První lednový den uplyne 25 let od chvíle, kdy prezident Václav Havel vyhlásil nejrozsáhlejší amnestii v moderních českých dějinách. Týkala se vězňů odsouzených na dva roky, v případě neúmyslných činů dokonce na tři. Věznice tehdy opustilo na 23 tisíc lidí. Havel za to sklidil kritiku, že příliš rozsáhlý pardon zvedne kriminalitu.
Kontroverzní amnestii pak 1. ledna před dvěma lety vyhlásil i odcházející prezident Václav Klaus. Nepodmíněné tresty prominul zhruba 20 tisícům lidí. Z věznic odešlo ale jen něco přes šest tisíc vězňů, protože většina omilostněných před amnestií ani nestihla trest nastoupit. Vlna kritiky Klause byla rovněž silná. Trestům totiž unikla řada lidí spojených s hospodářskými delikty z doby ekonomické transformace.
„Amnestie byla další výraznou ránou pro důvěru ve veřejné instituce. Bez ohledu na to, co amnestie měla skutečně znamenat, byla interpretována jako generální pardon skupině lidí, na něž veřejnost nepohlížela zcela vlídně a s jejichž činy se úplně neztotožňovala,“ hodnotí zpětně Klausovu amnestii Jan Kysela, expert na ústavní právo, pedagog a tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu. Havlův akt milosrdenství vidí příznivěji, ale i tak říká, že zejména svou interpretací podlomil důvěru v amnestii jako takovou.
ČESKÁ POZICE: Co se vám vybaví, když si vzpomenete na 1. leden 2013?
KYSELA: Asi čekáte, že zmíním amnestii (smích). Nezávisle na tomto rozhovoru bych ale řekl, že amnestie se mi nevybaví. Spíše by mě napadlo to, s čím prezident Václav Klaus vyhlášení amnestie spojoval, tedy 20. výročí vzniku samostatné České republiky. Popravdě řečeno, sama amnestie pro mě zas tak přelomovou a emoční událostí nebyla. Měl jsem totiž o Václavu Klausovi určitou představu za dobu jeho působení, tudíž mě jeho akt, respektive jeho vyznění, úplně nepřekvapil.
ČESKÁ POZICE: Podle vás tedy Václav Klaus svým kontroverzním krokem jen potvrdil své politické vystupování do té doby?
KYSELA: Dalo by se říci, že za dobu jeho prezidentství jsem si o něm neudělal představu v růžových či jiných pastelových barvách, které by najednou zešedivěly nebo zčernaly.
Havlovi amnestii nezazlívám
ČESKÁ POZICE: Klausova amnestie byla kontroverzní nejen pro odborníky, ale i pro veřejnost, což se projevilo ve strmém poklesu oblíbenosti. Vyvolává podle vás u lidí stále pocit nespravedlnosti?
KYSELA: Velmi pravděpodobně šlo o významný moment. Amnestie byla další výraznou ránou pro důvěru ve veřejné instituce. Bez ohledu na to, co měla skutečně znamenat, byla interpretována jako generální pardon skupině lidí, na něž veřejnost nepohlížela zcela vlídně a s jejichž činy se úplně neztotožňovala. Šlo o činy různých hospodářských delikventů. Když už se vůči těmto delikventům český stát zmobilizoval a zasáhl, amnestie byla chápána jako překážka tomuto snažení - jako pokyn „ať se uzavře voda“.
ČESKÁ POZICE: Domníváte se, že Klausův počin v lidech prohloubil naštvání a nedůvěru v českou politiku?
Když už se vůči těmto delikventům český stát zmobilizoval a zasáhl, amnestie byla chápána jako překážka tomuto snažení - jako pokyn „ať se uzavře voda“. |
KYSELA: V České republice bylo odsouzeno jen málo lidí za to, co není z hlediska ekonomické transformace vnímáno jako košer. Když to doplníte amnestijní tečkou, myslím, že řada lidí se hodně naštvala a ztratila další díl iluzí. Klausovu amnestii lze chápat jako určitý krok, který spolupřipravil půdu pro výrazné změny ve stranickém systému. Výsledky hnutí ANO a Úsvit v loňských sněmovních volbách tomu odpovídají. Naopak špatně dopadly zavedené strany, které spadly do „holportu“, jehož součástí byl i Václav Klaus. Amnestie byla vedle kauzy Jany Nagyové významným příspěvkem odklonu důvěry od zavedených stran.
ČESKÁ POZICE: Dosud se nevyšetřilo, kdo byl hlavním autorem amnestie, a zejména článku o zastavení trestního stíhání. Jak je to možné?
KYSELA: Odpovědnost leží na prezidentovi a spolupodepisujícím předsedovi vlády. Koneckonců Václav Klaus řekl, že pokud chceme amnestii kritizovat, máme mířit na něho. Nakonec se ukázalo být pravděpodobným, že tím, kdo měl lví podíl na závěrečné formulaci, byl Zdeněk Koudelka. Měl blízko jak k prezidentu Klausovi, tak k exministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi. Ostatně prezident kolem sebe shromáždil širší tým právníků, který měl původně řešit zejména výběr kandidátů na post ústavních soudců. Kdybyste pátral v prezidentově okolí a našel si v něm advokáty a jejich klienty, může se vám třeba jevit srozumitelněji, proč ve výsledku amnestijní rozhodnutí vypadalo, jak vypadalo. Ale je to jen hypotéza.
ČESKÁ POZICE: Na Nový rok si připomeneme 25 let od Havlovy porevoluční amnestie. Vznikl tady precedent pro způsob nakládání s amnestijním institutem?
Nijak bych Havlovi amnestii nezazlíval. Je ale pravda, že způsob interpretace tohoto aktu do budoucna učinil amnestii trochu podezřelou. Klausův postup to jenom umocnil. |
KYSELA: Hodnotím ji spíše jako pozitivní. Z hlediska Václava Havla šlo o symbolický rozchod s minulostí založenou na rozsáhlé trestní represi spojené s ideokracií, tj. i s postihem různých názorových „úchylek“. Problém mohl být v míře optimismu stran toho, kolik lidí bylo ve vězení neprávem jako oběť režimu. Patrně i jim chtěl Havel poskytnout šanci začít nový život. Byl to systémový přechod kombinovaný s určitou dávkou milosrdenství. Nijak bych Havlovi amnestii nezazlíval. Je ale pravda, že způsob interpretace tohoto aktu do budoucna učinil amnestii trochu podezřelou. Klausův postup to jenom umocnil.
Prezident nesmí dělit společnost
ČESKÁ POZICE: Klausův nástupce Miloš Zeman před rokem rozhodl, že pravomoc posoudit žádosti o milost a případně je zamítat přenechá ministerstvu spravedlnosti. Bylo to správné rozhodnutí?
KYSELA: Dlouhodobě se řešilo, zda by agendu milostí, tedy prezidentskou kompetenci, mělo mít ve svých rukou ministerstvo spravedlnosti - jako ten, kdo selektuje, kdo se vůbec k prezidentu republiky dostane, tedy kdo vlastně přijímá negativní rozhodnutí o milostech. Je to opřené o trestní řád, ale při absenci ústavního zmocnění je to trochu sporný mechanismus. Když před lety milosti převedl Václav Klaus na sebe, považoval jsem to z hlediska ústavního za korektní. Miloš Zeman naopak Klausovu praxi popřel a vrátil věc ministerstvu, což mi připadá sporné. Současná hlava státu navíc určila přísné podmínky, za jakých mu lze žádost o milost k finálnímu posouzení odeslat. Lze říci, že tím tento institut téměř anihiloval. Skutečnost, že se jednotlivými návrhy zabýváte a následně milost neudělíte, je vaše věc. Že se s nimi ale nechcete vůbec seznámit, považuji za špatné nakládání s pravomocemi.
ČESKÁ POZICE: Nebyl to ze Zemanovy strany jen populistický krok? Amnestie byla v době jeho nástupu symbolem zla.
Pro Zemana je zřejmě atraktivní jen to, co má mocenský podtext a souvisí s politickým systémem. |
KYSELA: To nevylučuji. Můj kolega a přítel Jan Wintr Zemanovo vládnutí kdysi označil za metodu švédského stolu. Ze všech kompetencí, které máte, vyberete jen ty, které vás zajímají. Ostatní vytěsníte - třeba jmenování profesorů. Pro prezidenta je zřejmě atraktivní jen to, co má mocenský podtext a souvisí s politickým systémem.
ČESKÁ POZICE: Což milosti nesplňují...
KYSELA: Popravdě řečeno, rozhodování o milostech tyto atributy nesplňuje. To naopak vyžaduje práci a poměrně vysokou míru empatie z hlediska vcítění se do daných kauz a současně schopnosti nenechat se jimi pohltit. Jde však o tradiční kompetenci hlavy státu, která není klasickým úředníkem. Do prezidentské funkce se promítá řada archetypů, které míří do dávnověku. Hezky o tom pojednává kniha Jeana-Paula Rouxe „Král -Mýty a symboly“. Král je předobrazem hlavy státu, kteroužto roli plní i v rámci republiky. Král je představován jako pojítko země a nebes, garant řádu, do něhož se projektují očekávání poddaných. Z toho důvodu dříve řada králů ručila třeba i za dobrou úrodu. Panovník by měl být nositelem tradice, integrátorem a svorníkem společnosti, vůči němuž bychom neměli trpět nenávistí. Proto nesmí dělat věci, kvůli kterým by mohl být nenáviděn. Proto by hlava státu měla fungovat jako pojítko a vzdalovat se stranické politice, není-li samozřejmě prezident nositelem výkonné moci země.
Politický vůdce a schéma: my a oni
ČESKÁ POZICE: Který z dosavadních českých prezidentů se nejvíce blížil onomu symbolu krále?
KYSELA: Těžká otázka. Kdybychom symbol krále spojovali s ceremoniemi, nejvíce si jich nejspíše užíval Václav Klaus. K politice totiž patří teatrální prvky, neboť je iluzorní myslet si, že politika je postavena pouze na rozumu a racionalitě. V divadelních prvcích se projevuje emocionalita – to jsou ona různá veřejná představení a přehlídky, otevírání nových projektů a tak dále. Slouží k tomu, že lidé se identifikují se systémem představovaným obličejem hlavy státu. Tohoto si byl Václav Klaus vědom. Z hlediska utužování společnosti už to bylo trošku horší, neboť byl vyhraněným politikem. Na druhou stranu Klausova snaha společnost příliš nerozdělovat byla větší než u Zemana, protože bývalý prezident toužil zapsat se dobře do dějin. To je podle mého významný korektivní prvek.
ČESKÁ POZICE: A Václav Havel?
V průměru mi přijde, že českým prezidentům se příliš nedařilo společnost spojovat. Spíše se liší jejich pocit, že by se o to vůbec měli snažit. Václav Havel splňoval podmínky morálního vůdce, naopak Miloš Zeman politického vůdce. |
KYSELA: Jeho schopnost integrovat společnost byla o něco větší. Výrazně se ale lišila doba, ve které Václav Havel působil. Jeho tmelicí schopnosti v čase slábly. Příčinou nebyla proměna Havlova charakteru, spíše to bylo dáno proměnou společnosti. Na začátku 90. let byl výraznou autoritou revolučního vůdce. Lidé si cenili také jeho pokory, zdráhavosti a nesmělosti. Současně však od prezidenta očekávali až příliš a bylo zřejmé, že tuto poptávku nedokáže uspokojit, a to i kvůli ústavnímu postavení. Podobný osud potkal amerického prezidenta Baracka Obamu, kterého mnozí vítali téměř jako mesiáše. Jelikož však mesiáš nebývá generován volbami, nemůže lidi nezklamat. Čím větší je očekávání, tím větší je zklamání. V průměru mi přijde, že českým prezidentům se příliš nedařilo společnost spojovat. Spíše se liší jejich pocit, že by se o to vůbec měli snažit. Václav Havel splňoval podmínky morálního vůdce, naopak Miloš Zeman politického vůdce.
ČESKÁ POZICE: Co přesně si představit pod tímto termínem?
KYSELA: Abyste byl politickým vůdcem, musíte svým následovníkům říci, kdo jsou a čím se odlišují od ostatních. Jde o schéma „my a oni“. Musíte říci: velká města a ušlechtilý venkov, lumpenkavárna a pracující člověk a tak podobně. Koncepci „my a oni“ můžete stupňovat. Tím se dostanete do vymezení politična, jak je to popsáno ve spisech německého právního a politického teoretika Carla Schmitta. On myšlenku „my a oni“ transformoval na rovinu „přítel a nepřítel“.
ČESKÁ POZICE: Není to nebezpečné?
KYSELA: Nenávist a exkluze se mohou přehoupnout až k fyzickému konfliktu nebo válce. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že nechcete být prezidentem sjednotitelem, morálním vůdcem nebo zasloužilou osobou, stáváte se politickým vůdcem. A musíte si pěstovat houf, abyste udržel sílu. Tu udržíte dělením společnosti, čímž se však dostáváte do ryzího rozporu s ústavníma archetypálním vymezením hlavy státu. Takový prezident hloubí příkopy. Náš by je měl naopak zahazovat.
