Aktualizováno. Sociální demokracii nevyšel ani třetí pokus vyslovit nedůvěru Nečasově vládě. Čekalo se to. ČSSD s komunisty a s několika takzvaně nezařazenými poslanci totiž nedá dohromady potřebnou většinu hlasů, je-li koalice – a ona byla! – jednotná. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a další opoziční řečníci spráskali vládu nemilosrdnou kritikou, ale představení trvalo jen pár hodin.
Předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová (ODS) totiž mimořádnou schůzi svolala až na večerní čas, kdy už jsou poslanci unavení a lidé doma v televizi sledují spíš jiné pořady než přímý přenos z parlamentu. Shrnuto, zbytečná ztráta času a diskreditace hlasování o nedůvěře vládě. A poněvadž je-li něčeho moc, je toho přespříliš, další případné pokusy „oranžových“ shodit vládu budou veřejnost zajímat ještě o něco méně.
Toť názor většiny komentátorů. Petr Honzejk však ve středečních Hospodářských novinách uchopil věc jinak: „Strana, která dostatečně hlasitě a důvěryhodně artikuluje zájem nespokojených, třeba i rituálním hlasováním o nedůvěře vládě, napětí uvolňuje. A vlastně se tak zasluhuje o demokracii. Proto v důsledku ČSSD, bez jakékoli ironie, děkujeme.“ Něco na tom je. V případě ČSSD však opravdu jen něco málo. „Kanalizovat“ nespokojenost lidí se totiž v úvahu přicházejícím stranám příliš nedaří.
Doplňování voličské základny KSČM
KSČM coby strana antisystémová, jíž polistopadový režim nevyhovuje a chtěla by jej nahradit jiným, „kanalizuje“ kritiky současných poměrů tím způsobem, že si z nich doplňuje voličskou základnu. Ačkoli tedy KSČM a její voliči prudce stárnou, komunisté se drží na plus minus 15 procentech volebních preferencí a získávají dostatek poslaneckých mandátů, aby byli ve sněmovně nepominutelní.
Holešovská výzva se mění ve svého druhu pokus o vytvoření protikapitalistické fronty
Podobným způsobem „kanalizovala“ nespokojence až do svého volebního fiaska v roce 1998 a následného rozkladu jen deklaratorně pravicová strana Sdružení pro republiku-Republikánská strana Československa (SPR-RSČ) Miroslava Sládka. Ta na sebe nabalovala názorově indiferentní radikály toužící po silném vůdci, jenž tu ze dne na den udělá pořádek. Sládkovi republikáni vypadli ze sněmovny zásluhou Miloše Zemana. Ten poté, co je označil za „zdivočelé sociální demokraty“, získal značnou část jejich hlasů a vyhrál s ČSSD na jaře 1998 volby do sněmovny.
Zemanovi nástupci v čele ČSSD – od intelektuálního Vladimíra Špidly přes „klukovského“ Stanislava Grosse až po Bohuslava Sobotku – kormidlem strany pootočili do středu a přizpůsobili tomu svou rétoriku, čímž se ale tato strana stala pro radikály málo přitažlivá. Platilo to koneckonců i o Jiřím Paroubkovi. Ten sice dokázal být razantní, ale hranici, která by znamenala ztrátu středových voličů, překračoval jen zřídka.
„Kanalizace“ nespokojenců
Proto je zatím ke „kanalizaci“ nespokojenců prakticky k dispozici jen ČSSD. Ta je sice k současné pravicové vládě a jejímu reformnímu a „škrtacímu“ programu kritická, ale zároveň je stranou evoluční, která násilné zvraty a převraty odmítá, i demokratickou a v kontextu vývoje po listopadu 1989 nikoli protirežimní.
„Utrpěné vítězství“ v květnových volbách 2010, jež ČSSD odsunulo do opozice, ačkoli se počítalo s tím, že bude vládnout, ji však připravilo o kus sebedůvěry. A vnitrostranické soupeření křídel předsedy Sobotky a prvního místopředsedy Michala Haška zase odebírá ČSSD drahocennou energii. Navíc si na veřejnost probleskujícím vnitrostranickým neladem rozmazává vlastní portrét.
Rutinní pokusy o vyslovení nedůvěry vládě její parlamentní machři zvládají. Nabídnout však realistickou a realizovatelnou alternativu těm, kdo mají Nečasovy vlády a jí ordinovaných reforem dost, a především získat jejich důvěru a stát se jejich mluvčím, je však zatím nad síly sociální demokracie. Kde ale schází „odkanalizování“, tam jednoho dne nespokojenost lidí nekontrolovatelně vyvře jako gejzír a třeba i nebezpečně se rozlije po kraji. Už se, žel, stalo!
Pokus o protikapitalistickou frontu
Gejzír se jmenuje Holešovská výzva. Vznikla nenápadně na konci loňského roku se záměrem svolat celostátní konferenci občanů, iniciativ, neparlamentních stran a občanských sdružení. Konference se uskutečnila letos koncem ledna v Praze-Holešovicích a zvolila Národní radu.
Holešovská výzva se mění ve svého druhu pokus o vytvoření protikapitalistické fronty, obdoby to taktiky jednotné (železné) a později lidové fronty komunistického a sem tam i sociálně demokratického hnutí z dvacátých a třicátých let minulého století. Prozatím má podobu demonstrací s někdy až několikatisícovou účastí, jež se počínaje 15. březnem opakovaně konají v Praze a dalších městech republiky. Přicházejí na ně převážně senioři a ty skupiny obyvatel, jež jsou frustrované sociálními škrty Nečasovy vlády, zvyšováním DPH a už rozjetými vládními reformami.
Hnutí Holešovská výzva lze budovat jako festovní stavbu, ale při neopatrnosti jeho „hybatelů“ se také může šířit jako metastázy zhoubného nádoru
„Stydím se za vládu a prezidenta ČR a chci jejich demisi,“ je na visačkách z tvrdého papíru v ceně pěti korun za kus či na plechových odznáčcích za dvacku, které mají demonstranti na svrchních oděvech. Až na drobný incident před Českou televizí se zatím demonstrace odehrávaly pokojně. Zdánlivě je tedy vše v pořádku, neboť právo kritizovat politiky a požadovat jejich odstoupení je v demokratickém právním státě samozřejmostí.
Pokles důvěry
O tísni, strachu z budoucnosti, ba o upřímných pocitech beznaděje mnohých a snad i většiny demonstrantů netřeba a priori pochybovat. A už vůbec ne se jim vysmívat! To, že důvěra veřejnosti k vládě, parlamentu či k Evropské unii rok od roku prudce klesá a například dojem všudypřítomné korupce je vlastní víc než devíti desetinám dotázaných občanů ČR, dokládají i sociologická šetření STEM a dalších výzkumných pracovišť. Víc než polovina veřejnosti už dokonce považuje předlistopadový komunistický režim za lepší než ten současný, což je na pováženou. Zdá se však, že většinu našich politiků to příliš nezajímá.
Premiér Petr Nečas, ministr financí Miroslav Kalousek, ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek a další členové kabinetu kolem dokola opakují, že „vláda rozpočtové odpovědnosti“ bude v reformách pokračovat, což je z hlediska vlády jistě racionální. Pro mnoho lidí to však je a bude velmi těžké, ba bolestné a od politiků by si kromě ratia zasloužili i trochu té empatie a místo ministerského ptydepe pár lidských vět. Místo toho jsou vládní politici komisní, ba někteří chladní jak led. Jako by sami nikdy nebyli „obyčejnými lidmi“!
Za „obyčejné lidi“ se na rozdíl od nich vydávají iniciátoři Holešovské výzvy. „V tomto krátkém časovém období spontánního vzniku nebylo reálné hned formulovat body našeho programu pro následující období. Deklarujeme však, že na formulaci těchto bodů pracujeme a současně vyzýváme naše příznivce k spoluúčasti při formulování následných kroků, které aktuálně budeme předkládat,“ uvádí se v deklaraci Holešovské výzvy – Co dál schválené Národní radou 8. února 2012.
Vyloučení Skutečné demokracie
Je však především nezodpovědné uvádět do chodu občanské hnutí a nestanovit mu programové mantinely. V lepším případě vznikne nefunkční slepenec držený pohromadě pouhým negativismem. A v horším se z takového hnutí stane hned na počátku svodná nádržka nespokojenců všeho druhu včetně extremistů. Ti ho pak mohou dokonce zneužít pro své osobní cíle a obrátit proti zájmům těch, kteří Holešovskou výzvu zakládali třeba jen z čirého idealismu. Jedno i druhé už výzvu postihlo.
Po sobotní protivládní demonstraci 17. března v Praze se musela distancovat od hnutí Skutečná demokracie (SKDE), jehož členem je i kontroverzní pražský taxikář Zdeněk Ponert, mimo jiné známý tarifem 99 korun za kilometr jízdy. SKDE se k Holešovské výzvě přihlásilo koncem ledna na konferenci v Hloubětíně a bylo z ní vyloučeno poté, co 17. března „svévolně změnilo obsah protestu a webu Národní rady, jehož bylo pouze správcem“.
Hnutí Holešovská výzva lze budovat jako festovní stavbu, ale při neopatrnosti jeho „hybatelů“ se také může šířit jako metastázy zhoubného nádoru. Pomozme si parafrází jednoho textařského skvostu: Jaké si to organizátoři udělají, takové holešovské hnutí budou mít. Až potud je to víceméně jejich věc.
Osm cílů
Nás všech se však týká ideový základ, a potažmo cíle hnutí formujícího se okolo Holešovské výzvy. Její hlavní iniciátor Slávek Popelka je sice bývalý moravský disident, ale celé je to neuvěřitelně naivní, z politologického hlediska nevědomé. Především však jde o protisystémové hnutí. Za 22 let po listopadu 1989 je to první útok na demokratický systém „an sich“. Jakýmsi programovým fundamentem hnutí je osm cílů schválených na hloubětínské konferenci koncem ledna:
- Demise vlády a jmenování dočasné úřednické vlády odborníků;
- zahájení příprav spravedlivých demokratických voleb;
- uzákonění referenda;
- zastavení církevních restitucí;
- zastavení penzijní, sociální, zdravotnické a školské reformy;
- odvolání podpisu smlouvy ACTA, která zavádí cenzuru na internetu;
- do jednoho týdne po jmenování dočasné úřednické vlády odstoupení prezidenta Václava Klause pro ztrátu důvěry;
- požadavek naplnění našich požadavků do konce měsíce února t. r. (u bodu 3. a 7. v termínech možného splnění).
Zásadní otázky
„Úřednickou vládu“ Ústava ČR nezná, i když se tak Tošovského a Fischerově kabinetu říkalo. Volby a jejich průběh upravuje Ústava ČR a volební zákony. Výzva ovšem hovoří o jakýchsi „spravedlivých“ volbách, k nimž by musela vést cesta buď změnami zákonů včetně Ústavy, anebo neústavním pučem. Připouštějí jej snad autoři výzvy?
Uzákonění referenda vyžaduje třípětinovou ústavní většinu v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Jak by jí chtěli protagonisté výzvy dát dohromady: Zbavili by snad odpůrce referenda mandátu? Zastavení církevních restitucí by vyvolalo sérii žalob církví na stát a obce u Ústavního soudu, jenž takovou cestu církvím sám otevřel. Jak by hnutí naložilo s Ústavním soudem, pakliže by „neobrátil“? Rozpustilo by ho?
Na rozdíl od amatérských aktivistů-revolucionářů se profesionální politici a odboráři nemohou na neznalost Ústavy vymlouvat
Zastavení reforem je vyloučeno, poněvadž by se v dohledné době zhroutil státní rozpočet a následně by se „zadřely“ i důchodový a sociální systém a také zdravotnictví. Smlouva ACTA je pro členy EU závazná, a proto ji nelze jen tak neakceptovat. Trapnou neznalost autorů výzvy prokazuje požadavek odvolat prezidenta „pro ztrátu důvěry“. Pro tenhle delikt se ocitali před soudem účetní národních podniků, leč Ústava ČR nic takového ve vztahu k hlavě státu nezná!
Na neznalost Ústavy se vymlouvat nelze
Co když ale nejde o trapnou neznalost, nýbrž o blekotavě kamuflovanou výzvu k zúčtování s polistopadovým demokratickým systémem? V článku 9 odstavec 2) Ústavy ČR se říká: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“
Rozmanitá přání věrozvěstů Holešovské výzvy typu nekupovat zahraniční výrobky, obnovit tradiční výrobu v podnicích uchvácených cizáky či vystoupit z EU a žádat od ní odškodné za ztráty, jež nám způsobila, jsou neškodným blouzněním, jež potěší „vlastence“ sui generis, ale nic víc. Očividný rozpor Holešovské výzvy s článkem 9 Ústavy ČR je však neakceptovatelný.
Českomoravská konfederace odborových svazů, Odborový svaz Čech a Moravy a především ČSSD jevící snahu se k příštím demonstracím Holešovské výzvy nejen připojit, ale i se chopit jejich taktovky, a tím si vylepšit u protivládně naladěné části veřejnosti vlastní image, by měly dvakrát měřit, než říznou a ztotožní se s protisystémovým, ano – s protiústavním hnutím. Na rozdíl od amatérských aktivistů-revolucionářů se však profesionální politici a odboráři, z nichž třeba předseda ČSSD Sobotka má právnické vzdělání a všichni disponují poradními sbory, nemohou na neznalost Ústavy vymlouvat.
Upřesnění:
ČESKÁ POZICE z článku vyškrtla větu „Jakýsi koordinační štáb Holešovské výzvy, jejímiž úhelnými pilíři jsou tři levicové občanské iniciativy – Alternativa zdola, NE základnám a ProAlt –, na jejichž akcích bývají k vidění i známí levicoví intelektuálové, představitelé ČSSD a odborů.“ na základě žádosti iniciativy ProAlt. Zároveň zveřejňujeme text v tomto znění:
V článku Holešovská výzva: první útok na demokratický systém od listopadu 1989 bylo omylem uvedeno, že iniciativa ProAlt patří ke koordinačnímu štábu Holešovské výzvy. Tato informace se nezakládá na pravdě. Iniciativa ProAlt doručila ČESKÉ POZICI žádost o opravu a stanovisko, které tímto zveřejňujeme:
1) Iniciativa ProAlt nikdy nijak nespolupracovala a ani nespolupracuje s Holešovskou výzvou. Nepracovala ani v "jakémsi koordinačním štábu HV" a už vůbec ji nelze považovat za "úhelný pilíř HV", jak z článku vyplývá.
2) Iniciativa ProAlt dlouhodobě pracuje s organizacemi a uskupeními jiného charakteru, než jsou Holešovská výzva případně Národní rada. Z toho, co je nám v současné době známo o Holešovské výzvě, nevyplývají žádné signály k možnému navázání spolupráce oběmi iniciativami v dohledné době.
3) Iniciativa ProAlt od prosince minulého roku pracuje na vytvoření široké koalice nestranických sil veřejného spektra, která se bude podílet na veřejných projevech 16. až 21. dubna.
Vyjádření autora článku Petra Nováčka:
Při psaní dotyčného komentáře jsem jako jindy vycházel z informací zveřejněných na zpravodajských serverech a v denním tisku a z dalších zdrojů dostupných na internetu, včetně e-mailové pošty, jíž jsem politickými stranami, hnutími, odbory atd. jako komentátor zahrnován. Touto cestou jsem obdržel i dva dokumenty, jež měly v záhlaví loga tří iniciativ včetně ProAltu. Ze zmíněných zdrojů, a věřte, že těch textů byl pěkný "balík", jsem vyvodil, že ProAlt a nejspíš i další iniciativy jsou součástí širokého protestního hnutí, jakési "jednotné fronty" organizované Holešovskou výzvou.
Ohlášená podpora ČKMOS "celonárodnímu shromáždění", svolanému Holešovskou výzvou na 15. duben do Prahy a dalších devíti velkých měst, mě v mém úsudku utvrdila, anžto odborářských protestních akcí se v milosti sympatizanti ProAltu často zúčastňovali a někteří mají navíc blízko k sociální demokracii, z níž se hlasy podporující "celonárodní shromáždění" už také ozvaly.
Moje dedukce nebyla zlovolná, snad byla i logická, ale každopádně jsem se dopustil omylu. Omlouvám se za něj a rád beru na vědomí, že ProAlt nemá žádným způsobem co do činění s Holešovskou výzvou, jejíž protisystémová podstata pro mě zůstává nepřijatelná.
Petr Nováček
