Shodou okolností probíhají v Praze tři retrospektivní výstavy velkých osobností české výtvarné scény 20. století: Karla Malicha v Jízdárně Pražského hradu (informovali jsme o ní v článku Z čeho pramení důvěrná atmosféra a energie výstavy Karla Malicha?), Radoslava Kratiny v Domě U kamenného zvonu a Huga Demartiniho ve Veletržním paláci. Všichni vycházeli více či méně z konstruktivistického odkazu a jejich tvorba se začala formovat během šedesátých let. Tentokrát se zaměříme na přehlídku posledně jmenovaného.
Cykly a variace
Hugo Demartini (1931–2010) byl významným sochařem, který se stranil skupinám či spolkům. Naplňoval tak beze zbytku své rčení, že „orli létají sami“. Výstava v Národní galerii v Praze představuje všechny jeho významné etapy a klíčová díla. V diskutované instalaci Federika Díaze lze sledovat v jakémsi tmavém koridoru postupné proměny formální i názorové.
Demartini po celou dráhu pracoval v cyklech a variacích. Jeho dílo není příliš rozsáhlé, čas však prověřil nespornou kvalitu a jeho důležité místo na mapě českého umění. Své retrospektivy (původně určené pro Wannieck Gallery v Brně) se nedočkal. Splnilo se mu však přání, když ještě před nedávnem takto prorocky uvažoval: „Smysl svého umění vidím v tom, že si mohu prodloužit život tím, že tady po mě něco zůstane.“
Demartiniho cesta vedla přes území nově se rodících výrazů. Než vstoupil do souvislostí „velkého umění“, učil se v Prostějově kamenosochařem. Své základy a smysl pro dokonalé zpracování nikdy nezakrýval. Zůstal mu smysl pro materiál a reálná východiska. Zdůrazňoval: „Nemám pocit výlučnosti, nejsem intelektuál, vyšel jsem z řemesla.“
Přes takto nastavenou sebereflexi ubírá se jeho dílo záhy směry novátorskými – průzkumy akceptujícími svobodné gesto a nastalou náhodu. Brzy po akademickém školení (prof. Jan Lauda) radikálně opustil tehdy diktující „sorelu“ – tedy prázdný socialistický realismus. To byl rázný a riskantní krok. O jeho odvaze svědčí na současné výstavě prezentované mělké reliéfy s biblickou tematikou z poloviny padesátých let, inspirované starověkými válečkovými pečetidly. Zde se ještě objevují figurální motivy, avšak silně lineárně stylizované. Ukřižování či Kladení do hrobu se zde jeví spíše jako harmonicky vedený ornament.
Vše objímající řád
Ke zlomu došlo v roce 1958, kdy lidská postava z Demartiniho díla zcela zmizela. Vystavené koláže z barevných papírů či kresby měly posloužit jako studie k reliéfům a zároveň se staly jedním z prvních projevů poválečné geometrické abstrakce u nás. Než se však naplno pustí tímto směrem, projde vlivem informelního umění.
To se stalo společným jmenovatelem řady právě nastupujících autorů, kteří měli odvahu k neotřelému výrazu. Naprosté opuštění inspirace vnější realitou, netradiční postupy, syrové nanášení a zraňování silných vrstev plochy, temný kolorismus a existenciální vyznění… to byla obvyklá pravidla artefaktů rodících se na přelomu padesátých a šedesátých let. Legendárními se staly neoficiální jednodenní výstavy pod názvem Konfrontace, kterých se v roce 1960 zúčastnili Zdeněk Beran, Jan Koblasa, Aleš Veselý, Antonín Málek a další.
Demartini se však ani tentokrát na těchto kolektivních akcích nepodílel. K tomuto „jinému umění“ přispíval v tichu svého ateliéru poněkud odlehčenou a hravou podobou. Rodila se řada dnes velice ceněných Červených reliéfů. Jedná se o barevně polychromované sádrové odlitky z hliněných předloh. Do nich sochař otiskoval drobná dřívka, hřebíky, dráty a další nalezené předměty. Výsledkem byly kompozice fragmentů v nízké modelaci. Celkovým vyzněním se Demartini lišil od temně vyhlížejících informelních děl svých generačních druhů. Přes expresivní spontánní techniku otisků lze již tušit náklonnost ke vše objímajícímu řádu.
Roku 1964 stanul na samém prahu pevné organizace a racionální korekce. Konstruktivistické tendence nalezly pochopení u pověstného stolu v kavárně Slavia, kterému vládl básník a výtvarník Jiří Kolář. Jeho prostřednictvím se mladý sochař seznámil s umělci sdružujícími se kolem skupiny Křižovatka (Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Milan Grygar, Jan Kubíček či Vladislav Mirvald). Členem skupiny se však nestal, bránila mu v tom trvalá nechuť k organizovaným aktivitám. V roce 1968 se však přeci jenom zúčastnil výstavy Nová citlivost s podtitulem Křižovatka a hosté, která byla přehlídkou kulminujících konstruktivistických tendencí.
Poloha geometrická
Výstavou ve Veletržním paláci můžeme procházet v převažujícím chronologickém sledu. Proměny Demartiniho tvorby jsou tak evidentní a logicky provázané. V přehlídce se objevují postupně nové materiály a výrazové rejstříky. K sádře přibývá umělá hmota, dřevo či chromový plech. Artikulace tvarů se nadále zpřesňuje a geometrická stavba je již čitelná. Přesto lze vystopovat – jak výstava dokládá – dva protilehlé póly: racionálně uspořádaný a intuitivně chaotický.
Víra v industriální budoucnost dovedla Demartiniho k průmyslovým materiálům a průmyslové výroběV Demartiniho geometrické poloze se objevují chromové objekty (1965–1974). Základním stavebním prvkem se stala koule, polokoule a její segmenty. Autor dovršil demontáž klasického sochařství. V té době se ještě nesl na vlně civilizačního optimismu, obdivu k vědeckému a technickému pokroku po vzoru meziválečné avantgardy. Víra v industriální budoucnost dovedla autora k průmyslovým materiálům a průmyslové výrobě (stále častěji si nechával jednotlivé prvky zhotovovat jinými řemeslníky). Se strojovou výrobou prefabrikovaných částí a odstraněním autorského rukopisu se dostává ke zcela novému pojetí umělecké tvorby. Přesto se však i nadále cítí být sochařem.
Na podložce vznikají pravidelné kompozice převážně z polokoulí, jejichž tvar narušuje různým seřezáváním a natáčením segmentů v černé, šedé, bílé nebo červené barevnosti. Později tyto sestavy uzavírá do plexisklových schránek nebo je kombinuje s kovovými hranoly.
Na konci šedesátých let se kompozice rozvolňují – prvky jsou rozmisťovány asymetricky, mnohdy na samý okraj základní plochy. Významnou roli v působení a fungování těchto artefaktů hraje zrcadlení povrchu. Aktivním spolutvůrcem celé optiky se stává pozorovatel a okolí. Tím se oživuje jinak statický povrch díla. Účast diváka je vítána. Ostatně s takovou spoluúčastí počítal i generační kolega Radek Kratina, když konstruoval své sochy – mobily.
Poloha náhodná
V průběhu tvorby reliéfů z chromu se Demartini začínal zabývat i pólem opačným. V období let 1968–1969 vyvažuje racionální polohu pozoruhodnými událostmi. Akce v přírodě či Akce v prostoru jsou na výstavě v Národní galerii připomenuté dobovou fotodokumentací. Stříbřité hemisféry někdy opouštějí reliéfy, aby se staly součástí prostorových demonstrací. Koule rozmístěné v polní oranici působí cizorodě, ale zároveň odrážejí okolní přírodu.
Ačkoliv Demartini pokračoval v tvorbě struktur z koulí až do roku 1974, prvek náhody nakonec převážil. Přichází významná, a dokonce i v mezinárodním kontextu ojedinělá etapa. Přesto byla přehlížena a snad s výjimkou Jiřího Koláře nepochopena. Demartini se svou příznačnou noblesou vstoupil do krajiny, kde vyhazoval do vzduchu hůlky, trubky, špejle, konfety, kusy kartonu a další věci. Reálná díla – nastalé konstelace v otevřeném prostoru – tak trvají jen pár vteřin. Autora zajímaly „struktury, které mají svůj vznik, existenci a zánik“. Úkolem umělce se stal pouze výběr materiálu a hybný impuls. Podoba díla se již utvářela sama tak, jak ji známe z vystavených fotografií Jaroslava Franty.
Metoda gravitace a náhodných shluků se uplatnila i v další Demartiniho sérii, která vznikala mezi lety 1973–1976. Z volného prostoru se vrátil do ateliéru. Zde své oblíbené dřevěné odřezky a další zbytkové materiály nechal volně dopadat na připravenou podložku, kde je fixoval. Náhodně uspořádané kompozice přijímal a prezentoval jako hotová díla: „Je to jiné než lidské estetické zákony. Je tam nečekané napětí. Po dopadu se s tím však nesmí už nic dělat, posouvat to, či tam něco přidávat. Jinak je to blbost,“ připomínal princip těchto výtvorů. Tak vznikl soubor vystavený pod názvem Mimo vymezené místo. Jeho dadaistický podtext, ale i jakási připomínka jiné fatální skutečnosti – to jsou kvality dodnes působivé a na výstavě nepřehlédnutelné.
Mystifikace a podobenství
Demartini byl elegantní muž s neodmyslitelnou dýmkou a vytříbeným smyslem pro humor. Miloval ženy a rychlá auta. Nejen to ho spojovalo s jeho nejbližšími přáteli Bedřichem Dlouhým a Theodorem Pištěkem, který vzpomíná: „Byla to podívaná, když Hugo křižoval prázdnou Prahou ve žlutých rukavičkách, s jednou rukou ležérně na volantu a s pepita čepicí do čela.“
Demartini bral život s ironií i zdravou sebekritikou. Přesto se promítla jinak neutěšená atmosféra doby do následujících tvůrčích etap. Na počátku osmdesátých let začíná vznikat série Modelů – jakýchsi prostranství polorozbořených staveb. Jedná se o pochmurné makety „vykopávek“, opuštěné scény se známkami dávné lidské přítomnosti – o romanticky tajemná svědectví postupujícího času.
Demartini si přestává nevázaně hrát, již zamyšleně mystifikuje a nabízí podobenství. I když popírá přímý vliv politické situace na své dílo, změny jsou jasné. Vrací se k sochařské modelaci. Tvary se zjednodušují – minimalizují na základní geometrické tvary – a nabývají symbolický obsah. Reliéfy ze souboru Místa pomalu přecházejí k bělostným sádrovým monumentálním objektům. Demartini vytváří duté krychle, kterým kladivem roztlouká rohy. Vyprázdněný objem, porušení řádu a pořádku, odosobnění a fascinace konečným zmarem… (Když poničené krychle vystavil v roce 1988 ve vysočanském Lidovém domě spolu s deptajícími instalacemi Jiřího Sozanského, byl to vskutku silný zážitek). Tyto projevy se tak dostaly blízko pojetí Stanislava Kolíbala nebo Čestmíra Kafky.
Demartini se nakonec stal skeptikem: „Umění nemá smysl, ani poslání estetické či výchovné. Ukázalo se, že je to nesmysl. Německo mělo před válkou mimořádnou literární a výtvarnou inteligenci, ale vidíte, že to nemělo vliv,“ poznamenává smířen s novodobou zkušeností.
Přesto byl aktivní a činorodý. Organizuje přátelská setkání umělců. V roce 1987 se stává členem skupiny Zaostalí (Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha, Zdeněk Beran, Karel Kouba, Jan Klusák). V roce 1990 je jmenován profesorem sochařského ateliéru na pražské akademii, aby po pěti letech odešel do ústraní. Nejraději pobýval na svém statku v Sumrakově, kde však už na nových projektech nepracoval.
Retrospektiva ve Veletržním paláci ukazuje příběh Huga Demartiniho, jeho proměny formální i myšlenkové. Představuje sochařské dílo, které je významným a originálním příspěvkem českému umění 20. století, na pozadí širších evropských událostí, zkušeností a souvislostí.
Hugo Demartini
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7
Výstava potrvá do 28. července 2013
Vstupné: 240 Kč základní, 120 Kč snížené, 320 Kč rodinné
