Anonymní skupina vrcholných francouzských diplomatů tvrdě zkritizovala zahraniční politiku prezidenta Nicolase Sarkozyho. Diplomaté tvrdí, že Sarkozyho strategie ve Středomoří je v troskách, francouzská šéfka diplomacie momentálně není vítaná v Tunisku a nový ambasador tamtéž, mimochodem Sarkozyho protežé, se musel veřejně omluvit za výroky ani ne měsíc po nástupu do funkce.
Skupina, která si říká Marly Group podle kavárny v pařížském Louvru, v níž se poprvé sešla, publikovala své námitky v deníku Le Monde. S podobnou kritikou přišla již v červnu 2008 skupina generálů a vysokých důstojníků s názvem Surcouf, jež se pustila do nové vojenské doktríny Francie, kterou Sarkozy představil. V listu Le Figaro tehdy napsala, že při jejím uplatnění bude Francie v nejlepším případě lépe informovaná, ale méně akceschopná, přenechá vedoucí roli ve vojenské oblasti v Evropě Velké Británii a bude „hrát v lize s Itálií“. Rovněž anonymní Surcouf nazvala Sarkozyho vojenskou strategii amatérismem.
Marly Group, jak napsal list The Epoch Times, je podobně nekompromisní. „Evropa je nyní neschopná, Afrika nás opouští, Středomoří s námi odmítá mluvit, Čína si nás ochočila a Washington ignoruje,“ říká skupina. A pokračuje: „Francouzká WikiLeaks by měla zveřejnit, stejně jako to udělala u amerických kolegů, kritické depeše francouzských diplomatů. Kdyby byly vyslyšeny, mnoho chyb zavánějících amatérismem, impulsivností a krátkodobým zájmem by se nestalo.“
Evropa je nyní neschopná, Afrika nás opouští, Středomoří s námi odmítá mluvit, Čína si nás ochočila a Washington ignoruje, shrnují francouzští diplomaté výsledky Sarkozyho zahraniční politiky
Které lapsy Sarkozymu jeho diplomaté vyčítají především? Reintegraci do NATO v roce 2009 a užší spojenectví s USA, které údajně zužuje prostor Francie pro vlastní nezávislou diplomacii. A samozřejmě naprostý krach prezidentova projektu Unie pro Středomoří, jejž dostatečně nekonzultoval (s diplomacií). A také například neúspěch klimatického summitu v Kodani, který údajně nebyl dobře připraven.
Otevřená a přímá kritika překvapuje o to víc, že není francouzským diplomatům vlastní.
V Tunisku ještě nezapomněli
Selhání francouzské zahraniční politiky z nedávné doby se úzce týkají Tuniska. Šéfka diplomacie Michelle Alliotová-Marieová nepojede na návštěvu země, v níž vypukla vlna arabské revolty, oficiálně proto, že ve stejné době letí do Brazílie. Neoficiálně není v Tunisku vítaná kvůli podpoře nedávno odstoupivšího prezidenta Zína Abidína bin Alího.
Nový francouzský ambasador v Tunisku a Sarkozyho oblíbenec Boris Boillon se musel omluvit, protože označil otázku tuniského žurnalisty za „pitomou“. Stalo se to ani ne měsíc po jeho nástupu do funkce. Navíc na videu z konce roku 2010 Boillon vyjadřuje podporu Muammaru Kaddáfímu a říká, že libyjský vůdce ho nazývá „synem“.
Vůdce ze severní Afriky, na jejichž podporu své blízkovýchodní politiky Sarkozy spoléhal, smetla revoluce. A slib francouzského prezidenta, že lidská práva budou jeho hlavní prioritou, jsou jen prázdnými slovy.
Podobně lze vnímat i Sarkozyho aktuální výzvu, aby evropské země přerušily veškeré ekonomické vztahy s Libyí a zavedly proti ní sankce.„Rád bych až do dalšího rozhodnutí pozastavil ekonomické, obchodní a finanční vztahy s Libyí,“ sdělil ve středu francouzský prezident po schůzce se svými ministry. Riskuje tím nekontrolovatelný příliv imigrantů do jižní Evropy, ekonomické ztráty francouzských podniků zainteresovaných v Libyi, desetiprocentní úbytek ropy v kohoutcích a hněv Muammara Kaddáfího. Občas je však Sarkozyho amatérismus docela sympatický, přestože je bezzubý.