znehodnoceny peníze uložené v bankách a spořitelnách.
Nacionalisté všech zemí spojte se
Méně pochopitelné je, že na podobné konkrétní důsledky neupozorňují francouzští politici a částečně ani novináři. Zůstávají většinou u moralizujících odsudků xenofobie FN. To však na běžného francouzského občana už dávno neplatí. Možná by stačilo ho upozornit, že podaří-li se Le Penové rozbít EU, při čerpání benzínu u pumpy zapláče.
Le Penová sice tvrdí, že hlas pro FN již není protestní, nýbrž výrazem přijetí její ideologie, o čemž však lze vážně pochybovat. Z analýz voličů FN totiž vyplývá, že většinou volební program strany neznají a jeho důsledky si neuvědomují – buď nechtějí, nebo toho nejsou schopní. Hlavního spojence FN proto lze spíše hledat ve všeobecné „blbé náladě“, dezorientaci a obrovském pesimismu, který Francii v uplynulých letech zasáhl.
Prvním cílem FN v Evropském parlamentu je vytvořit poslanecký klub nacionalistických stran. Vedle finančních prebend a celoevropské politické tribuny je to základní podmínka účinné práce – v tomto případě na rozbíjení EU. K založení klubu je třeba 25 poslanců minimálně ze sedmi členských zemí EU. Potřebný počet poslanců nacionalisté zřejmě získají bez potíží, za problematičtější však pozorovatelé označují potřebný počet stran z různých zemí.
FN již úzce spolupracuje s nizozemskou Stranou svobody Geerta Wilderse. Dále počítá s italskou Ligou severu, rakouskými Svobodnými (FPÖ), švédskými demokraty, Slovenskou národní stranou a belgickou stranou Vlámský zájem (Vlaams Belang). Spolupráci ale odmítá britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) i německá Alternativa pro Německo (AfD).
První pokus o vytvoření poslaneckého klubu z roku 2007 ztroskotal na vzájemných hádkách šéfů stran, a proto ani letos není úspěch zaručen. Le Penová si nárokuje rozhodující slovo, čemuž se často narcisističtí lídři nacionalistických stran budou těžko podřizovat.
Severský kontinent
Až na mizivý proud ve straně odmítá FN liberalismus – hospodářský i politický –, což ve Francii není nic nového. Jde pouze o nejnovější projev tradičního myšlenkového, kulturního, ekonomického a politického směru, který se táhne francouzskými dějinami snad od bouřlivých časů Francouzské revoluce.
Národní fronta paradoxně obviňuje Brusel ze socializujícího byrokratismu a zároveň z anglosaského liberálního „laissez-faire“. Evropskou unii považuje za trojského koně USA či v lepším případě za naivku vydávajícího podřízené země napospas asijským dravcům a jejich podřadnému zboží na úkor vlastního rozvoje, přičemž podložené protiargumenty a fakta neplatí. Myšlenka sjednocování Evropy je dle FN historický omyl a institucionalizované znásilnění historických národních společenství.
Ideologové FN si uvědomují slabost jednotlivých evropských národních států ve světovém společenství. V roce 1997 proto Jean-Marie Le Pen, zakladatel strany a otec její dnešní předsedkyně, přišel s myšlenkou „Evropy národů od Brestu po Vladivostok“. Jde o odkaz na stejně vágní „Evropu od Atlantiku po Ural“ bývalého francouzského prezidenta, generála Charlese de Gaulla, nicméně Le Pen směřuje jinam. Na evropské konvenci strany v roce 2009 svou myšlenku upřesnil a vyslovil se pro „respektovanou, nezávislou a silnou Evropu zahrnující národy severského kontinentu (continent boréal) od Brestu po Vladivostok“.
Dvě civilizace
Nacionalismus se podle Le Pena nemůže omezovat hranicemi jednotlivých zemí, ale naopak se musí rozšířit na celou Evropu a její národy. Jde proto o vytvoření kontinentálního bloku založeného na evropské civilizaci, jejíž je Rusko přirozenou součástí.
Le Pen přitom vychází z geopolitické teorie vypracované v šedesátých letech 20. století zejména belgickým politickým teoretikem a ideologem takzvaného evropského nacionálního komunismu Jeanem Thiriartem. Dnes se k této teorii hlásí například ruský geopolitik, inženýr a ideolog „rudohnědého“ hnutí Alexandr Dugin, kterého Le Pen s oblibou cituje.
Podle této teorie dominují světu dvě civilizace. Na jedné straně „námořní“ představovaná USA a anglosaským světem vůbec a na druhé „pozemní“, k níž se řadí kontinentální Evropa včetně celého Ruska. Nejde pouze o dvě politická uskupení, nýbrž dvě kultury, dva odlišné hodnotové systémy. Konflikt mezi těmito dvěma civilizacemi je údajně nevyhnutelný.
Obdiv k Rusku
Podle Le Pena je „severský prostor vzájemné evropsko-ruské prosperity“ harmonický, protože je „křesťanský, humanistický a etnicky si blízký“. Je proto nutné zachovat jeho „čistotu“ a zabránit „invazi ze zemí třetího světa“. Slibovanou prosperitu „severského kontinentu“ jako alternativy k EU nemá zajišťovat ani „hospodářství zisku“ (kapitalismus), ani „hospodářství utopie“ (komunismus), nýbrž jakési blíže nespecifikované „hospodářství síly“ (économie de puissance).
Jednotlivé kroky k dosažení takového evropského „sjednocení“ však Národní fronta neupřesňuje ani ve svých interních materiálech. Případný postup naznačuje obdiv, kterému se ve vedení FN těší současné Rusko. Putinovo jednání při připojení Krymu označil čestný předseda FN Jean-Marie Le Pen za „téměř bezchybné“.
„Severský prostor prosperity“ zatím zůstává v říši verbálních blábolů, kterými se to jak na extrémní pravici, tak na extrémní levici jen hemží. A lze oprávněně pochybovat o tom, že většina potenciálních voličů Národní fronty v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu právě po této alternativě touží.
