Moji rodiče jako mnozí lidé věřili, že Hitler pomine. Nestalo se, a tak jsme museli v roce 1937 z Berlína odjet do Vídně, popisuje Frank Reiss v rozhovoru pro ČESKOU POZICI počátek svých životních peripetií.
„Po anšlusu se rodiče rozešli. Matka se spojila s nějakým Rakušanem a dali se na konspirativní práci. Otec se mnou odešel do Piešťan, kde měl sestru. Myslel si, že ještě zařídíme, abychom všichni odjeli do Spojených států.“
ČESKÁ POZICE: To se ale nepovedlo. Proč?
REISS: Rodiče měli všechno, včetně lodních lístků. Ale podmínkou bylo, že buď půjdeme všichni tři, nebo nikdo. Můj otec psal matce: „Musíme se obětovat pro našeho syna.“ A matka už v té době byla plně v podzemním hnutí a odepsala něco, co jsem neunesl. Jako devatenáctiletý jsem po válce dostal od známých soubor dopisů mezi otcem a matkou a taky soubor dokladů, včetně těch lodních lístků. Přečetl jsem si matčinu odpověď: „Nejsem si jistá, že stojí za to obětovat se pro jedno dítě.“ Pro mě to bylo tak nesnesitelné, že jsem vzal celý ten fascikl a zničil ho.
ČESKÁ POZICE: Takže jste s otcem dál žili na Slovensku?
REISS: Ano, pak nastal rok 1942, mně bylo necelých sedm let. Začal jsem chodit do židovské školy v Piešťanech a přišly protižidovské zákony. Dokonce Goebbels o nich řekl, že jsou mnohem drastičtější než zákony, které přijali nacisté v Norimberku. A člověk, který je uvádí do života, je velice nakloněn Hitlerově závazku konečného řešení židovské otázky. Jmenoval se Alexandr Mach, jehož syn Roman je do dnešního dne jeden z mých nejlepších kamarádů.
ČESKÁ POZICE: K vašemu příteli se ještě dostaneme. Rok 1942 váš život velmi nešťastně změnil. Otec zemřel v koncentračním táboře Majdanek. Pamatujete si na poslední chvíle s ním?
REISS: Můj otec šel s prvním transportem. Jeden z mála dokumentů, které mi po něm zbyly, je pohled, který mi poslal z vlaku. Byl chvíli v pracovním táboře v Novákách na území Slovenska. Odtamtud byli transportováni do Majdanku. Pátral jsem, kdy přesně zemřel. V Německu je město Arolsen, kde je kartotéka asi dvou milionů lidí, kteří byli zavražděni v koncentrácích. Tak jsem tam v 60. letech napsal, jestli nemají jeho úmrtní list. A dostal jsem ho. Bylo tam napsáno: Paul Reiss, narozen 13. srpna 1902, zemřel 13. srpna 1942. Tak jsem si říkal, že nějaký byrokrat dostal dokument do ruky, něco tam napsat musel, tak tam napsal toto.
ČESKÁ POZICE: Datum bylo vymyšlené?
REISS: Francouzská a německá televize dělala dokument o Romanu Machovi a o mně. Jdeme v něm do Majdanku do muzea. Tam mají jednu knihu z mnoha, které byly zničené, do nichž pečlivě každý večer zaznamenávali, kdo ten den byl zavražděn. Jediná kniha se čtyřmi tisíci jmény. V Majdanku bylo zavražděno asi 250 tisíc lidí. Listovali jsme v ní a našli jsme: Paul Reiss, narozen 13. srpna 1902, zemřel 13. srpna 1942. Takže opravdu zemřel na své čtyřicáté narozeniny.
ČESKÁ POZICE: Dostal vás na starosti opatrovník Šimon Polák. Kdo to byl?
REISS: Můj otec měl vztah s Rózou Polákovou. A Šimon Polák byl její manžel. Mám zarámované, jak můj otec píše tetě do Pieštan, že si přeje, abych byl dán do péče paní Polákové. Pamatuju si, jak jsem stál už na balkoně u Polákových a mával jsem mu, když šel na nádraží, bez eskorty. Lidé mu prý říkali: „Pane Reiss, nebuďte blázen, ukryjte se někde.“ Já si myslím, že ho dostalo to, co se mu stalo. Člověk, který byl jedením z nejbohatších své kategorie, se najednou stane nikým. Přešla ho chuť k životu. Slovenský stát v čele s Tisem a Machem přišel s jednou fintou. Když si koupíte prezidentskou výjimku za drahé peníze, budete ochráněni od transportu. Tihle Polákovi měli tuto výjimku a můj otec si zjevně musel myslet, že u nich budu v bezpečí. Jenomže ta výjimka neměla cenu ani toho papíru, na kterém byla napsaná. Šest neděl nato jsme šli do prvního koncentráku do Žiliny.
ČESKÁ POZICE: Odtamtud jste se ale dostali pryč. Jak se to odehrálo?
REISS: Šaňo Mach měl paradoxně hodně židovských přátel. Jedním z nich byl Polákův bratr, který působil jako typograf v Bratislavě, a Mach byl novinářem. Najednou se dozví bratr mého opatrovníka, že jsme v Žilině v koncentráku, odkud šel jeden transport za druhým do Osvětimi. Se Šaňo Machem zařídil, že jsme dostali depeši, v níž se pravilo: Propustit rodinu Polákových. To se stalo v létě 1942, kdy někdo přinesl z Osvětimi zprávu, že slovenští Židé, kteří byli dopraveni do Osvětimi, už nežijí. A je pravda, že Mach okamžitě transporty zastavil. Ale to ho neomlouvá.
ČESKÁ POZICE: Pak mířily vaše kroky kam?
REISS: Odjeli jsme na východ Slovenska do Bardějova. Většina Židů se nechala pokřtít jako luteráni. Každá sebetragičtější událost má v sobě něco humorného. Takže v neděli zpívali v luteránském kostele, ale v pátek šli do takové místnůstky, protože synagogy nefungovaly, a tam se modlili po svém. Já tam začal chodit do školy a pak přišel rok 1944. A Polák dostal tu blbou myšlenku, že u Piešťan v Nitrianské Blatnici má hodně pacientů, protože byl zubař, a že se tam ubytujeme. Vzal s sebou asi čtyři rozvětvené rodiny. Do malé vesnice přišlo třicet Židů, kteří si platili za ubytování.
ČESKÁ POZICE: Takže jste tam nebyli v bezpečí?
REISS: Jednoho dne přišel jeden z gardistů do této vesnice. Měl tam synovce a řekl mu, ať mu zjistí, kde která židovská rodina bydlí. Jeho synovec místo toho šel od jedné rodiny k druhé a říkal jim, ať utečou, že druhý den bude razie. Všichni se domnívali, že určitě nepřijdou, že bude neděle a že se to v katolické zemi nemůže stát.
ČESKÁ POZICE: Ale stalo se...
REISS: Polákovi měli staršího syna a ten rozhodl, že půjdeme do hor. V neděli ráno gardisté přišli, naložili je, odvezli je k vesnici Němčice, tam si museli vykopat hrob a všechny je povraždili. Děti byly pohřbené zaživa.
ČESKÁ POZICE: Byli jste v horách a neměli kam jít. Co jste dělali?
REISS: Nějak jsme se zatoulal a narazil na hezkou lesní chatu. Patřila baronu Leonardhymu, který měl za ženu Židovku a ukrýval ji tam. Na klopě měl veliký odznak nacistické strany. Říkal své služebné Lence, ať mě nakrmí. Dala mi jídlo na cestu. Přinesl jsem to ostatním, a místo toho, aby byli šťastní, mě ještě zfackovali. Pak za námi Lenka přišla a řekla nám, že v lese nemůžeme zůstat. Vzala nás na půdu ke svým rodičům do Nitrianské Blatnice. Dokud měl Polák peníze, tak platil. Ale najednou došly. Polák měl u sebe zubní zlato a poslal Lenčina bratra do Piešťan, aby ho prodal. On tam došel, ožral se v nejbližší hospodě, řekl, že má to zlato od Židů a že ho potřebuje prodat. Vedle něho seděl gardista. Pak si uvědomil, co udělal. Hned přiběhl a my jsme odešli zase do lesa.
ČESKÁ POZICE: Hledali vás?
REISS: Jednou propadl střechou chatky, v níž jsme přebývali, granát, který nevybuchl. Vyvedli nás ven a rozhodli se, že nás postřílejí. Chlapům dali lopaty, aby kopali. Vyhazovali všechny naše věci ven. Poláková mi řekla, ať si obuji boty. Přesně si pamatuji, co jsem jí odpověděl: „Hloupost, oni nás zastřelí a já potřebuji boty?“ V tom přijel někdo na motorce a řekl, že nás musí vzít do Nitry, protože budeme vědět, kde jsou partyzáni.
ČESKÁ POZICE: Co se s vámi dělo potom?
REISS: Ženy a muže mučili. Jediný esesák, který tam působil, nebyl zrovna přítomný. Později ale Polákovi nařídil, že bude všem spravovat zuby. Polák byl nadšený. Nastaly paradoxně nejlepší časy mého života. Mohl jsem se volně procházet, manželky gardistů nám nosily kuřata a to, co napekly. Měli tam ale dvě cely, ze kterých bylo neustále slyšet týrání. Šlo o německé vojáky, kteří odmítli bojovat. Přes malý otvor jsme je krmil.
ČESKÁ POZICE: Jak dlouho jste tam vydrželi?
REISS: Po jednom bombardování Nitry – myslím, že ze strany Spojenců – už nás komandant nemohl držet a odeslal nás do Seredě. Tam se dozvěděli, že Polák měl v Nitře dobré časy. Každý večer si ho pak volali, fackovali ho a mučili. Po válce jsem ještě jako dítě svědčil ve prospěch nitranského komandanta. Byl ale popraven, protože nechal zlikvidovat vojáky wehrmachtu a podepsal rozsudky smrti pro partyzány.
ČESKÁ POZICE: Tím se dostáváme k tomu, že jste skončili v Terezíně...
REISS: Ano, tam nás osvobodili, museli jsme ale v táboře zůstat ještě pár měsíců, protože vypukla tyfová epidemie. Poláková přežila. Byla na mě hrozná: „Čekala jsem tvého otce a zůstal mi cizí parchant.“ Žil jsem s ní až do svých šestnácti.
ČESKÁ POZICE: Ještě u Terezína chvíli zůstaneme. Vy jste tam jako dítě pracoval, nepletu se?
REISS: Byl jsem podnikavé dítě, měl jsem málo oblečení, byla mi zima. A dostal jsem se přes nějakou paní do židovské obce jako poslíček. Měl jsem trošku víc jídla, proto jsem to tam přežil.
ČESKÁ POZICE: Po válce jste začal chodit do školy v Piešťanech, kde jste se seznámil s vaším dosavadním nejbližším přítelem Romanech Machem...
REISS: Roman přišel do Pieštan, když jeho otec dostal 30 let v Leopoldově. Nepopravili ho jenom proto, že zachránil život prominentního komunisty, jehož jméno bylo Gustáv Husák. A s Romanem nás posadili do jedné lavice.
ČESKÁ POZICE: Vystudoval jste práva a založil rodinu. V roce 1968 jste ale odjel do Ameriky...
REISS: Dne 31. března 1968 jsem s dvěma malými dětmi zdrhnul. Jediný člověk, který věděl, že utíkám, byl komunista, slušný kluk. Říkal mi: „Jsi idiot, teď máme, co jsi chtěl, svobodu.“ A já mu odpověděl: „Kdybych byl Brežněv, tak jsem zítra v Praze. Nevím, na co čekáš.“
ČESKÁ POZICE: V Americe jste působil jako odborník v oblasti mezinárodních vztahů, emigrace a věnoval jste se i problematice uprchlíků. Jak jste tam začínal?
REISS: Věděl jsem, že s povoláním československý právník se nikam nedostanu. Za svůj koncentrák jsem dostal 12 a půl tisíce dolarů. Průměrný plat v té době byl 5 a půl tisíce dolarů ročně. To mi stačilo, abych dokončil úplně nové magisterské studium. Pak jsem hledal práci, jakoukoliv.
ČESKÁ POZICE: V roce 1990 vás prezident Václav Havel jmenoval do svého sboru zahraničních poradců...
REISS: Byla to nádherná práce. Doprovázel jsem ho při státní návštěvě ve Washingtonu. Když Havlovi projevili tu čest, že mohl promluvit před celým Kongresem, šel mi mráz po zádech. Každé jeho slovo ti lidé „žrali“. Bylo tam takové ticho. A teď se mu dostane krásné pocty, odhalí tam jeho bustu.
Havlův poradce
|
