Gorbačov se obrací k patriotismu. Stejně jako Putin.

Rozpad politického systému, jenž vznikl po druhé světové válce, prožívala střední a východní Evropa před čtvrt stoletím v euforické náladě. Studená válka skončila a existující světový řád se zhroutil. Z ideologického dědictví předchozích desetiletí nabyla vrchu liberální demokracie, zatímco takzvaný reálný socialismus vyklidil pole.

Pozornost světa se obrátila k našemu regionu, kde sovětský vůdce Michail Gorbačov v rozporu se svými předchůdci nabádal ve znamení perestrojky a glasnosti ostatní východoevropské představitele, aby přijali odpovědnost za své činy.

Nejvíce symbolický akt

Nejrychleji tomu porozuměli v Polsku, kde se v důsledku toho a za podpory Washingtonu i Londýna opět vzpamatovala zakázaná Solidarita, a než nastal podzim 1989, měli už Poláci za sebou první částečně svobodné volby. Příliš neotáleli ani Maďaři, kteří vystrojili důstojný pohřeb Imre Nagyovi, a místní kulatý stůl vytvořil předpoklady pro svobodné volby. Přesně před 25 lety začala v Praze sametová revoluce a zbývali už pouze Rumuni, kteří na Vánoce svrhli obávaného Nicolaa Ceauşesca.

Nejvíce symbolickým aktem čtvrt století starých událostí však bezpochyby bylo, že se po 28 letech otevřela berlínská zeď. Nikoli náhodou se oslavám této události dostalo i nyní největší pozornosti. Svět si připomněl váhavá slova Güntera Schabowského, po nichž nadšení východní Němci vstali od svých televizorů a vydali se ke zdi, zatímco zmatení pohraničníci jim umožnili volný průchod.

Řeč přišla i na to, že podle dobových pamětníků v oněch hodinách Gorbačov právě spal a jeho poradci se příznačně rozhodli, že ho kvůli tomu nebudou budit. O celém vývoji se proto generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu dozvěděl až ráno a rozhodl se dát sjednocení Německa zelenou, takže sovětské jednotky rozmístěné v NDR nijak nezasáhly.

Neperspektivní rozdělení

Pozornosti tisku neunikl ani fakt, že současný prezident Ruska pracoval v oněch dnech jako 37letý důstojník KGB na svém tehdejším působišti v Drážďanech a společně s kolegy usilovně likvidoval tajné dokumenty. Demonstranti totiž po sídle Stasi zamířili i ke zdejší rezidenci ruské tajné služby.

Vladimir Putin se s pistolí v kapse vydal ke dveřím a přesvědčil vůdce srocených davů, aby od dobývání budovy ustoupili. V mladém důstojníkovi se mísily zvláštní pocity a zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud se domníváme, že tyto události prožíval jako zradu Moskvy.

V dokumentárním filmu natočeném před pěti lety se o těchto dnech vyjádřil v tom smyslu, že se stalo vše, co se stát muselo, neboť rozdělení Německa nemělo perspektivu. Taktně už si raději nechal pro sebe, jak by se býval zachoval, kdyby k tomu tenkrát měl příležitost.

Slabý politik a zrádce

V každém případě lze tušit, že si mladý důstojník Gorbačova příliš nepovažoval. Stejně jako je všeobecně známo, že zatímco Západ otce perestrojky zbožňuje, většina Rusů ho považuje za slabého politika a zrádce. Právě proto vzbudilo ve světě takovou velkou odezvu, když jel Michail Gorbačov u příležitosti 25. výročí pádu zdi ruského prezidenta do Berlína hájit, a tentokrát ho ani nepřijala Angela Merkelová.

Přitom má bývalý sovětský generální tajemník na změně režimů ve východní Evropě i na sjednocení Německa nehynoucí zásluhy. A to i za předpokladu, že jeho kroky nebyly vedeny snahou o svržení socialistického systému, nýbrž o jeho obnovu.

Zůstává však faktem, že sovětský vůdce, zaměstnaný vnitřními problémy své země, rozpustil socialistický tábor bez krveprolití. Možná, že v davu, který u příležitosti 40. výročí založení NDR v říjnu 1989 oslavoval dorazivšího sovětského vůdce skandováním hesla „Gorbi, zůstaň s námi jenom týden!“, byla i budoucí kancléřka.

Shoda s Henrym Kissingerem

A právě tento Gorbačov nyní znovu zavítal do Berlína a překvapil Němce. Politik, který ještě nedávno Putina kritizoval, teď obhajoval opětovné připojení Krymu s tím, že na jeho status bylo třeba pomýšlet už v době rozpadu Sovětského svazu, vyzval ke zrušení sankcí a s kritikou Západu se postavil na stranu ruského prezidenta.

Gorbačov především vyčetl USA, že využily oslabení Ruska, nesplnily své sliby a připravily se o důvěru. Podle posledního prezidenta Sovětského svazu tato nezodpovědnost dostala svět opět na pokraj studené války. Gorbačovova slova se paradoxně téměř shodují s prohlášeními jiné významné osobnosti z dob studené války –Henryho Kissingera.

Někdejší americký vrchní poradce pro národní bezpečnost v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel prohlásil, že se Západ dopustil chyby a má významný podíl na vyostření napětí okolo Ukrajiny. V souvislosti s Krymem, který nazval ojedinělým a výjimečným případem, pak uvedl, že jej nelze považovat za důkaz, že by Moskva usilovala o světovládu.

Snaha o rehabilitaci

Podle bývalého diplomata nebylo v Putinově zájmu zbořit vše, co se mu podařilo vybudovat díky olympiádě v Soči, nicméně nemohl dělat nic jiného, jelikož události se začaly z ruského pohledu vyvíjet tragickým směrem. „Ukrajina měla pro Rusko vždy mimořádný význam a to Západ nepochopil!“ prohlásil Kissinger, jenž by podobně jako Gorbačov nerad podceňoval nebezpečí studené války.

Z toho, že se hodnocení bývalého generálního tajemníka v podstatě shoduje s názorem Kissingera, si svět příliš nedělá, zato však od berlínských oslav nemůže strávit, že hájil Putina. Podle některých analytiků to lze vysvětlit pouze tím, že Moskva vyvíjí tlak na politika, jenž se na rozdíl od Borise Jelcina nestáhl do ústraní a velmi rád je středem pozornosti. A poznamenávají, že by jeho zarputilost uškodila jeho nadaci.

Podle jiných je za obratem Gorbačova k patriotismu fakt, že se snaží na sklonku života u ruské společnosti rehabilitovat. A další se dokonce domnívají, že se bývalý generální tajemník snaží tímto způsobem Putinovi odvděčit za to, že v podstatě přeškrtl politické dědictví jeho velkého protivníka Jelcina. Nikoho přitom nenapadlo, že se Gorbačov bez jakéhokoliv postranního úmyslu či nátlaku prostě a jednoduše v Západu zklamal.

Odvrat Západu

Západ mu totiž prokazoval štědrost pouze slovy a ve skutečnosti ho podporoval vždy jen v opozici k jiným, ale jakmile jej Gorbačov začal kritizovat, okamžitě se od něho odvrátil. To mnohým připomíná zahořklou argumentaci, kterou ve své knize „Gajdarova revoluce“ vyčítají mladí reformátoři Pjotr Aven a Alfred Koh především Washingtonu. Imperiální revanšismus nebo sovětská nostalgie by se totiž dle nich dnes neměly o co opírat, kdyby se ruské vládě počátkem roku 1992 dostalo alespoň podpory ve výši deseti až dvanácti miliard dolarů.

Z hlediska ruských reforem však představoval tragédii konec prezidentství George Bushe, jenž byl jako zkušený diplomat a pozitivně smýšlející politik schopný uvažovat globálně, a nástup Billa Clintona, který především během svého prvního období neviděl dál než za hranice Bílého domu a zajímaly ho nanejvýš problémy Blízkého východu, a i ty jen z vnitropolitických důvodů.

Brzy se také ukázalo, že spolupracovat s Ruskem znamená pro Západ to samé jako bydlet v jednom bytě s medvědem. Jakkoliv se zrovna chová přátelsky a přizpůsobivě, co když se po vás jednou ožene?

Konfrontace s drsnou skutečností

Podobný přístup nejspíš cítí také idealista Gorbačov, jenž je na sklonku života nucen konfrontovat se s drsnou skutečností zbavující ho veškerých iluzí, že totiž zahájil glasnosť a perestrojku a výměnou za to dostal „demokratickou opozici“ Borise Jelcina a separatistickou vlnu sovětských republik.

Zavrhl použití síly ve východní Evropě, aby vybudoval velký společný evropský dům, a místo toho dostal rozšíření NATO a Evropské unie, to vše za neustálé marginalizace postsovětského prostoru. Konfrontovat se s tím vším nemůže být lehké, ani když k tomu vezme v úvahu, že to, co představuje tragédii pro jednoho člověka, je zároveň štěstím pro celý jeden region.