Nestává se často, aby si sebevrah pro svůj dobrovolný odchod ze světa zvolil katedrálu. Alespoň v pařížské Notre-Dame se něco podobného nikdy nestalo, prohlásil hlavní správce katedrály Patrick Jacquin po dramatické události z uplynulého týdne. Od úterý 21. května to však neplatí.
Toho dne v odpoledních hodinách přišel před hlavní oltář 87letý Dominique Venner, položil na něj dopis na rozloučenou a před konsternovanými věřícími i turisty z celého světa si vpálil kulku do hlavy. Policie v dopisu objevila i následující věty:
„Nestačí jen organizovat pouliční demonstrace, abychom zabránili zákonem posvěcené možnosti sňatků homosexuálů a proměnám populace ve Francii i v Evropě. Musíme provést opravdovou intelektuální a morální revoluci, jež by v nás probudila umrtvené vědomí naší francouzské i evropské identity, vědomí našeho původu.“
Vennerův vzkaz lze bagatelizovat jako čin pomatence nebo fanatika, což naznačovala všechna politicky korektní francouzská média. Patřil totiž k teoretikům radikální pravice a na toto téma psal články a eseje v obdobně ideově zaměřených brožurách i časopisech – přesněji, o ohrožení zmíněných identit imigrací zejména z muslimských zemí, ale i evropskou integrací.
Vennerův apel
V hlavním mediálním francouzském proudu to automaticky znamená ostrakizování nálepkou extremista, ne-li přímo fašoun – tedy zahájení opětovné palby z ideologických pozic. Taková odpověď však u Vennerova vzkazu apriorně zastírá jeho zajímavý sémantický paradox. Apeluje totiž na revoluci, která nemá bortit a měnit staré jistoty a zvyklosti, jak se u ní předpokládá. Právě naopak má tyto atributy minulosti zachovat či znovu objevit.
Kdyby se Dominique Venner zastřelil před rokem, nestál by francouzským politikům tento širší veřejnosti spíše neznámý publicista za řečV tomto ohledu není Venner prvním ani posledním, kdo takto Francouze oslovuje. Jeho sebevražda však apel akcentovala nejvyšší možnou obětí. To je jedna z příčin, proč se k tragickému činu v katedrále Notre-Dame vyjadřovali a přeli o jeho smysl všichni významní francouzští politici. Hlavní důvod jejich zájmu však spočívá v něčem jiném. Kdyby se Venner zastřelil před rokem, nestál by jim tento širší veřejnosti spíše neznámý publicista za řeč.
Mezitím se však Francii proměnila. Probudila se v ní síla, kterou kouzlem nechtěného vyvolal k životu zákon povolující sňatky mezi homosexuály a adopci dětí manžely stejného pohlaví. Opět se tím otevřel starý spor, jenž se s Francouzi táhne od Francouzské revoluce. V literatuře z počátku 20. století a později i v kinematografii jej pravidelně prezentovaly dvě stejné postavy: archaický farář a pokrokový učitel, klišé konzervativního vidění světa versus nová doba.
Protesty pokračují
Přijetí tohoto zákona se ve Francii táhlo sedm měsíců, které byly poznamenané protesty, demonstracemi příznivců i odpůrců, vášnivými debatami celého politického spektra a průtahy při projednávání v parlamentu i v senátu. (Mimochodem stejně velké protestní demonstrace nezažila země od roku 1984, kdy socialistická vláda Françoise Mitterranda chtěla prostřednictvím návrhu zákona Savary vnutit laickou výuku i do soukromých škol. Tehdy šlo o omezení svobody vyznání a nesouhlas dosáhl vrcholu skoro dvoumilionovou demonstrací v Paříži. Prezident Mitterrand nakonec legislativní iniciativu své vlády odvolal.)
Odpůrci zákona přezdívaného „svatba pro všechny“ se letos v lednu a březnu v Paříži sešli ve více než milionovém počtu. Navzdory tomu kontroverzní nový zákon nedávno definitivně schválila Ústavní rada, čímž začal platit. (První svatba homosexuálního páru se uskutečnila tento týden v Montpellier.) Tím měla celá záležitost odeznít a pomalu se zklidňovat i bouřlivá atmosféra.
Se zákonem nespokojení Francouzi jej považují za mnohem větší ohrožení společnosti než například spor o prodloužení věku odchodu do penzeJak ale ukazuje sebevražda v katedrále Notre-Dame, napětí neopadá. Ostatně všechna hnutí, jež proti zákonu protestovala, po této události vyzvala jeho odpůrce k pochodu Paříží poslední květnovou neděli. Přišlo jich na půl milionu. Oč jde nespokojencům tentokrát?
Ohrožení společnosti
Nový zákon se dotýká něčeho hlubšího, než tomu je v případě ideologicky motivovaných sporů vlády a opozice o státní politiku či ekonomiku, postoj ke kapitálu, bohatství či k sociálním výhodám, jež běžně hýbou Francií a rozdělují její obyvatele. Bývají sice také bouřlivé, ale emoce obvykle rychle opadnou. V dějinách páté republiky zatím totiž nikdy nezpochybňovaly podstatu systému, tedy samotnou demokracii.
To ostatně není ani záměrem nového zákona „svatba pro všechny“. Právě naopak vychází z přesvědčení formulovaného demokratickými zásadami republiky ustavené na rovnosti všech jejích občanů. Proto by měli mít homosexuálové stejná práva jako ostatní Francouzi. Argumentuje se i tím, že díky této právní novele získají bezprizorné děti rodiče.
Podle odpůrců však litera legislativní novinky revolučně proměňuje instituci, jež tvoří základ lidských dějin – tradiční pojetí rodiny, v níž dítě, třeba i adoptované, zatím odvozovalo svou identitu od otce a matky. Teď tomu bude jinak, což se zákonem nespokojení Francouzi považují za mnohem větší ohrožení společnosti než například spory o zdaňování bohatých nebo o prodloužení věku odchodu do penze.
Strach a obavy
Tugdual Derville, mluvčí odpůrců zákona, vyjádřil jejich strach a obavy pro ČESKOU POZICI:
„Pokoušejí se nahradit biologickou realitu právní fikcí, která nabourává tradiční základ společnosti – rodinu. Navíc je to jen první krok k dalším úchylkám, jako je pro lesbické páry umělé oplodnění cizím spermatem či pro homosexuály odnošení dítěte na objednávku, jež chtějí také prosadit.“
Ve francouzských médiích bývají tyto možnosti označované zkratkami PMA (procréation médicalement assistée) a GPA (gestation pour autrui). Je však třeba říct, že vláda od těchto legislativních návrhů zatím upustila.
Vládu zřejmě zaskočila síla a početnost odporu, v němž se ozvala Francie, o které se současní politici domnívali, že už dávno neexistujeZřejmě ji zaskočila síla a početnost odporu, v němž se ozvala Francie, o které se současní politici domnívali, že už dávno neexistuje. Francie bránící se vehementně i v době bezprecedentní liberálnosti mravů rádoby ještě většímu pokroku, neboť přesně tak byl nový zákon i s eventualitami ve formě PMA a GPA prezentován. Kde se Francie zčistajasna ocitla?
Křesťanství stále živé
Demograf Hervé Le Bras, společně s historikem Emmanuelem Toddem autor nedávno zveřejněné knihy o proměnách Francie v uplynulých 30 letech Le Mystere français (Francouzská záhada), v tom velkou záhadu nevidí. V rozhovoru pro týdeník Le Nouvel Observateur říká:
„Navzdory tomu, že pouze šest procent Francouzů se hlásí k praktikování katolického náboženství, a u mladých mezi 18 a 24 lety je to pouhé jedno procento, zůstávají sociální hodnoty vzešlé z křesťanství stále živé a hluboce zakořeněné v podvědomí společnosti.
Můžeme se prohlašovat za ateisty, nechodit do kostela, ale staletí křesťanství, jež utvářela Francii, nás ovlivňují, ať chceme, či nechceme. Aktuální demonstrace o tomto vlivu vypovídají. Vláda chce zkrátka něco, co se naprosto rozchází s našimi tradicemi, zvyklostmi. Ostatně podobně bychom se bouřili, kdyby nám, zapřísáhlým ateistům, na Vánoce zakázali stromeček.“
Pokrokově smýšlející Francie by nejraději označila za archaická silná a početná hnutí i demonstrace za uchování konzervativních hodnotPokrokově smýšlející Francie by proto nejraději označila za katolická či archaická silná a početná hnutí i demonstrace za uchování konzervativních hodnot společnosti. V duchu zmíněného sporu, v němž učitel nese pochodeň moderního poznání, na kterou foukají nejen bigotní katolíci, ale i ti, kdo nostalgicky vzdychají po vichistickém režimu opírajícím se právě o tradiční rodinu, či zabednění zpátečníci a tradicionalisté. Jenže to bohužel nejde.
Proti zákonu se totiž postavili i mladí lidé, třeba početné sdružení Aymeric anebo studenti Lyonské i Pařížské univerzity, kteří rovněž aktivně protestovali. To ve Francii představuje svým způsobem „civilizační šok“, poněvadž studenti a univerzity zatím vždy stávali na barikádách pokroku.
Pozitivní zprávy pro všechny
Politolog Jean-Yves Camus tento obrat popsal v deníku Libération:
„Zdá se, že dospěla generace, pro kterou už není odkaz května 1968 přitažlivý. Tehdy šlo o vzpouru mladých proti autoritě, patriarchátu, které nahradila společnost volných mravů, individualismu, v níž lze vše relativizovat. V takových podmínkách se dnes dospívající lidé ale narodili a berou je za samozřejmé. Víceméně proto nemají za co bojovat.
Odkud ale čerpali sílu, která je formovala, a stabilitu své identity? Pokud nejsou narušené vztahy v rodině, musejí vědět, že od svého otce a matky. Navíc dnes mají úplně jiné starosti než se angažovat za práva menšiny, jejíž existence není vůbec ohrožená. Naopak je zajímá, kde a jak si najít práci.“
Podobně uvažuje i komentátor týdeníku Le Point Franz-Olivier Giesbert:
„O zákon se můžeme přít a stavět se na stranu tradiční morálky či uznání rovnosti pro menšinu, která v současné Francii není pronásledovaná ani jinak diskriminovaná. Bylo však nutné vynaložit tolik síly, tvrdohlavosti i kuráže k prosazení zákona, který obzvlášť nespěchal a společnosti nechyběl, když se kuráže a tvrdohlavosti vládě naopak nedostává v řešení mnohem naléhavějších francouzských problémů – třeba nezaměstnanosti, zadluženosti státu, vysoké ceny práce a s ní spojené ztrátě mezinárodní ekonomické konkurenceschopnosti?“
Shrnuto, z Francie přicházejí pozitivní zprávy pro všechny. Pro ty, co fandí sňatkům mezi homosexuály a jejich adopcím dětí, anebo variantám početí potomka podle PMA a GPA, se nabízí vzor. Ten ale prezentují i argumenty hnutí obhájců tradičního pojetí rodiny. S nadsázkou lze říct, že farář i učitel jsou i v 21. století sociálního pokroku a moderních technologii pořád ve hře.
