Oldřich Tůma byl předsedou desetičlenné odborné komise, která před několika týdny posuzovala koncepce kandidátů na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Komise – její práce i složení – se posléze stala předmětem kritiky.
Plnila jen zadání rady ústavu umožnit zvolení preferovaného Zdeňka Hazdry, jak naznačil například historik Vilém Prečan? A proč vlastně ÚSTR vyvolává mezi historiky takové půtky? Ptali jsem se právě Oldřicha Tůmy, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.
ČESKÁ POZICE: Proč si historici mají potřebu v souvislosti s ÚSTR vyměňovat v médiích tak silná slova?
TŮMA: Takhle to s ÚSTR chodí. Je to jako sud s prachem, kde pořád vybuchují debaty, jež jsou často vedeny velmi nevybíravými prostředky. ÚSTR protlačila sice malá, ale hlasitá skupina lidí, která má dojem, že je jejím vykolíkovaným územím, do kterého se nikdo jiný nemá co plést. Když se do toho někdo plete, tak se hned v médiích dočte, že je neschopný, hloupý, že jeho manžel měl před dvaceti lety firmu a co podezřelého podnikal se svými penězi, že absolvoval VUML, že opisoval... To sice s ÚSTR většinou vůbec nemá co dělat, ale vyšle to signál: „Nepleťte se nám do toho.“ A tak se do toho té ukřičené klace raději skoro nikdo neplete, a to se mi nezdá přijatelné.
ČESKÁ POZICE: Když říkáte ukřičená klaka – koho tím myslíte? Jak byste ji popsal?
TŮMA: To jistě není žádná organizovaná záležitost. Vlastně ani neumím přesně popsat, co ty lidi spojuje. Jsou to novináři, kteří o ÚSTR léta píší pořád stejným způsobem a realita je snad ani nezajímá, jsou to politici především z ODS, kteří se k ÚSTR s oblibou vyslovovali s velkou vehemencí, byť si myslím, že to dnes už bere vážně jen pan senátor Grulich. A je to pár historiků, kteří ÚSTR vydupali ze země. ÚSTR je ale virtuální bojiště, vždyť přece žádnou ústřední pozici z hlediska paměti a bádání o komunistickém režimu nehraje a nikdy nehrál. Je to hádka nad něčím, co vlastně neexistuje.
ČESKÁ POZICE: Není vlastně ÚSTR medvědí službou pro historiky, darem, který nedokázali zužitkovat?
TŮMA: Bohužel. Museli bychom ale jít k příčině, a tou je počátek té instituce. Už kampaň za vznik ÚSTR byla plná mystifikací, argumentovalo se nekorektně. Operovalo se třeba tím, že podobné ústavy jsou všude kolem nás, ale přece ten tolik mediálně používaný Gauckův úřad není institucí typu ÚSTR. I další argument, že se za patnáct let po roce 1989 nic neudělalo, že se nenapsalo nic o StB, nic o represích, byl přece manipulativní. Navíc v pozadí vzniku ÚSTR stála nejspíš úvaha lidí v ODS, že minulost je vhodným prostorem, který jim dopomůže k politickému úspěchu. Ale opravdu by někdo řekl, že se ta očekávání splnila? A říká se mi to těžko, protože jsem voličem ODS...
ČESKÁ POZICE: Jistě jste četl text politologa Stanislava Balíka Kulturní válka o povahu komunismu v MF Dnes, ve kterém kritizoval kritiku ÚSTR jako nevěcnou a dovodil, že cíl kritiků je ve skutečnosti jiný – rozmělnit jednoznačnou interpretaci komunismu jako svého druhu civilizační katastrofy. Dochází v Česku k pokusu části historiků revidovat vnímání předlistopadového systému?
TŮMA: To je vážná argumentace, nicméně s většinou Balíkových vývodů nesouhlasím. Copak vědec s rozhledem Stanislava Balíka nečetl žádnou věcnou kritiku na publikace a didaktické materiály ÚSTR? V médiích je samozřejmě někdy nevěcná kritika ÚSTR, na druhou stranu je však vyrovnána nevěcnými chvalozpěvy jiných.
ČESKÁ POZICE: A co říkáte té Balíkově argumentaci o rozmělnění narativu a vlastně z toho vyplývající revize vnímání komunistického režimu?
TŮMA: Problém je, že termíny se užívají nereflektovaně, nejvíce sám termín totalitarismus. Drtivá většina lidí, která pojem totalitarismus používá, nemá vůbec ponětí o teorii, která je s ním spojená. Užívají ho jen v metafoře – špatný systém, horší systém, nejhorší systém a totalitní systém. Je to pro ně označení zla, nic více. Nemyslím si ale, že se za diferenciací pojmů (třeba státní socialismus) u autorů, které Balík označuje za revizionisty, a i oni sami si tak někdy říkají, cokoli záměrného skrývá. Spíše jde o inspiraci, především z německého prostředí.
ČESKÁ POZICE: Nejsou vlastně historici a politologové až příliš zahledění do sebe, že se hádají o ty pojmy před širokou veřejností a myslí si, že někoho v laické obci jejich diskuse zajímá?
TŮMA: To je pravda. Naše spory zajímají mnohem méně lidí, než si my a ti, co se o ÚSTR pořád přou, představují. Jakákoli jemnější debata pro širokou veřejnost neznamená nic, ne-li zmatek v jejich hlavách. Ale v odborné veřejnosti je tento typ debaty naprosto zásadní a omezovat ji, třeba s pomocí palby médií, by bylo hodně nešťastné.
A přece jenom si neodpustím k Balíkově argumentaci ještě jednu poznámku: říká, že když budeme například klást důraz na tramping, hudbu a zábavu za komunistického režimu, prostě na každodennost, a zanedbáme, jak režim fungoval, tak že je to stejné, jako když budeme zdůrazňovat v debatě o holokaustu, že v terezínském ghettu probíhala sportovní utkání a pořádala se divadelní představení. Že nám prostě unikne ten obrovský zločin plynových komor. Já si myslím pravý opak. Rozšíření diskurzu o každodennost je nutné.
Když budeme hovořit jen o konečných hrůzách holokaustu, ale ne o jeho počátcích, o tom, že Židům bylo zakázáno chodit do divadel a na plovárny – abych parafrázoval ten Balíkův příklad –, nepochopíme, jak to mohlo skončit až u plynových komor. Unikne nám, jakou roli v tom hrála tolerance společnosti vůči původně „pouhé“ diskriminaci Židů. Takové výzkumné otázky nic nezatemňují, ale pomáhají nám pochopit souvislosti. Více perspektiv a více interpretací proto samo o sobě nemůže znamenat žádný nebezpečný zvrat.
A navíc: ti takzvaní revizionisté typu Michala Pullmanna se přece neobjevili zčistajasna až v poslední době. Už v devadesátých letech existoval mnohem diferencovanější výklad vztahu společnosti a režimu než ten, ke kterému se hlásí ÚSTR, který akcentuje represivní a zločinnou podstatu režimu. Co třeba texty Milana Otáhala, Iva Možného, Petra Pitharta nebo ještě dále v minulosti Havlova Moc bezmocných? Teorie společenské smlouvy například sice nebyla podepřena tak propracovanou argumentací a neužívala tak sofistikovaný terminologický aparát, jako užívá Pullmann, ale byla tu.
ČESKÁ POZICE: Nepřekvapuje vás, že se o terminologii a o revizi pohledu historiků na minulost vede debata právě v souvislosti s ÚSTR?
TŮMA: Nevidím, že by ÚSTR v této odborné debatě dosud nějakou významnou roli hrál. Ani onen prosazovaný antikomunistický narativ nerozvinul, ba možná mu spíš ublížil. Za ta léta, kdy ÚSTR existuje, nepřišel přece s ničím, co by zásadně změnilo naši znalost či naše přemýšlení o komunistické minulosti. Tím ale neříkám, že některé dílčí studie historiků, kteří tam pracují, nejsou zajímavé. Bezpochyby jsou.
Jinou věcí by bylo, kdyby ÚSTR přišel s komplexními dějinami Státní bezpečnosti, vždyť má k dispozici Archiv bezpečnostních složek. Muselo by se ale jednat o dějiny StB, které by nepopisovaly jen strukturu a organizační změny tajné policie a činnost jednotlivých správ, tyto dějiny by musely zejména přesvědčivě vyložit roli StB ve společnosti v průběhu čtyřiceti komunistických let. Taková syntéza by měla beze sporu smysl.
ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že po tom, co jste říkal, je pro vás ÚSTR zklamáním. Je to tak?
TŮMA: Ne, mě nezklamal, já od něj totiž po pravdě ani nic nečekal. Co vůbec očekávat od instituce založené na zákoně, na kterém vznikl ÚSTR, na zákoně, který z ústavu od počátku činil politický projekt? Když teď říká historik Vilém Prečan, že je skeptický k budoucnosti ÚSTR, tak já jsem k němu skeptický byl, ještě než vznikl.
ČESKÁ POZICE: Když říkáte, že ÚSTR v podstatě nijak neobohatil naši debatu o předlistopadovém systému, nezbývá než se zeptat: v čem tuto debatu obohatil Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd?
TŮMA: To není úplně korektní otázka. Je v tom trochu ozvěna toho: „Radši nevykládejte nic o nás, nebo my budeme mluvit o vás.“ A nemyslím, že by obě instituce měly být stavěny do protikladu. Nejsou přece soupeři, naopak, měly by spolupracovat – nebo si aspoň dělit práci. Existují mezi nimi ale i výrazné rozdíly. ÚSD má širší výzkumný záběr, má na starosti i obor dějin vědy a také vývoj po roce 1989. Kdybychom srovnali institucionální rozpočet na bádání o dějinách v letech 1938–1989, bude to v případě ÚSD tak desetina rozpočtu ÚSTR, i když samozřejmě tak jednoduché to není a i rozpočet ÚSTR je určen na jiné úkoly než jen výzkum. Ale i tak je to rozdíl obrovský.
ÚSD nemá v popisu práce vytvářet a garantovat jednu verzi výkladu našich nedávných dějin. Naopak, jeho práce stojí na pluralitě perspektiv a interpretací. Těmi, kdo ony interpretace přinášejí, jsou jednotliví badatelé a oni garantují jejich smysluplnost. Ptáte-li se na obohacení naší debaty o předlistopadovém systému, řekl bych, že klíčové je, o jakou debatu jde. Pro onu plytkou a pořád opakovanou debatu o tom, byla-li u nás před listopadem 1989 totalita, nebo ne, nejspíš produkce ÚSD moc zajímavá není. Pro poznání soudobých českých nebo československých dějin je ona produkce zcela nezastupitelná, tím jsem si jist.
ÚSD nikdy nevzbuzoval ani náznakem podobné veřejné vášně jako ÚSTR. Ono je docela legrační, že někteří politici a novináři si na něj vzpomenou teprve tehdy, když hledají argumenty na obranu ÚSTR. Slýchám pak argumenty typu: vždyť i v ÚSD byly nebo jsou nějaké problémy.
ČESKÁ POZICE: Má ÚSTR podle vás ještě nějakou budoucnost?
TŮMA: Možná po tom všem, co jsem řekl, překvapím, ale budoucnost ÚSTR vidím. Uvědomte si jeden pragmatický, a vůbec ne marginální aspekt celé věci: zrušit ÚSTR je nutno zákonem, politickým rozhodnutím, a i když by se v současném parlamentu asi našla potřebná většina, politici si nebudou pálit prsty. Kdo by chtěl jít proti potenciálnímu obrovskému mediálnímu halasu, že se rehabilituje komunismus? A takhle by to bezpochyby mnozí interpretovali. Raději ÚSTR nechají být a ten bude nějak fungovat.
Nebylo by proto za dané konstelace zmarnění příležitosti se nesnažit, aby fungoval rozumněji, lépe než dosud, aby byl smysluplnější? Už nikdy se totiž asi nestane, aby historická obec dostala tak štědré finance od státu, jaké na bádání o nedávné minulosti dostává prostřednictvím ÚSTR. Šance, že by i u nás vzniklo něco na způsob německé nadace podporující bádání a další aktivity ohledně komunistického režimu, se už nebude opakovat. Místo toho máme ÚSTR. Jde tedy především o to, aby finance, které jsou na jeho činnost určeny, byly využity rozumně.
