Hrátky s černým zlatem

Ropa je prapodivná substance; již dobrých třicet let slýcháme, že do třiceti let její zásoby dojdou. Celé 20. století probíhalo ve znamení hladu po ropě, jejíž spotřeba raketově rostla.

Když oba evropské dělnicko-socialistické předválečné státy – Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz – uzavřely mírové a přátelské dohody, na něž poté tak tragicky doplatilo Polsko, používal wehrmacht pohonné hmoty vyrobené z ruské ropy. Ostatně i v době vpádu do Ruska měli Němci v nádržích svých vozidel především benzin a naftu vyrobené ze sovětské ropy.

Po ukončení války začalo ve světě ropy naplno platit Murphyho „zlaté pravidlo“: „Kdo má zlato, určuje pravidla.“ „Černé zlato“, tedy ropa, se spolu s uranem staly strategickou surovinou prvořadého významu. Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik státních převratů, antikoloniálních povstání či útoků žoldnéřských bojůvek během 2. poloviny 20. století bylo motivováno snahou získat lepší přístup k ropě pro sebe a horší pro ty druhé...

Ještě zajímavější by bylo sledovat toky peněz, a to nejen těch, které sloužily k uplacení vlivných místních rozhodujících, ale i těch, jež po prodeji ropy směřovaly na účty různých arabských teroristických skupin, v případě evropského východu pak pro podporu nejrůznějších dobře strukturovaných a organizovaných mírových hnutí. To ostatně funguje dodnes, třebaže se „světový tábor míru“ smrskl na jednu či dvě země.

Podívejme se pozorněji na rostoucí afinitu mezi vedením Ruska a evropskou ultrapravicí. Analyzujme si organizaci odporu proti americkému radaru či těžbě břidlicového plynu (nejenom) ve střední Evropě či ruskou finanční podporu separatistických bojůvek na východě Ukrajiny – a všude najdeme peníze, které pocházejí z prodeje ropy.

Testování síly

Vraťme se však do poloviny minulého století. Chaotická 50. léta, kdy přístup k ropě byl vynucován mnohdy i velmi nevybíravými prostředky, vyvrcholila v září 1960, kdy pět producentských zemí – Írán, Irák, Kuvajt, Saúdská Arábie a Venezuela – uzavřelo v Bagdádu dohodu o vytvoření společného kartelu na těžbu a prodej ropy, známého jako OPEC. Jeho stanovy byly přijaty rok poté ve venezuelském Caracasu.

Smysl kartelu byl jednoduchý: namísto konkurenčních bojů uplatnit společný přístup, a to nejen při stanovování ceny ropy, ale také při určování, kolik ropy a kde se bude těžit. Postupně se ke kartelu připojilo Alžírsko, Angola, Ekvádor, Katar, Libye, Nigérie a Spojené arabské emiráty. OPEC tedy tvoří dvanáct zemí a stále hraje významnou úlohu na ropném trhu.

Svou sílu si kartel poprvé otestoval v roce 1973, když záměrným omezením těžby, provázeným částečným exportním embargem, vyvolal první „ropnou krizi“, kdy se cena ropy z tehdy obvyklých 20 dolarů za barel během několika dní zvýšila na více než 52 dolarů.

Scénář si OPEC úspěšně zopakoval koncem roku 1977 (růst cen na 115 dolarů), po následujícím pádu cen opět v roce 1988 (růst ze 30 na 65 dolarů) a naposledy v roce 2008, kdy cena ropy vzrostla z 65 na 145 dolarů. Po následovném pádu cen až na 42 dolarů došlo k růstu na 115 dolarů, ale od této doby – po dvou letech kolísání – začala cena prudce a kontinuálně klesat, takže se pohybuje na hranici 60 dolarů za barel. Další pokles ceny přitom nelze vyloučit.

Když kartel (ne)zasahuje

Svět s napětím očekával, jak se k této situaci postaví OPEC, který ve světovém obchodu s ropou stále hraje významnou roli. On však nedělá vůbec nic; nesnižuje těžební kvóty, nemanipuluje s cenou, nevypisuje žádná embarga. Na první pohled tak vůbec nebrání své tradiční zájmy, které s takovou vehemencí – a možno snad říci, že s drzostí – dříve prosazoval zcela bez skrupulí. Tato nečinnost vyvolala jednak určitou nejistotu, ale především různé spekulace.

Ta bezkonkurenčně nejhezčí (a také nejsebestřednější), i když ze své podstaty naprosto pitomá je ona teorie o spřažení se producentů ropy s ošklivým Západem (a určitě to bylo móc dobře zaplaceno, pane, to mi můžete věřit, já je znám!) s cílem poškodit milované Rusko, které není mocno jiného exportu nežli zbraní či uhlovodíkových paliv. Je přece známo, že světová cena ropy pohybující se pod 60 dolary za barel je pro ruský export surovin dlouhodobě smrtící.

Ostatně – obdobný scénář tajné dohody mezi USA a Saúdy o udržení vysoké těžby ropy při nízkých cenách byl využit již v roce 1988 a i jeho částečným přispěním došlo k rozpadu východního bloku a SSSR. Jenomže podstatný rozdíl vůči dnešku spočívá v tom, že SSSR tehdy neměl vytvořeny tak silné devizové rezervy, jako má dnes Rusko, a hlavně: koncem 80. let nebylo ani potuchy o komerčním využívání břidlicového plynu.

Sice trochu pravděpodobnější, ale stejně nekomplexní teorií je snaha OPEC poškodit těžbu břidlicové ropy v USA. Plyn a ropa z břidlic představují pro USA a Kanadu výrazné snížení závislosti na importu uhlovodíkových paliv. Jednodušeji: OPEC již tolik nepotřebují. I zde jsou „ale“: těžba ropy z břidlice je rentabilní, dosahuje-li světová cena ropy 50 až 80 dolarů za barel (platí ložisko od ložiska).

Až bude barel za 40...

Důvod zdánlivé bezúčelné, a pro mnohé proto překvapivé nečinnosti OPEC je zcela prostý, drahý Watsone: používají stejné taktiky jako tatínek Oty Pavla při lovu úhořů: pořádně nám to naservírujou, až se... (dále necituji, nejsem prezidentem). Zákony nabídky a poptávky totiž platí v jakýchkoliv politických či ekonomických podnebích.

Pokud tedy OPEC nepodniká žádné kroky a pokračuje bez omezení v plné produkci ropy pro světové trhy, spějeme k situaci, kdy absolutní přebytek nabídky při mírně klesající poptávce ustálí svým průsečíkem cenu někde ke 40 dolarům za barel.

V takové situaci – pokud ve světě nedojde k žádným nežádoucím turbulencím, například k většímu válečnému konfliktu – bude trpělivost OPEC odměněna tím, že jeho nejvážnější konkurenti, tedy jak Rusko, tak Severní Amerika, přestanou být vůči arabsko-latinskoamerické ropě konkurenceschopní a z trhu nejspíš odpadnou.

Jak můžeme vidět na následujícím grafu, producenti OPEC v uplynulých čtyřiceti letech již třikrát úspěšně přežili pokles světové ceny ropy pod 20 dolarů za barel. Nabídka na trhu tedy vlivem snížení objemu konkurenční produkce klesne – a cena opět poroste.

Vývoj ceny ropy na světových trzích (v USD / barel)

Jak vysoko, je těžké předpovědět. Bude-li nad 60 dolarů, umožní ruskému exportu a části produkce břidlicové ropy přežít – i když zřejmě již nikdy v takovém rozsahu, jaký vidíme dnes. Stoupne-li nad 80 dolarů za barel, všechna konkurence je zpátky a OPEC nezíská dlouhodobě nic.

Jestli lze z této úvahy učinit závěr, že světová cena ropy bude střednědobě (dokud konkurence neodpadne) na úrovni oscilující okolo 60 dolarů za barel, opravdu nevím. Že americké producenty a ruské exportéry ropy (a tudíž i státní ruskou ekonomiku) čekají velmi krušné časy, můžeme však mít za jisté.

Pětilitrový osmiválec versus hybrid

Docela zajímavý je pohled na to, jak nerovnoměrně příroda obdařila jednotlivé kontinenty nerostnými surovinami. Omezíme-li se pouze na ropu, pak neexistuje kontinent, kde by se těžba rovnala spotřebě.

Asi největší rozdíl mezi produkcí a spotřebou vykazuje Asie (bez Ruska) a Oceánie. Je to logické, Čína a Indie jsou nejlidnatějšími zeměmi světa. Produkují však sotva třetinu vlastní spotřeby. Ještě horší je to v Evropě; zde je podíl vlastní těžby asi čtvrtinový. Jedině snad Střední a Jižní Amerika vykazují nižší exportní potenciál, Severní Amerika – i přes těžbu břidlicové ropy – musí téměř 20 procent ropy stále dovážet.

Za povšimnutí stojí i celková tendence jak u produkce, tak u spotřeby (viz následující graf). Až do roku 2012 lze zaznamenat růst, přestože nijak dramatický, ale v roce 2013 úroveň těžby i spotřeby počíná klesat. Podle nových, byť i předběžných statistických čísel tento trend pokračuje i v letošním roce.

Porovnání roční produkce a spotřeby ropy (v tis. barelech / den)

Srovnáme-li vývoj spotřeby ropy se statistikou vývoje HDP, dojdeme k trochu překvapivému závěru, že ač hospodářský růst v té ekonomicky úspěšnější části zeměkoule byl po dobu tří „pokrizových“ let zřetelný, spotřeba ropy počala klesat, jakkoliv její nižší cena k růstu spotřeby přímo vybízela. Ostatně ona nízká cena ropy je jedním z podstatných faktorů svižnějšího tempa současného ekonomického růstu.

Otázkou tedy je, zda se jedná o náhodný výkyv způsobený externími vlivy typu „počasí“, či o přímý, a tedy dlouhodobý důsledek technologických změn v oblasti spotřeby. Pětilitrový osmiválec zkrátka „žere“ mnohem více nežli vymazlený hybrid, abychom se omezili jen na automobilovou dopravu. Vycházíme-li tedy z neověřeného předpokladu, že pokles světové spotřeby ropy je jevem trvalým a dlouhodobým, třebaže tempo takového procesu nemusí být zrovna závratné, je nutno trochu přehodnotit i možné budoucí důsledky „ropného nicnedělání“ OPEC.

Snižování i zvyšování spotřeby

V první řadě je třeba posoudit míru intenzity či extenzity hospodářského rozvoje jednotlivých světových regionů. V té nejobecnější podobě lze definovat, že rozvoj tradičních „rozvinutých“ částí světa má převážně charakter intenzivního typu rozvoje, zatímco další části glóbu, tedy především Asie, Afrika a Eurasie, využívají stále ještě převážně extenzivního modelu růstu; od této klasifikace se následně odvíjí přímý vztah mezi tempem ekonomického růstu a spotřebou ropy, tedy i možná prognóza vývoje trhu s ropou.

Čím intenzivnější je hospodářský rozvoj („rozvoj dovnitř“), tím vyšší je snaha snižovat externí vstupy, tedy i dovoz energetických surovin (například přes rozvoj úsporných technologií či úspor v obecné podobě).

Tento model tedy zcela odpoutává tempo růstu ekonomiky s tempem spotřeby energií, tedy i ropy. V případě extenzivního modelu hospodářského rozvoje je ale tento souběh tempa růstu a (nejen) energetické spotřeby zachován.

Důsledek pro trh s ropou je tedy dvojí: více než 50 procent světové ekonomiky bude nominální spotřebu ropy trvale snižovat, jakkoliv jejich ekonomika poroste. Přibližně 35 procent světové ekonomiky bude z dlouhodobého hlediska spotřebu ropy zvyšovat, zbylých 15 procent stojí více či méně „na startu“. Je zřejmé, že tato poslední část přejde dříve či později do oblasti zemí s extenzivním typem rozvoje.

Na základě takového vývoje dojde:

• k relokaci center hlavní spotřeby ropy, a to ze Severní Ameriky a Evropy do Asie a následně do Afriky;
• k celkovému poklesu spotřeby ropy takovým tempem, jakým se postupně bude měnit struktura velkých extenzivních ekonomik (Čína, Indie) na intenzivnější typy hospodářského rozvoje (to je ovšem prognóza dlouhodobá);
• světové ropné zásoby, jakkoliv jsou odhady jejich úrovně maximálně variabilní, budou schopny pokrývat globální potřebu déle než do konce tohoto století – je však nutno počítat s tím, že po vytěžení konvenčních zásob arabské ropy může její cena růst vlivem dražších technologií těžby.

Nedostatek nehrozí

Dosud jsem se rozhlížel po okolí, nyní tedy alespoň stručná zmínka o situaci v České republice. Není příliš mnoho oblastí, kde bychom byli pouhým dílkem větší skládačky, nežli je dovoz a zpracování ropy. Naše geografická poloha není v tomto případě mostem mezi východem a západem (ona ostatně funkce mostu není nijak záviděníhodná, jak se vyjadřoval Jan Masaryk v rámci „české mostní politiky“ k tomu, co na mostě zpravidla dělávají přejíždějící koně), ale kabinetní ukázkou následků změn, od nichž již uplynulo čtvrt století.

Na jedné straně kupujeme ruskou ropu přes systém Družba – přesněji přes jeho jižní větev, která končí v českém Litvínově. Severní větev zásobuje polskou rafinerii Plock. Ruská ropa náleží mezi „těžké“, tedy s vyšším obsahem síry a mazutových složek. Tomu odpovídá i technologie zpracování s vysokým podílem produkce těžkých topných olejů. Toto palivo vyvolává na těle pravověrných ekologů svědivou vyrážku – a právem.

Druhá rafinerie v Kralupech nad Vltavou je zásobována „lehkou“ ropou ropovodem z německého Ingolstadtu, napojeného na terstský přístav ropovodem TAL. Ač je česká produkce ropy nenulová, její faktický podíl – stejně jako v případě těžby zemního plynu – nemá z pohledu celkového krytí naší spotřeby větší význam.

Vesele v cisternách

Pro bezpečnost zásobování spotřebitelů ropných produktů v Česku jsou důležitější jiné okolnosti. Ropu i ropné produkty lze velice snadno distribuovat bez nutnosti nějaké speciální přepravní infrastruktury. Vedle toho v blízkosti našich hranic leží několik významných rafinerií: vedle německé Leuny na území bývalé NDR je to například Ingolstadt, slovenský Slovnaft Bratislava či rakouský Schwechat.

Jinými slovy: obchod s pohonnými látkami se již dávno utrhl ze řetězu rafinerií (a nesvědčí o tom jen pověstný obchod s topnými oleji) a buď koncové rafinérské produkty, nebo alespoň aditiva vesele putují v cisternách po Evropě.

Závěr je tedy jednoduchý: nechť české státní hmotné rezervy udržují zásoby na předepsané úrovni (to pro případ nějakého napadení), ale nedostatek ropných produktů pro spotřebitele nehrozí ani v případě, kdy se kdokoliv rozhodne život našim rafineriím ztrpčovat. Asi by se to projevilo v ceně – ale na to jsme přece zvyklí!

• Tématu se ČESKÁ POZICE věnuje rovněž v článku Zločin a trest v ropném světě.