Vratislav Mynář, kancléř prezidenta Miloše Zemana, si dal za cíl prošetřit okolnosti problematické Klausovy amnestie. Po měsíci v tomto postu pak představil plody své práce. V rozhovoru s deníkem Právo označil za autory amnestie Ladislava Jakla, Petra Hájka a Pavla Hasenkopfa. Všichni tři se tomu brání. Hájek v unikátním rozhovoru se sebou samotným zase odhalil, že se Mynář tyto „bláboly“ musel „dozvědět někde na záchodě“. Mynář prostřednictvím svého oblíbeného komunikačního kanálu kontroval: „Potrefená husa nejvíc kejhá.“
V médiích se tím odehrává hra ve stylu „he said – she said journalism“. Mynář si může vypravovat, co se mu zamane, novináři po něm důkazy nepožadují. A sám přiznává, že protokolárně nic zaznamenáno není, hovoří jen o „průsečíku několika metod“, s jejichž pomocí jména odhalil. Jak, to se nedozvíme. K Petru Hájkovi žádné sympatie nechováme, nicméně Mynářův výrok, který se neopírá o žádné důkazy, nemá větší relevanci než jakýkoli jiný „blábol“.
Slovní ping-pong o autorství amnestie je v této podobě naprosto irelevantní. Poté, co se Ústavní soud rozhodl věcí nezabývat, zbývá vyřešit jedinou neznámou – jakým způsobem vznikl aboliční článek amnestie, který osvobodil i některé pravomocně osvobozené tuneláře. A Mynářovy výroky k tomu ničím nepomohly.
Obviňování bez důkazů s cílem ovládnout na několik dní média je taktikou, kterou do české politiky vnesl právě Miloš Zeman. Jeho kufříky plné nesmyslných informací o mezinárodním spiknutí, kterému v Česku dělali křoví exministr vnitra Jan Ruml nebo bývalý prezident Václav Havel, hýbaly politickou scénou řadu týdnů. Asi nejhorší následky mělo Zemanovo tvrzení, tehdy premiéra české vlády, že bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec si platil pozitivní zprávy u některých novinářů. Tehdejší Zemanův poradce Jaroslav Novotný vydíral správce zámku Štiřín Václava Hrubého, aby důkazy pro premiérovo nepodložené tvrzení „vyrobil“.
Toto „kočkování“ se objevuje ve chvíli, kdy Zeman přijímá exprezidenta Václava Klause a jeho choť na přátelském obědě v Lánech a Livii Klausovou prosazuje na velvyslanecký post v Bratislavě natolik vehementně, až kvůli tomu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg hrozí pádem vlády. A navíc když si Zeman užívá první týdny prezidentství, k němuž mu všemi silami pomáhali jak Klaus s rodinou, tak jeho spolupracovníci.
Mynářovo „odhalení“ proto není ničím jiným než kouřovou clonou, pokusem odvést pozornost – například od sporu Zemana a Schwarzenberga o velvyslance. Dokud nebude Mynář schopný své obvinění lidí z exprezidentova týmu přesvědčivě doložit a dokud bude Zeman vehementně usilovat o trafiky pro Klausovy blízké, nemá smysl hradnímu kancléři věnovat pozornost. O tom, že by Mynář někdy přinesl skutečné důkazy, které by mohly Klausovým přátelům ublížit, však lze pochybovat.
