Zosnuje-li někdo sám a bez pomoci masakr, okamžitě se vynoří dohady o jeho nepříčetnosti. Podvědomě bychom akci dotyčného nejraději vytlačili kamsi do zásvětí šílenství a pomatenosti. Hlavně někam pryč, co nejdál!
Jde o jistý druh zákazu vzájemného kontaktu. My tady, on tam. Bestiální činy v zadním traktu? Pokud byl pachatel neboli masový vrah šílenec anebo v okamžiku spáchání svého činu aspoň nepříčetný, pak náš domněle normální krásný svět není bezprostředně ohrožen.
Žádný frustrovaný jedinec
Anders Behring Breivik a jím zosnovaný masakr na ostrově Utoya v nás opět vyvolali myšlenku, že tenhle člověk nemůže být v pořádku, poněvadž „normální člověk by přece nikdy nic takového neudělal“. Jak rádi bychom se dozvěděli, že masakr na ostrově byl proveden pod vlivem drog, a jak moc bolí zjištění, že tomu bylo přesně naopak.
Breivik nebyl pod vlivem drog ani alkoholu. Právě naopak, váha a obsah jeho jednání mu byly naprosto jasné. Dokonce dvakrát volal na policii, aby jí sdělil, kde je, co tam dělá a jak to všechno klape. A také, že jakmile policie dorazí, míní se jí vzdát.
Horor jménem Utoya nelze zprostit politických konotací. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, patří do historie, a nikoli na stránky odborných publikací z oblasti psychiatrie.
Nedávno se Berivik na Utoyu vrátil za účelem rekonstrukce. Mnozí se domnívali, že bude předstírat ztrátu paměti. Místo toho však s takřka autistickou přesností předvedl, jak se věci udály. U tamtoho stromu prosila o život nějaká blondýna, po té jsem střelil dvakrát. Támhle dál se přede mnou snažil utéct jeden kudrnatý mladík, toho jsem vyřídil střelou do hlavy. Tak nějak.
Breivik je na svůj čin hrdý. Masakr, jenž se odehrál na ostrově Utoya, se tedy zásadně liší od dnes tolik rozšířených jatek ve školách překřtěných na sebevražedná i vyvražďování celých rodin. V tomto případě nešlo o žádného frustrovaného jedince, který by se na svém okolí mstil za své životní nezdary nebo konkrétní ponížení.
Politické konotace
Hororový festival na ostrově Utoya ani pánbůh neochrání před politikou. Lze to říct i tak, že horor jménem Utoya nelze zprostit politických konotací. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, patří do historie, a nikoli na stránky odborných publikací z oblasti psychiatrie. Jeho pokrevními příbuznými jsou velké krvavé lázně historie. Jenže které z oněch mnoha?
Začněme volbou cíle. Už volbou cíle svého útoku podal Breivik důkaz, dalo by se říct až sofistikovaně cynického politického uvažovaní. Proč? Jelikož navzdory své xenofobní podstatě neobrátil zbraň přímo proti cizincům a cílem jeho útoků se nestala žádná mešita nebo islámské kulturní centrum, popřípadě nějaký obchod, nýbrž mládežnický tábor strany, která je podle něho za současnou imigrační politiku zodpovědná. Nešlo tu o nic jiného než o likvidaci, která měla posloužit jako jistý vzkaz. O politické zúčtování.
Podobným způsobem zúčtoval za jedinou noc – během takzvané Noci dlouhých nožů – Hitler s příznivci homosexuála Röhma. Také on stejně jako Breivik zmasakroval s vidinou perspektivnějšího cíle vlastní lidi. Kde byl tou dobou holocaust, když Hitler vraždil Němce, co víc, německé nacisty? Navzdory tomu ho nikdo ani zdaleka nepovažoval za duševně chorého. Vlastně naopak.
Stejný archetyp
Dva nejrozšířenější bludy o Hitlerovi jsou, že byl šílencem a malířem pokojů. Ani jedno, ani druhé. Hitler maloval obrazy, nikoli pokoje, a vůbec nebyl šílený. Nenechme se mýlit jeho paranoickými a patologickými rysy. Pokud skutečným šílenstvím rozumíme zvláštní směsici skutečnosti a fantazie, pak šílený nebyl.
Uměle vyvolaným hladomorem totiž chtěl Stalin zasadit ránu jednak bratrskému slovanskému národu Ukrajincům, jednak nezávisle hospodařícím zemědělcům, kulakům
Až do napadení Sovětského svazu byl v těsném a blízkém vztahu s dobovou realitou a z velké části i jejím tvůrcem. Podařilo se mu skvěle rozpoznat, po čem touží dav. Svými bestiálními činy nastavil křivé zrcadlo temnému násilí, které se v člověku skrývá. Tím učinil z celé jedné generace spoluviníky.
Zatímco Hitler zlikvidoval s notným předstihem před holocaustem jednotky SA, není bez zajímavosti, že stejný archetyp se vyskytuje i v životě generalissima. Kde byl tou dobou rok 1940, Katyň a 23 tisíc zavražděných polských důstojníků, když v roce 1938 poznal hněv likvidátora Stalina minimálně stejný počet důstojníků sovětských? Důstojníků bolševických. Pravověrných komunistů.
Uměle vyvolaný hladomor
Přesně tak, prvními oběťmi führera byli nacisté a generalissima komunisté. Také Stalin zaútočil jako první na vlastní lidi, o nichž na ideologickém základě samozřejmě obstaral dostatek důkazů, že jde o zrádce, placené špiony, agenty, sabotéry, dezertéry a třídní nepřátele.
To, co provedl Stalin s vlastními lidmi, je hotové šílenství, čistá paranoia. Navzdory tomu o něm nikdo nehovoří jako o šílenci. Stalin byl rozvážnou a chladnokrevnou antitezí zběsilého Vůdce. Na rozdíl od Hitlera se neustále jevil jako socha klidu z Rudého náměstí. A právě tahle otcovská střízlivost mohla mít podíl na tom, že jeho zrůdné – a dalo by se říci protisovětské – činy dokázaly zůstat světu utajeny.
Dokonce ani hladomor na Ukrajině v letech 1932až 1933, další velká „masová akce“, která předcházela masakru vojenských důstojníků, nevyvolal světový skandál. Uměle vyvolaným hladomorem totiž chtěl Stalin zasadit ránu jednak bratrskému slovanskému národu Ukrajincům, jednak nezávisle hospodařícím zemědělcům, kulakům.
Aby bylo jasno, v komunismu nepatří půda tomu, kdo ji obdělává, a úroda není toho, kdo ji vypěstoval. Půda i úroda musejí patřit všem. Všem patří také sovětský stát, jenž z titulu majitele půdy úrodu později jako milodar znovu přerozděluje mezi ty, kteří ji vypěstovali. Nemůže přece zůstat tam, kde vyrostla.
Nikoli náhodou se Hitler i Stalin chlubili válečnými úspěchy, zatímco udržovali v tajnosti svět táborů smrti a pracovních lágrů
V jistém smyslu připomíná tento mechanismus postup společnosti Monsanto. Takový zvláštní ekologický hladomor, který hospodářům brání se osamostatnit, neboť semena plodin, které vypěstovali, nesmějí být použitá na osivo. To jim totiž každoročně – za peníze – znovu rozděluje firma Monsanto.
Domnělí nepřátelé
Hitler, Stalin a další, o nichž jsme se dosud nezmínili – například Mao a Pol Pot – spojuje, že nepřítele domněle odhalili v určitých vymezených vrstvách vlastního národa a země. Tuto formu zvůle, jež je nebezpečná sama sobě, bychom také mohli nazvat politickou autoimunitní chorobou. Musíme ji odlišovat od zvůle dobyvačné.
Autoimunitní teror je podsvětím, jakýmsi zápolím otevřené dobyvačnosti a válečných cílů. Skrytým atributem. Nikoli náhodou se Hitler i Stalin chlubili válečnými úspěchy, zatímco udržovali v tajnosti svět táborů smrti a pracovních lágrů, ba co víc, často i samotný fakt, že něco takového vůbec existuje.
Kdyby tak byl každý, kdo se kdy obrátil proti vlastním lidem, šílenec! Nebo kdyby tak všichni masoví vrazi a šílení střelci jednali pod vlivem drog a alkoholu! Jenomže tak tomu není.
Doléhá na nás prostý fakt. Musíme si uvědomit, že tito lidé zcela podlehli vlivu prostředků způsobujících změny vědomí, které nejsou zakázané. Veřejný diskurz s politickým obsahem je jedním z nejnebezpečnějších a nejúčinnějších prostředků změny vědomí. V žádném případě nesmí být zneužíván.
