Fakt, napral jsem si to do žil,“ říká mi Filip. „Cože?“ Nechce se mi věřit; je to jako z jiného světa. „Divný, co? Prostě sem si jednou nedal perník, ale rtuť. Měl jsem všeho dost a chtěl jistotu. Nechtěl sem riskovat zlatou dávku a skončit jako slintající debil v nějakým blázinci.“
Jenže přežil, ani rtuť už není v tomto světě jistota. Stejně ale umře. Rtuť je prostě rtuť. Prognóza: dva roky života. Jeho rodina je na to připravená. Plíce mu už teď pracují jen na čtyřicet procent. Má žloutenku typu C, je mu kolem čtyřiceti. Nemá nic, jen dluhy, jistotu smrti, před sebou necelý rok léčby a malou dceru – kvůli ní se nakonec rozhodl pokusit zbavit se takřka dvacetileté závislosti na pervitinu.
Až vyjde z léčby, chce s dcerou jezdit kolem světa. Asi nerozumím počtům: „Jak to uděláš, když nemáš peníze, dlužíš kdekomu a nemáš už čas, protože umřeš?“ |
Až vyjde z léčby, chce s dcerou jezdit kolem světa. Asi nerozumím počtům: „Jak to uděláš, když nemáš peníze, dlužíš kdekomu a nemáš už čas, protože umřeš?“ Filip: „Dva tejdny budu vařit jako divej. To stačí.“ Zkušenosti má – roky vařil (pervitin) v jednom zhruba pětadvacetitisícovém českém městě: „Jenže sem neměl vztah k prachům, utrácel sem je za všechno, za kurvy, za cokoli – když můžeš mít všechno, chceš všechno.“A Filip má přehled: v tom městě prý bylo osm vařičů; na každé tři tisíce obyvatel včetně nemluvňat zhruba jeden. Žádné drogové mafie, každý si jel na vlastní triko.
Kolik se tím dá vydělat? „Klidně čtyři sta tisíc za tejden,“ říká Filip. A Radek, další bývalý vařič v léčbě, doplňuje: „To seš dost slabej, čtyři sta tisíc může bejt i za jeden den.“
Bydlím s nimi v léčebné komunitě, kterou blízko Písku provozuje SANANIM, nezisková organizace, která se již od roku 1990 zabývá pomocí lidem s drogovou závislostí. Na jednom statku nás tu žije dvacet, z toho šest žen (dvě z nich dřív vařily). Všichni tu jsou dobrovolně; mohou kdykoli odejít (vrata ze statku jsou vždy otevřená), mohou být kdykoli vyhozeni (poruší-li pravidla).
Projdou-li všemi procedurami a postupy, stráví tu zhruba jeden rok. Jeden dlouhý nejistý rok bez drog.
Tři verze odchodu
Někteří neodejdou ani dobrovolně, ani kvůli porušení pravidel; odejdou do vězení. Branou vpodvečer vchází v doprovodu terapeutky Věra. Něco po čtyřicítce, dost těžká artróza; trochu vleče nohu. Vrací se od soudu. Pláče. Tluče do gongu, svolává mimořádné setkání celé skupiny. „Nechci, abyste za mnou chodili po jednom – je konec, nejmíň dvacet měsíců v lochu.“ Ostatní mlčí, sdílí Věřin smutek.
Všude čisto. Obyvatelé statku se o sebe učí starat: perou si, vaří, uklízejí pokoje, prostě všechno, co dříve nedělali.
„Zasloužím si to,“ říká mi potom, když spolu o samotě sedíme na dvoře statku. Vězení zná dobře, krádeží má za sebou dost a dost. Pak začne vyprávět, jak když byla na svobodě, do vězení pašovala drogy; dávky schovávala do umělohmotných pantoflí, rozřezávala jim podrážku: „Není nad ty vietnamský se slabým prostředním proužkem!“ Pantofle předávala komplicům, jež měli venku vězeňští dealeři, poté, co od nich obdržela peníze. Do vězení se pak drogy dostaly díky příbuzným odsouzených. „Někdy v tom jeli i bachaři, ale není to pravidlo.“
Pak už se smíchem vypráví o „vlachárnách“, jak říká analfabetickým Romkám, se kterými se potkala v ženském vězení ve Světlé nad Sázavou: „Já do jedný z nich dva tejdny hustila dětskou říkanku. Fakt nekecám. My už sme z ní na patře kvokali, a teď si představ: vona příde po těch dvou tejdnech z tý hodiny, kde si dodělává tu školu, a řekne: ,Pětka.‘ Voni byly jak děti, tak zavostalý byly.“
A když na statek jednoho večera přichází policista s obsílkou, začne scénka jako ze skeče |
Věra není sama. Krátce po Novém roce dostala podmínku Martina (terapeut Honza: „Ta podmínka je hotovej zázrak! Čekali jsme to horší.“). A když na statek jednoho večera přichází policista s obsílkou, začne scénka jako ze skeče: tuhnutí tváří, šeptanda, típání cigaret, pobíhání, jako když do hejna slepic střelí, pak se všichni srotí na dvoře, vyčkají odchodu policisty (slušně ho pozdraví, policista slušně odpoví) a hned běží zjistit, jakou neblahou zvěst přinesl tentokrát. Sem totiž policisté přinášejí jen neblahé zvěsti; a pro kohokoli. V tom tu panuje rovnost.
Hladce fungující trh
Kradli, vařili drogy, přepadali či vykrádali byty vesměs všichni bez rozdílu. Peníze na dávku jsou nutnost. Třicátník Vašek byl v komunitě už víckrát (to je tu celkem pravidlo – je tu s námi i člověk, který je v nějakém typu léčby pošesté). Má žloutenku typu C. V mládí jeho sestru pohlavně zneužíval otec („Lampasáckej kripl a alkoholik, co mlátil mámu.“). Říká mi: „Hele, já krad žvejkačky. Fakt, vobyčejný žvejkačky v automatech před obchodama. Přídeš a deš, nikdo to nekontroluje.“ Kam s nimi pak jde? „Tak různě – Vietnamci to berou, stánkaři různý. Není žádnej problém.“
V Písku na výletě procházíme mezi dvěma řadami domů. Pavel: „Vidíš ty měděný okapy? Tak ty už by tady dlouho nebyly...“ |
Na dražší věci jsou překupníci, někteří dealeři, vařiči... Trh funguje jako hodinky. Kartony cigaret, elektronika, oblečení – prodat se dá všechno; i ty žvýkačky. Když není nic po ruce a jste žena, dá se někdy platit vlastním tělem.
V Písku na výletě procházíme mezi dvěma řadami domů. Pavel: „Vidíš ty měděný okapy? Tak ty už by tady dlouho nebyly...“ Ti, kdo to slyší, se smějí. Vědí dobře, o čem mluví; začnou mi říkat, kolik dávek kvalitního heroinu bych dostal, kdybych všechny ty okapy v ulici očesal. „Krad sem všechno, co šlo,“ říká mi David, docela mladý kluk, o kterém všichni ostatní mluví jako o „mamánkovi“. „Odtáhli sme třeba i dva vraky aut, vláčeli sme je jak pitomci městem, ale vyplatilo se to. Pár tisícovek to hodí.“
Vítek byl sofistikovanější. Jednak si vydělal dost, když pokládal parkety, přivydělával si ale i jinak: „Znáš tu partu, jak v Praze nahoře na Letný umejvala projíždějícím autům okna?“ „Jo, ty jsem viděl,“ říkám. „Tak v tý sem nebyl, tu měla skupina alkoholiků, já byl v jiný skupině, umejval sem projíždějícím autům vokna na jedný křižovatce v centru.“ Kolik to hodí? „Je to vývar, pár stovek za hodinu to dá – to si pěkně hlídáš to místo. Jen je trochu blbý, že dostáváš od poldů pokuty, jinak na tebe nemůžou. Rostou ti ale dluhy – pokuty neplatíš.“
Traumatické zážitky
Kriminální minulost, dluhy, zdravotní problémy (všichni mají zdevastované zuby, takřka pro všechny je nemocniční hepatologie, jak oni říkají „hepatálka“, druhým domovem) a zkušenost s bezdomovectvím má většina z nich. Pak tu jsou taky antidepresiva, bere je každý – po drogách psychika prodělá sešup, nemůžete spát, nemůžete nic; s léky je svět zřejmě snesitelnější.
Tak se mi ostatně všichni tito lidé poprvé představují: „Ahoj, jsem Kristýna, je mi třicet let, na pervitinu deset let, jsem z jednoho menšího města na jižní Moravě.“ |
Ale je tu ještě něco: hluboký traumatický zážitek z dětství. Otec, který mlátí matku, sexuální zneužívání, které podle zkušenosti terapeutů zakusí většina žen, které procházejí léčbou, zblízka viděná smrt někoho z rodiny...
Modernisté, třeba James Joyce v Odysseovi, se pokoušeli z každodenní reality vytvářet mýtus – když se člověk prochází po statku pár kilometrů od Písku, má pocit, že mýtem už je každodenní realita, že mýtus se z ní nemusí teprve pracně tvořit. Jeden z mnoha silných příběhů, které se mi tu doslova promenují před očima:
Kouření a zase kouření. Kupují si ale levný tabák, na cigarety v krabičce nemají peníze.
Ženě, která se mi představuje, je něco kolem třiceti, byla závislá na pervitinu; o moc víc o ní nevím. Tak se mi ostatně všichni tito lidé poprvé představují: „Ahoj, jsem Kristýna, je mi třicet let, na pervitinu deset let, jsem z jednoho menšího města na jižní Moravě.“
Pervitin, heroin, alkohol, automaty, opiáty jsou součástí nejen její identity; rádi o nich mluví všichni. I Kristýna: „Víš, jakej je potom skvělej sex? Bez pervitinu to stojí za hovno.“ Kristýna jednou, ještě jako malé dítě, přišla domů, vstoupila do pokoje a nebyla v něm sama – její otec tam visel oběšený. Když jí bylo šestnáct sedmnáct, dělala modeling, fotila i se známými fotografy. V osmnácti začala s prostitucí, pásl ji také její přítel („Neměla jsem štěstí na přítele.“). Jen o málo později přišel pervitin.
Po prvním pokusu o léčbu ji unesli („Byli to nějaký Rusové.“). Prý jakýsi starý dluh. Ujížděli s ní do Německa, chtěli, aby tam dělala prostitutku – jenže únosci s ní v autě cestou havarovali. Půl roku ležela na jednotce intenzivní péče, jednu ruku má dodnes viditelně znecitlivělou; musí na další operaci, ze které má strach. Do drog rychle spadla znovu.
Teď prodělává druhou léčbu a já zažívám její přestup z první do druhé fáze. To znamená, že už třeba může sama na vycházky do Písku či do Strakonic |
Teď prodělává druhou léčbu a já zažívám její přestup z první do druhé fáze. To znamená, že už třeba může sama na vycházky do Písku či do Strakonic a teď poprvé po nějakých třech až čtyřech měsících jede na víkend za matkou. Může sem tam, opravdu dost málo, na internet nebo si někdy zavolat. Pro doplnění: ve třetí, nejpokročilejší fázi už účastníci programu bydlí mimo komunitu, v jednom z jiných křídel statku. Pracují v okolí, připravují se na ukončení léčby. Poté vesměs odcházejí do doléčovacích zařízení.
A Kristýnin závěr příběhu (terapeut Honza: „A to ti ještě zdaleka neřekla všechno...“)? Ničeho nelituje: „Hele, drogy mi hodně daly, hodně vzaly.“ Co jí daly a co jí vzaly? „O svém otci nechci mluvit.“
Jen příběhy, ale zásadní
Ty příběhy člověka ubíjejí, jde ale o to, nepodlehnout jim docela. Nevidět za každým, kdo spadl do drog, v mládí traumatizované dítě. Cesta k drogám (a od drog) vede kudykoli. To je asi jediné poučení, které tu začínám chápat. Univerzální návody neexistují.
Vypravěč se nějak do děje vřazuje, nějak se prezentuje; nejčastěji jako jednoznačná oběť rodiny nebo systému |
Z druhého břehu proto slyším: Kristýnin příběh je prostě jenom příběh; jako příběhy ostatních. Souvislé vyprávění, ve kterém události nabývají jasný smysl, jaký jim chce dát sám vypravěč. Z každé příčiny plyne neodvratný následek. Vypravěč se nějak do děje vřazuje, nějak se prezentuje; nejčastěji jako jednoznačná oběť rodiny nebo systému. Rodinní příslušníci by ale identický příběh vyprávěli jistě jinak.
Jsou tu však dvě velká ALE:
- Jednotlivá fakta, na nichž moji dočasní spolubydlící svá dosavadní utrpení prezentují, často sedí, což jednoznačně potvrzuje zkušenost zdejších terapeutů. Ve svých příbězích však řadu dalších podstatných informací většinou zamlčují, protože by se kvůli nim jejich výsledný obraz jako pouhých obětí rázem rozpadl.
- Příběhy jsou při léčbě zásadní: terapeut s nimi může pracovat, léčený může jejich prostřednictvím„odžít“ své minulé tragédie, může se snáze vyrovnat i se svými hříchy, prostě: příběh je nenahraditelný nástroj léčby.
Tak trochu jiný tábor
Dvacet lidí s dost podobnými osudy žije v jednom domě. Jsou doslova honěni z aktivity do aktivity. Jejich den je nalinkovaný a s výjimkou neděle vypadá zhruba takto:
Skoro nikdo na statku nenechá uplynout volnou chvilku, aniž by si na dvoře zapálil.
V sedm hodin rozcvička (terapeut Honza: „Nestor oboru, stařeček Jaroslav Skála, říkával: Kdo se ulejvá při rozcvičce, tak s ním to moc pozitivně neskončí.“), v půl osmé snídaně, pak všichni běží na dvůr poprvé kouřit (předtím nesmějí, i když někdy...), následuje ranní skupina (probírá se včerejšek, ale třeba i sny), pak znovu kouření na dvoře, pak do oběda práce (kromě těch, kteří jezdí po doktorech), po práci všichni opět kouří, pak oběd, pak znovu kouření – tentokrát delší (kupují si tabák, na cigarety nemají peníze), pak kolem půl druhé začíná opět práce nebo výlet do Písku, někdy také fotbal a pak znovu kouření, v šest večeře, pak kouření, večerní „volná“ skupina (nebo arteterapie) a od osmi kouření a zase kouření, od půl desáté večer léky, pak poslední kouření, večerní klid (to už se kouřit nesmí), v jedenáct je večerka. Naše pětka na pokoji pokaždé usne hned, uondaná až do úmoru.
(Když jsem viděl Davidův osobní rozpočet, stálo na něm, že jeho měsíční příjem činí bez dávky na bydlení necelých 3,5 tisíce, za kouření vydá tisíc korun.)
Jsou – celá dvacítka – k sobě nesmírně ohleduplní, slušní: „Můžu si, Věro, přidat ještě jeden knedlík?“ „Můžeš, Pavle.“ Pavel si poslušně přidá jeden knedlík, dolije trochu omáčky. Po jídle: „Za oběd poděkujeme Pavlovi a Vítkovi,“ říká Martina. „Děkujeme,“ odpovídáme sborem my ostatní.
Jako v bavlnce. Na statku se nikdo nemá tak dobře jako zvířata. Bývalí narkomani se o ně starají s nepředstíranou něhou.
I ve vztahu ke mně jsou všichni ohleduplní: jeden z mých spolubydlících mi okamžitě po mém příjezdu povléká postel, ač nemusí, další, kterému se celé dny klepou ruce, mi na jedné večerní skupině poskytuje „reflexi“ (když se hodnotí den, musí se ten, kdo si vezme slovo, vyjádřit, tedy dát reflexi, ke dvěma lidem) – děkuje mi za to, že se se mnou hezky povídá. Jiný se se mnou dělí o čaj, který si musí kupovat z toho mála, co má, i o hrneček. Při práci za mě dělají ty namáhavější kousky...
Nebo něha, s jakou se bývalá „vařička“ pervitinu Martina stará o zvířata na statku – hlavně o kozy... Anebo starostlivost Jindry o rybičky, byť se starostlivost třeba někdy nepotká se znalostí, a tak mu během mého pobytu víc než polovina osazenstva akvária – parmiček, neonek, živorodek – vychcípá...
Člověka napadne, že tu má před sebou vzorný a autarkní dětský tábor s přesným programem, vychovateli (terapeuty) a dětskými příhodami. Někdy se pocitu, že jde o tábor, snad ani nelze vyhnout. Třeba tématem hádek je takřka vždy kouření, přesněji řečeno: někdo kouřil, kdy neměl; popřípadě se hádají kvůli tomu, že si někdo někoho nevšímá, někdo někomu řekne, že je debil... Prostě prkotiny.
Zvedání činek je součástí terapie.
Neexistuje tu, podobně jako na táboře, soukromí. Neexistují tu neohlášené vztahy (provalení neohlášeného vztahu se rovná vyhazovu z komunity), natož sex. Vše se tu sdílí – ta nejniternější traumata i pornočasopisy, které jsou pečlivě uložené na jednom ze dvou záchodů („honírna“ mu říkají, někdy něžněji „Průhonice“). A ještě jednou asociace s táborem: výlet do píseckého Teska. Všichni před cestou odevzdají peněženky „šéfovi baráku“ (to je Liborova dvoutýdenní funkce; funkce rotují, dalšími jsou „šéf kuchyně“ nebo třeba „zdravotní rada“). Libor všem koupí lístek na vlak. Průvodčí se jen vševědoucně usměje a pokývá hlavou, když osloví nejprve Vaška s prosbou o předložení lístku a ten mu odpoví, že je z komunity a že jeho lístek má šéf baráku...
Na dně jakéhokoli „táborového“ veselí, za srandou o krádežích měděných okapů se skrývá smutek, strach |
V obchodním domě se pak chodí ve skupinkách (každá má svého vedoucího z druhé fáze – dohlížitele). Peníze každý od Libora dostane až těsně před placením, zbytek hned poté odevzdává. Je to všechno vlastně směšně dětinské – také jejich hecování, jestli se odváží v obchodním domě projít „uličkou odvahy“, tedy místem, kde je v regálech alkohol. Proč ulička odvahy? Protože kromě pervitinu, heroinu, opiátů (primární závislost) má dost z nich potíže s alkoholem (sekundární závislost).
Dětinské však na zdejším životě při hlubším pohledu není nic. Nejde o zábavný dětský tábor, v němž se potajmu kouří. Na dně jakéhokoli „táborového“ veselí, za srandou o krádežích měděných okapů se skrývá smutek, strach.
Zvládnou realitu?
Stačí si dát dvě a dvě dohromady. Schází se skupina. Téma tentokrát udává Marie. Pervitin, vařila drogy, ví dobře, jak vypadá soudní síň. Dluhy kolem milionu; skoro čtyřicet let; bez vzdělání; bezdětná, ale dítě by chtěla, jenže nemá s kým. Dlouhé pomlky mezi jejími slovy. Má strach, co bude venku, že to nezvládne.
Asi tři dny před mým příjezdem Karel (třetí fáze, už jezdil pracovat do Písku) prodělal relaps, tedy píchl si znovu pervitin. V práci mu ho kdosi nabídl, on si ho vzal. |
Jiná skupina asi o dva dny později – má souvislost s tou první: tématem je recidiva. Přesněji: asi tři dny před mým příjezdem Karel (třetí fáze, už jezdil pracovat do Písku) prodělal relaps, tedy píchl si znovu pervitin. V práci mu ho kdosi nabídl, on si ho vzal. Terapeut to poznal, udělal Karlovi test – byl pozitivní, a tak byl okamžitě vystěhován ze statku, vyloučen z komunity.
Proč obě skupiny souvisejí? I v té druhé, kde se hovořilo o Karlově recidivě, hodně mluvila Marie. A nemluvila o Karlovi, ten byl jen apokalyptickým jezdcem na horizontu, spíš o sobě: „Bojím se vyjít. Podívejte, co se stalo Karlovi...“
I ostatní až na pár výjimek (třeba vnějškově sebevědomého Vítka: „Karel mě nezajímá, jdu svou cestou.“) najednou přestávají mluvit o Karlovi, začínají mluvit o sobě, o své úzkosti, o strachu z toho, co bude venku – až budou ve světě; až budou bez svého od drog „čistého“ útočiště.
Karel je ztělesněním jejich největších obav. „Když podlehl realitě Karel, který tak poctivě plnil povinnosti, proč nemůžu podlehnout já?“ zní jako ozvěnou místností.
Zdejší „pacienti“ potřebují vzory, potřebují vědět, že až do té nenasimulované reality, kterou už minimálně jednou nezvládli, budou vypuštěni zpátky, obstojí |
Zdejší „pacienti“ potřebují vzory, potřebují vědět, že až do té nenasimulované reality, kterou už minimálně jednou nezvládli, budou vypuštěni zpátky, obstojí. Karel je archetypální antivzor, jejich noční můra („toxisny“, sny o drogách, jsou ostatně na denním pořádku). Vrhl je do ještě větších strachů. Ale vzory, ty „správné“, tu jsou také; mohou si na ně doslova sáhnout.
Nějakou dobu jsem si říkal, proč tak vzhlíží ke dvěma terapeutům – Honzovi a Tomášovi. Typicky třeba i sebevědomý Vítek říká: „Jo, Tomáš, to je frajer.“ Pak pochopím: ti dva terapeuti si tím sami prošli – pervitinem. Po řadu let byli závislí, teď jsou čistí.
Třeba Honza („Těžce závislý!“ říká mi): poprvé si vzal drogu už ve čtrnácti – tak mladý věk ale není vůbec výjimkou, spíš naopak – a pervitin bral přes deset let. Když mluvím s Tomášem, proč tu práci dělá, proč se chce dennodenně dívat na svou minulost, odpovídá: „Těžko říct, asi proto, že si myslím, že jim mám co říct, mám tu zkušenost. Třeba jim můžu pomoct.“
O iluzích
Dlouhodobá zdejší zkušenost zní: zhruba sedmdesát procent těch, kteří úspěšně dokončí léčbu, minimálně rok po odchodu ze statku abstinuje. Jak je to v dalších letech, o tom nemají přehled, „pacienty“ pak začnou ztrácet z očí – pokud se po relapsu na statek nevrátí...
Dlouhodobá zdejší zkušenost zní: zhruba sedmdesát procent těch, kteří úspěšně dokončí léčbu, minimálně rok po odchodu ze statku abstinuje |
Že řada z obyvatel statku nejsou svatoušci? Že Filip chce po léčbě dva týdny vařit drogy? Terapeut Honza: „Podívej, já nejsem soudce. Na druhou stranu: myslet si, že odejdu a budu vařit drogy a současně abstinovat, je iluze, fantazírování. Nikdy to nejde. A Filip to v léčbě ještě pochopí, doufám.“
Když odcházím, říká mi David se smíchem: „Seš snad ještě větší smažka než my.“ Trochu o tom sice pochybuju, každopádně kdybych smažka byl, byl bych rád, že Honza a Tomáš existují, že by moji minulost nesoudili. Od toho jsou jiní.
Poznámka: Vzhledem k citlivosti osobních informací uvádíme u osob zmiňovaných v článku pouze křestní jména. Fotografie jsou z téhož důvodu upraveny.
První krok Statek v Heřmani u Písku. Všichni tu jsou dobrovolně; mohou kdykoli odejít (vrata ze statku jsou vždy otevřená), mohou být kdykoli vyhozeni (poruší-li pravidla).
|
