Hlavní potíž Česka: Nízká produktivita práce

Jedno z lichotivých pořekadel hlásá, že české ručičky jsou zlaté. Realita je taková, že jsou spíš olověné. V porovnání s jinými evropskými zeměmi činila loni zdejší produktivita na jednu odpracovanou hodinu necelých 76 procent. To znamená, že Češi odedřeli o dost víc hodin, aby se dostali na stejný zisk jako kolegové v zahraničí. Tratí na tom oni sami ve své výplatnici a množství volného času, tratí firma v zisku a ve výsledku i národní hospodářství.

Zmíněnou neefektivitu identifikuje nová vládní strategie jako klíčovou překážku rozvoje země. Strategie doslovuje Národní investiční plán, který představil premiér Andrej Babiš (ANO). Byť byl zmíněný materiál nazván plánem, je to katalog investičních záměrů a potřeb, a byť se Hospodářská strategie ČR 2020 až 2030 jako plán nenazývá, má k němu mnohem blíž. Hotová bude v březnu, zatím jsou k dispozici teze; její součástí bude rozpis, kdy se co stane, kdo to udělá, a z čeho se to zaplatí.

Osm pilířů

Základních pilířů, jež je podle strategie třeba v příštím desetiletí zdolat, je osm – vzdělávání, inovace, podnikání, zdraví, průmysl, energetika, doprava a rovnoměrný rozvoj regionů s důrazem na péči o krajinu. Shrnuto, potřebujeme víc absolventů technických a přírodovědných oborů, po nichž trh hladoví, díky nimž si usnadníme práci chytrými řešeními, ne že se s tím pachtíme postaru a chytré vychytávky kupujeme od šikovnějších cizinců.

Potřebujeme méně otravovat podnikatele, aby s každou prkotinou nemuseli na úřad, když se cokoli dá udělat na internetu a když stát už většinu údajů stejně má, jen si je úřady mezi sebou nesdílejí. Potřebujeme nízkoemisní až bezemisní průmysl i energetiku, v níž budeme soběstační, aby zdejší politickou vůlí nekroutila cizí velmoc zároveň s kohoutem, jímž nám posílá plyn. Potřebujeme zemědělství, které k půdě přistupuje s respektem, nevyhání si zisky tunami chemických hnojiv a nerezignuje na pěstování brambor či jablek, protože řepka s kukuřicí nesou víc a snáz.

Musíme udržet vodu v krajině, aby z ní a v ní mohli žít lidé, zvířata i pole. Jelikož věková skladba společnosti převáží ve prospěch seniorů, bude nutná špičková péče o zdraví, protože, řečeno s jistou míru cynického realismu, čím je jedinec zdravější, tím méně peněz stojí systém. Aby to všechno mělo šanci se stát, je nezbytné podle strategie odbourat mentální, organizační a technologickou mez způsobující, že třpyt českých ručiček zašel.

Banální příčiny

„Zvyšování produktivity práce je třeba chápat jako primární zdroj dlouhodobě udržitelného růstu. Domácí ekonomika vzhledem k nerovnováze na trhu narazila na hranice svého růstu, východiskem jsou inovace a na nich založený růst produktivity a konkurenceschopnosti,“ píše se v materiálu, který na vládu přichystalo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) a LN jej mají k dispozici.

Přijít na to, proč se Češi dřou déle a lopotněji, nevyžaduje genialitu, příčiny jsou banální, jen se neodstraňují, případně odstraňují pomalu – mizerná organizace práce, mizerný management, zastaralé výrobní prostředky či postupy a fakt, že zdejší průmysl často zaujímá poslední příčku v hodnotovém řetězci. Zahraniční mateřská společnost si to, co vydělává, uskuteční jinde – vývoj inovací či následný prodej a servis –, v Česku se montuje nebo kompletuje. Z toho není moc peněz pro nikoho kromě zahraniční matky, ale ta si zisk užije, tedy i zdaní, u sebe doma.

Plnění domácích úkolů má za cíl, aby se z dosavadní výhody levné práce, která sem táhne výrobny zahraničních investorů, nestalo betonové závaží. Svět a byznys se robotizují, co může, lítá po síti, rutinní, mechanické a těžké práce zastanou stroje, lacinější a efektivnější.

Modernizace země

Proměna, která se už děje, vygeneruje nová místa ve službách, v sociální a zdravotní péči, ve vysoce kreativních oborech; ale Češi je musejí umět vykonávat a tu metu zatím nezdolali – absolventů oborů budoucnosti je tu asi 26 procent, což na novou éru nestačí. Počítá se s tím, že člověk se bude celý život učit, hlavně digitální dovednosti, neboť technologický vývoj poletí; vzdělávací systém na to musí být připravený, v nabídce studijních programů i rekvalifikací. Odbourat se přitom musí i dědictví po komunistech.

„Československé hospodářství se začalo orientovat na východ a na těžký průmysl, náročný na suroviny a energie. Byly vytvořeny gigantické, monopolní výrobní kapacity, potlačena kvalita – systém, který nemohl obstát v následném tržním testu,“ popisuje dokument. Po revoluci se to řešilo poněkud splašenou privatizací a mohutným přívalem přímých zahraničních investic. Tehdy to pomohlo, ale nedalo to tolik prostoru domácímu byznysu, aby se naučil vyšší přidané hodnotě.

Podle MPO proto hrozí, že Česko uvázne v „pasti středního příjmu“ – zbohatne, ale poztrácí konkurenční výhody, jako je rozvoj výzkumného zázemí, neboť nepřestane sama sebe inzerovat přes nízkou cenu. Výchozí pozice k modernizaci země, ke splnění přání, aby se z ní stal technologický tahoun, není špatná – lze navazovat na prvorepublikovou tradici a váhu má i dobrý mezinárodní rating; agentura Moody’s hodnocení Česka po 17 letech zvedla, díky čemuž má nejlepší „vizitku“ ze všech zemí bývalého východního bloku. Pomáhá, že jsme bezpečná a vůči finančním otřesům odolná země.